Článek
Národe, vstávej! Už zase?! Protahujeme se líně s nadějí tisíckrát zklamanou, co umírá poslední nebo nikdy, a vzneseme otázku spíš ze zvyku než zvědavosti:
Kdy už konečně bude líp?
„Až naprší a uschne, pitomci!“
U písklete v koruně stromu, notabene když je to ještě naše Popelka, se nad tou prostořekostí dá přimhouřit ucho, ale od strůjců naší budoucnosti, o jejichž bedra se opírá svěřený majestát, jde o vyloženou provokaci.
Známe je za ta společná léta jako děravé ponožky, které nejsme s to vyhodit, protože jsme byli vychováni k opravám a látování.
Jak šel čas, přišli jsme o spoustu iluzí a blízkých nám lidí, s nimiž jsme si navzájem slíbili, že tu pro sebe budeme v dobrém i zlém. A teď se míjíme bez pozdravu.
Zvláštní doba, kdy hokejová euforie sice zahřeje u srdce, jež má s národem společného jmenovatele, ale zároveň bolestivě připomene, že takové jako tenkrát už to nikdy nebude.
Vědomí, že opět budeme vtaženi do her plné slibů a her na schovávanou, nepomáhá. Měli bychom se kolektivně radovat, být vděčni za maličkosti a zároveň přehlížet velké lumpárny.
A dát jim svůj hlas.
To nejcennější, co v tuhle chvíli máme. Jsou v něm pečlivě poskládané všechny naše sny a plány, které jsme si v tomhle životě zadali a ve stejném časovém horizontu si je chceme také splnit.
Kluci a holky z modré obálky se dušují, že naše dobro je teď víc jejich než naše. Scénář jak přes kopírák a pointu máme zarytou pod kůží a vůbec není vtipná a zábavná, jak nám slibovali.
Pořád stojíme za pikolou a žasneme, jak s léty vypilovali schopnost se dobře schovat a v klidu si žít bohaté životy s naším hlasem v kapse, jež se z kouzelného ubrousku kdysi, stal obyčejným kapesníkem teď.
A zatímco lovíme v obálce a hledáme nejmenší zlo a střídavě si pohráváme s myšlenkou nejít tam vůbec, dochází nám, že tudy nevede žádná cesta, natož ven. Také hra na Kristiána začíná nudit, salonní noblesa sluší spíš filmům pro pamětníky, v reálném světě mate a zkresluje úhel pohledu:
Tentokrát si budeme hrát jinak!
A dáme hlas sami sobě. Začneme si konečně plnit své sny a přání, byť by to pro začátek mělo být kakao v hrnečku, který má na dně malý obrázek. A chleba s máslem a medem nakrájíme pro tentokrát na kostičky, tak jak nám ho připravovala babička, když jsme u ní byli na prázdninách.
Vyvoláme si tehdejší vůně, pocity a odhodlání na pomoc, kdyby nás teď náhodou napadlo, že to chceme vzdát.
Pro změnu máme vše ve svých rukou, odkázané na vlastní úsilí a statečná rozhodnutí, což je fajn.
Alespoň víme, u koho připomínkovat, kde si (po)stěžovat a kdy vznést opravdu zaslouženou pochvalu.
Konečně žijeme své životy.
Sice s vědomím, že nic už nebude jako dřív, ale všechno může být takové jako nikdy.
