Článek
Je nad věcí a za vodou.
A obyčejný člověk, jemuž byla vštípena slušnost výchovou a pokora se k němu přidala cestou sama, už si pomalu zoufá. A přitom to jediné, jak ho shůry s arogantní shovívavostí nabádají, nesmí!
Ztrácet naději. Je přece řada možností, jak si ve svém životě dopřát hřejivý pocit:
Uplést si vlastnoručně svetr, nebo se smířit s tím, že se plést nikdy nenaučím.
Myslet si své a říkat to nahlas, je čím dál tím nebezpečnější a pro pouhých pár slov od plic a srdce taky, můžete snadno přijít o rodinu, přátele, práci, a dokonce i o život.
Svoboda slova už dávno není klíčovým právem, ale spíš kopancem do zadku.
Pracovní tempo pomalé, a ne vždy zcela přesné
Je bolavě těžké přijmout, že na splnění našich natěšených snů z mládí rozhodně nebude v dospělém životě čas. To, že nám tempo diktátu a ani směr, jímž se budou ubírat naše další kroky, nevyhovuje, je úplně jedno. Ve výsledku ani nejde o nás a v tom hospodářském teprve ne.
Školní hodnocení z minulého století byla občas úsměvná, často přísná, někdy na místě, podle osy a kružítka, ale dokázala si i zlomyslně pohrávat s osudy malých lidí, kteří měli velké sny. Co si je určitě jednou splní. Až vyrostou.
A neměli to zrovna snadné. Ohledně tepelného zpracování oceli toho věděli víc, než jak se kalí voda. Navíc zdravé sebevědomí chybělo jako sůl. A o ní se vždycky vědělo, že je nad zlato.
Slušnost, která dříve bývala ctěnou hodnotou, je dnes jako povinné kolečko se psem kolem baráku:
Dobrá pověst ještě neznamená, že to v životě někam dotáhneme. Natož daleko.
Pokud žijeme blízko u moře a necháme si ho uschnout na kůži, na spoustu „proč“ už nepotřebujeme hledat odpověď. Zmizí a dostaví se k životu žitelná „protože.“
Ale v zemi bez moře je těch otázek vždycky víc.
Už od doby pana Rybáře z Malostranských povídek, který to moře pro nás nechtěl jen skrzevá nějaké obyčejné koupání, ale právě pro moře protože, která ctí naše proč.
