Článek
Letíš jako koza splašená
Slýchávala jsem často během rozpustilého mládí, které s oblibou nosilo rozpuštěné vlasy, že mám spěchat pomalu a být trpělivá. Moc úkolů najednou pro někoho, kdo chce konečně žít naplno, podle sebe, ne tak, jak se má a doposavad slušelo. A navíc když je:
Času cisterna.
Jak tvrdil Vlasta Burian, který měl smysl pro humor, stejně jako můj děda. A já věřila jim oběma, protože milá sranda je mocnou zbraní skoro na všechny životní neduhy a trampoty.
„Tolik pěknýho ti uteče, když budeš moc spěchat,“ říkával děda, ten, co se rád smál a myslel přitom na srnky vykukující bázlivě zpoza stromů a trsy borůvek, které hodně baví se trochu schovávat.
A vlčí máky v poli, víš, v tom, co je na pravé straně při cestě domů. A všimnout si konečně motýlků, co už pěknou chvilku třepotají kolem ramen v něžné víře, že si jich všimneme a vezmeme do myšlenek, jako ohříváčky na pak:
Až se budeme večer rozpomínat, co pěkného nás za celý den potkalo.
A nic to rozhodně nebylo. Bylo toho víc.
Honzo, vstávej!
Chvíle, kdy si uvědomíme, že s obsahem cisterny to jde den ode dne ke dnu, patří sice k těm bolestivějším, ale na druhou, tu dobrou zprávu nás ta konfrontující zjištění mohou zatahat za kotníky nebo dokonce posadit na zadek. Což vůbec není špatná výchozí pozice a šance na nový úhel pohledu na věc:
V myšlenkách vzpomínkových, jež mají schopnost hladící, jsme zase dětmi, které hrají oblíbenou krokovou hru, kdy se za pomoci kapitánem určeného počtu mravenčích, slepičích, čapích… kroků posouváme vpřed. Záleží přitom víc na legraci než rychlosti. Hlavně být u toho a spolu.
Pracovní tempo pomalé, a ne zcela přesné
Dospělý život ale není hra, připomínkuje protistrana, která sedí na bobku opodál a do hry jí nikdo nepozval, protože chce být kapitánem napořád a pro všechny.
Slýchávali jsme a jde ta šuškanda s námi dál, že jsme pomalí, patlaví, zbrklí, hloupí na matiku, naivní, nepřesní, nevhodní na tu práci a k životu vůbec, až tomu sami začneme přikládat pravdu a důležitost.
Délku a rychlost kroků raději přizpůsobíme diktátu, ač je nám to proti kapitánské mysli a celkově na houby.
Jsme nešťastní na cestě plné kompromisů a úkroků stranou, z nichž bolí celý člověk.
Pomáhá vědomí, že konec není cíl.
Pravda, času na nové určení směru a délku kroku sice není cisterna, ale kapitán je tu celou dobu a jen čeká na povel.
