Článek
Zatímco pro štěstí druhých jsme ochotni dát si nohu za krk, a ještě přitom utíkat za roh do lékárny pro solutio aluminii acetici malici, nad tím svým vlastním odevzdaně mávneme rukou:
Kdo ví, kde se toulá. A jak vlastně vypadá.
Cítíme se nešťastní, když nemáme vůbec žádné štěstí. V práci, doma, na přátele, partnera, děti, výherní losy i docela obyčejný čtyřlístek, který tentokrát skončil pod zahradní sekačkou.
„Mami, byla jsi šťastná, když jsem se narodila?“
Jsou otázky, o kterých srdce vůbec nemusí přemýšlet, a i kdyby ho probudili o půlnoci nebo v pět ráno, zjihle a s patrnou něžností v hlase, hlesne:
„Nejšťastnější na světě.“
Ano, jsou tu i hormony na vině, které mažou periferní vidění a určují, že odteď už vede jen jedna cesta. A je třeba všechna stébélka na ní, co by se chtěla snad udělat pro sebe a překážet, promptně odstranit.
Počínáme si až fanaticky v té pevně odhodlané snaze udělat pro štěstí druhých úplně vše. Až za hranice našich sil i lidských možností vůbec. Poháněni nelogickou úvahou, postavenou na chabých základech:
Když budou šťastni oni, budeme tím pádem happy i my.
Zároveň štítivě odsuzujeme všechny, jež si sobecky dovolí budovat svoje štěstí na neštěstí druhých.
To se nedělá!
A přitom má naše šťastná stavba stejně vratké, nešťastné základy:
Ani vlastní štěstí se nedá stavět na štěstí druhých.
Zapřísaháme je i sebe, že to všechno pro ně děláme opravdu rádi, z čisté duše i laskavých oumyslů, aniž bychom očekávali, že (se) nám to jednou vrátí.
Je to lež jako věž v Pise!
I v případě, že jsme skutečnými dobráky od pršutové kosti a přejícnost je naše nejsilnější charakterová vlastnost, přesto někde v koutku duše ohříváme pocit, že vše, co jsme s láskou vybavili a poté poslali na vandr, se nám vrátí s vděčností domů. Jednou. Určitě.
Jenomže pocity nejsou guláš. I když ten v tom tedy máme a vydatně přisolujeme tryskami vlastních slz, protože nechápeme, nerozumíme tomu:
Proč pro ty, kterým jsme vždycky dali všechno, teď neznamenáme vůbec nic.
Bolí to. Jsme nešťastní. A ani oni nevypadají šťastní.
Nechceme po nich darovat orgán, jen obyčejné lidské gesto, které by znamenalo: srdce je pořád tam, kde bylo a záleží mu na tobě, na nás.
Schoulíme se pro útěchu do vzpomínek, kdy to všechno bylo tak nějak hladivěji hezčí, vztahy mezi lidmi bližší, i my jsme byli jiní, měli jsme sny, plány…
V té vzpomínkové nostalgii, která jen ohřívá, ale nikdy nemůže nahradit přítomnost vonící čerstvým vzduchem, nám dochází, že jediný, koho můžeme udělat skutečně šťastným, jsme my sami.
Každý má totiž své vlastní štěstí, které sice může být diametrálně odlišné od toho našeho, ale krásně a šťastně mohou žít vedle sebe a navzájem se ve štěstí inspirovat.
Tenhle svět beztak patří bláznům a život jim vždycky tak trošku nadržoval.
I v tom štěstí.
