Článek
Táta vzal z komory vymazlený prut, mrkl na mě a natěšeně vyrazil do zamračené tmy. Vrátil se nad ránem, voněl řekou a radostí. Probudil jen mě, rybu s láskou připravil a pak jsme ji spolu jedli a povídali si. Byla jsem malá holka, která věřila, že ta ryba je kouzelná. A myslím si to pořád. I když už tu se mnou táta není, často na něho myslím a u vaření se s ním radím.
„Čerstvost je základ,“ říkával a já na ní stavím všechny své kulinářské počiny.
A musím přiznat, že s příchodem do Chorvatska moje základové kameny blaženě třely o sebe. Čerstvost a svěžest kam se podíváš!
Každé ráno, pochopitelně po obligátní kávě v našem sídlištním kafíči, jsem musela strčit nos a celé své já do místní tržnice. Ta voněla a hrála všemi možnými barvami přírody už z dálky. Zelenou cestičkou snad z deseti druhů hlávkového salátu, kolem rajčat tak velkých a šťavnatých, že dvě vydala na hrnec leča, kolem ryb, které se každou ploutvičkou hrdě hlásily k moři, ve kterém ještě ráno plavaly.
A sýry? Ty miluji. Nesluší se sice stavět se k láskám zády, ale budiž mi výmluvou, že přes uličku bylo výsostné území pršutu. Zavěšené u stropu se svůdně točily a prostřednictvím omamné vůně slibovaly gurmánské hody. Představila jsem si tenoučký plátek této neuvěřitelně šťavnaté lahůdky, protože kdo ji jednou ochutnal, je navždy ztracen. A zatoužila ji mít doma. Pořád. A kdykoliv jdu kolem, z obrovské kýty, která nekonečností připomíná kouzelný hrneček z pohádky, speciálním nožem ukrojit tenoučký plátek a svým chuťovým buňkám dopřát kulinářský orgasmus.
A ten jsem si vybavila ve chvíli, kdy jsme se blížili na návštěvu k našim přátelům, kteří žili v malebné vesničce v horách. A chystali se na pravou, nefalšovanou zabíjačku.
Bóra se proháněla po vrcholcích a pohrávala si s mými dlouhými vlasy a já tak neviděla na moře, které odtud bylo jen malou tečkou.
A tak není divu, že maso zde mělo přednost před rybou. A celkově náskok přede všemi, protože čuník vesele běžel a za ním půlka vesnice. Sice jsem vnitřně bojovala se svou vášní k masu, ale pro teď jsem nahlas pašíkovi fandila. Kamarád byl uřícený a zoufalý, jakmile nás zahlédl, pokrčil rameny a podivnou gumovou palici, připomínající zvon na ucpanou toaletu, rezignovaně zvedl do výšky.
Můj muž se usmál, trochu vítězně a víc znalecky, protože už měl samotný zabijačkový proces, jako kluk z vesnice, v malíčku. Podal kamarádovi jateční pistoli.
„Takhle to, myslím, bude lehčí, pro všechny.“
A bylo. Navíc jsem si za ten humánní dar mohla přát cokoliv. A já si přála pršut.
I pro místní to byla premiéra i výzva zároveň: mít vlastní pršut.
Chuť by se mohla nakládat do solné koupele spolu s ním, jak nás ten experiment bavil!
Cítila jsem se stejně hezky a spiklenecky jako tenkrát s tátou a úhořem nad ránem, v kuchyni.
A pršut se rozvaloval v soli a později zavěšený ve stodole nechal ovívat bórou. A já ho chodila pozorovat a hýčkat pohledem. A nutno podotknout, že jsem do té doby nezažila proces sušení, který by byl tak vzrušující a napínavý!
Ač nám to debužírování nakonec, pro nepříznivé atmosférické vlivy, nedopadlo, nebyla jsem z toho smutná. Vzpomněla jsem si na tátu a taky na svého oblíbence Gustu Prouzů, ze Světáků:
„Není důležité, že se to nestalo do důsledků, ale že se to mohlo stát!
