Článek
Chorvatsko je zemí, kde čas běží tak, jak člověk zrovna chce.
„Proto tady taky mají takovej bordel.“ Manželovo zdánlivě příkré konstatování po několika měsících pobytu v zemi, kde včera ještě pořád trvá, mělo něžné hroty a české polehčující okolnosti. Do vínku mu byl totiž dán pocit zodpovědnosti a místo větru do plachet věčný neklid. A zvyk je železná košile. A do té se právě soukal. Měla barvu moře a dlouhé rukávy. A když jsem ji včera večer žehlila, docela jsem u záhybů, které se neplánovaně znovu a znovu tvořily, nadávala.
„Ráno je na kafi. Volám mu v deset, zase je na kafi. Za hodinu, co myslíš, kde je za hodinu?!“
„Na kafi?“ Nahazuji a nelibě si všimnu zmuchlané části na zadní straně rukávu. Doufám, že on si toho nevšimne.
„Neee! Šel pro změnu na marendu (svačina). Pak na oběd, pak zas na kafe. Hele, tady je to zmuchlaný, přežehlíš mi to? A pospěš si, už mám zpoždění.“
Vyšli jsme společně před dům, on nažehlený a ve spěchu, já s těžce utajovanou radostí, že mám pro sebe moře času.
„V poledne jsem doma na oběd. Čau.“ Usmála jsem se do sluníčka, které se taky teprve protahovalo, a zamířila do naší sídlištní oázy.
Každý správný Chorvat totiž začíná den kávou ve svém oblíbeném kafíči.
Opojná vůně kávy, cinkot nádobí a smích. Jediný výtisk ranních novin se lenivě, co stránka stránku mine, přesouvá od jednoho stolu ke druhému. Pohoda zde by se mohla krájet a rozdávat. Je pracovní pondělí ráno a nálada jako ve svátek.
Josip z našeho věžáku se zazubí, když mě vidí a poplácá pozvání na volnou židli vedle sebe. Poslušně si sedám a ptám se, jak se daří.
„Výborně se mám!“
S vyplašenou opatrností se rozhlížím, jestli to není nějaká habaďúra. Usmívají se všichni, někteří nahlas a vůbec nikdo nikam nespěchá. Až na mě. Už spíš ze zažitého zvyku vysvětluji, co všechno je třeba udělat:
„Musím nakoupit, dojít pro rybu na tržnici a pak domů vařit,“ vysvětluji svou stále lepší a zlepšující se chorvatštinou, která přesto Josipovi k pochopení nestačí.
„Nic nemusíš!“ řekne rázně a já se trošku leknu, protože tu nejsem zas tak dlouho, abych odhalila skutečnou podstatu povelů, které se navíc jen tak tváří.
Na stolku mezitím přistála káva, horká a voňavá. Rozhlížím se, čím ji zamíchám, protože lžička na talířku chybí. Josip pozvedne spiklenecky husté obočí, natáhne se k hodinám na stěně, které mají jen jednu ručičku, a než stačím cokoliv říct, uloupne ji a žbluňk! Josip se potutelně se usmívá a já rychle míchám.
Sluneční paprsky mi hýčkají záda a vím, že nemají v povaze připomínat, abych se narovnala. Přišla jsem si na to sama.
Rozhlížím se, jestli alespoň koutkem oka nepotkám otázku:
„Kolik je hodin?“
Ale nikdo tady nemá na ruce hodinky a ty na stěně bez ručiček toho taky moc neřeknou. A nikoho odpověď ani nezajímá. Do konce dne beztak stihnou vše, co je třeba a ještě jsou u toho šťastní. Nabízí se dovolenkové konstatování, že tady se čas zkrátka zastavil, ale je tomu zcela naopak: nádherně běží.
