Článek
Zatímco mladistvá Nasťa odevzdaně kropila suchý pařez, akční Jaguška se sakra nalítala, pokročilému věku navzdory, aby byl život podle ní.
Vůbec přitom nevadilo, že nakonec nebyl. Zato se potvrdilo, že věk je jen číslo. A to je dobré vědět, když člověk přichází, přijde do let.
A všechno pěkně najednou ho začíná bolet. Tuhle a támhle taky. Ráno a hlavně večer, přes den naštěstí není čas uvědomit si, že už nám roky nekončí s mladistvou koncovkou cet, ale pěkně škodolibou sát. Není pak divu, že jsou tací, co začnou nasávat doopravdy.
Chátrání své vlastní tělesné schránky si člověk často neuvědomuje. Většina z nás nemá potřebu kouknout se na sebe a často ani čas se pochválit. A někde hluboko v sobě máme uložený svůj vzhled a pocity z doby, kdy jsme věk neřešili, spali tři hodiny nebo vůbec a slušely nám všechny podoby, protože jsme měli:
Mládí, ideály i sny, kterým jsme věřili, že se jednoho dne určitě splní.
A když najednou přijde překvapení v podobě nové fotky na doklady, či nás zmerčí fotoaparát na rodinné oslavě, i když jsme dopředu jakékoliv naše zpodobňování přísně zakázali, polkneme naprázdno a s náznakem hlubokého žalu se ptáme:
„Kdo je sakra ta obluda?!“
Vnitřní pocity se bezohledně rozchechtají a sborově utečou jinam, kde to ještě stojí za hřích.
Poblíž není nikdo, kdo by řekl:
„Náhodou vypadáš skvěle na svoje roky.“
Místo toho se přítmím, protože světlo začíná nahánět pravdu a strach, a přes zrcadlo v koupelně jsme raději z preventivních důvodů hodili ručník, rozezní zvídavě hladové:
„Máme něco k jídlu?“
Lekneme se a naběračka s přehnaným rachotem cinkne o podlahu.
Polovička, co jí kdysi bylo fakt jen půl, nakoukne do kuchyně a bez pozdravu obrátí oči v sloup.
Spouštíme se na kolena a během procesu nás napadne, že dřív jsme to zvládali nějak rychleji, určitě ladněji, a ještě u toho stačili všechny, co jen civěli, motivovat:
„Mami, ty cvičíš?!“ Synátor je v pubertě, mluví málo a světa kolem sebe si většinou nevšímá. Dnes však bohužel udělal výjimku.
Ke sběračce, co si trucuje pochopitelně až úplně vzadu pod kuchyňskou linkou, přiběhne pes, nejlepší to přítel člověka a na znamení, že v tom nejsme sami, nám povzbudivě olízne obličej. Tam a zpátky.
Konečně třímáme naběračku, na níž se nalepila ta troška nepořádku, co unikne i té nejlepší hospodyňce. Ale máme úplně jiné starosti než všechny přesvědčovat, že jí, důkazům navzdory, pořád jsme.
Jenomže je právě nejvyšší čas, se z nedůstojné trůnící pozice na zadku zvednout, umýt naběračku a nandat večeři na bílé kulaté talíře. Neboť jak tvrdí ten vtipný kuchař z televize, ještě nikdo nevymyslel nic lepšího.
Jenomže se to lehce řekne a hůř provede v dílo. Vyskočit na nohy na jeden zátah nedokážou ani v televizi.
A v chytrých článcích, s kterým se roztrhl pytel, dokonce nabádají, že rychlé pohyby jsou pro naši tělesnou schránku nezdravé.
Matně si tak vybavujeme, jak se tedy vlastně zdravě zvedá, když jsme podobné články s uchechtnutím přelistovali, protože nás se stárnutí a nějaké opatrné zvedání nejen ze země ještě vůbec ale vůbec netýká.
S naběračkovým žezlem v jedné ruce, se opřeme o tu druhou, co se klepe jako ratlík, a otočíme se kolena. Bravo, dostali jsme se sice o level výš, ale naše postavení ala dobrý den, zadek ven, má pořád do důstojnosti daleko.
Vybaví se nám Jaguška, která by v podobné situaci byla daleko mazanější. Možná i proto, že ve skutečnosti šlo o převlečeného chlapa, jež se nebál předstírat nemohoucnost a neznalost, jen aby se vyšvihl zpátky na své košťátko.
Jenomže woman, co je v realitě jak krkem, tak hlavou, se nikdy nevzdává, neznaje laciných triků, jak se nechat upéct v peci nebo konečně zvednout z té země.
Nakonec se to za tichého polykání všech nadávek, protože žena je tvor něžný v každém věku, i podaří.
Pocit z dosaženého vítězství však kazí zjištění, že nepřicházíme ležérně do let, jak se zpívá v té písničce, věnované výhradně mužským letokruhům, ale jsme už pořádně za zenitem.
A jak jsme pořád v jednom kole, unikl nám bod zlomu.
Nad skleničkou bílého, suchého vína, když už jsou všichni vlci sytí a pohrouženi do svých bájných světů ve svém doupěti, přišourá se myšlenka, co si drží ruku v kříži:
„Není to spravedlivé,“ zakňourá. Domnívá se, že je oporou, ale to ani náhodou.
Naštěstí přibíhá nejlepší přítel člověka na tři a hodí mi pod nohy moji plesovou osmatřicítku. Jedinou podpatkovou, kterou vlastním a téměř nenosím. Vlastně si nevybavuji, kdy jsem ty krásné lodičky, do nichž jsem se tenkrát na první pohled zamilovala, měla naposledy. To mi bylo o hodně míň než teď.
Zatočí se dokola, zaštěká a zní to jako výzva:
Na chvilku zapochybuji, jestli jsou plesové lodičky ideální na podvečerní venčení, ale pak mi dojde, že kromě umění stárnout, existují i jeho optimističtější varianty. Třeba umění mládnout, či zůstat stále mlád.
A to bych mohla zvládnout. Tedy pokud je ještě obuju.
