Článek
A vůbec nezáleží na tom, která z nich si začne dovolovat jako první.
Čas šťovíků, čolků a jetelových kalíšků s tekutinou tak omamně sladkou, že jsme si ji na rtech brali i do snů, byl plný nesmělých úsměvů se sklopenou hlavou a dlouhou ofinou jako jediným svědkem. Od ucha k uchu se křenil jen blázen nebo třídní šašek, ale ten byl zvolen kolektivem pro všeobecnou srandu, ne pro první lásku. Ta byla nesmírně vážná a měla zásadní vliv na míru důvěry, s jakou budeme příště vstupovat do nového vztahu. Ač jsme si s něžným úsměvem u černobílé fotky z maturitního alba s okraji, co vypadaly jako kousance od slimáků, slíbili, že tahle určitě vydrží až do konce života!
Fantazie z té doby se vyznačovala zkoumavou zvědavostí a jistou neukázněností. Neohlášena přicházela v bouřlivých vlnách. Mokré ručníky s ní nic nezmohly a dobře míněné rady od Sally, terapeutky přes psychologii teprve ne. S odrzle pubertálními způsoby něžně úsměvy akorát vyplašila, a přitom se jí tolik líbily! Ale neuměla jim to ještě dát najevo. Byla nesmělá, ale léčila se.
A pak se ti dva vzali. Nasbírali nějaké zkušenosti a právem se domnívali, že jim to na společnou plavbu životem stačí. Úsměv a fantazie jsou do zamilovaných začátků jako vítr do plachet. Jenže pak se úsměv ze samých starostí sroloval až k patám a nechtělo se mu pořád nahoru, na stěžeň, nejdůležitější to součást manželské takeláže, prověřovat, jestli se konečně nezměnil vítr.
Fantazie se mezitím toulala kdovíkde a hledala stále novou a novou inspiraci. Úsměv ji za ty společné roky už nudil a pozice na bobku byla pro její uměleckou duši příliš pokořující. Nezájem křísit a být kříšen podepsali dohodu a šli od sebe.
Roky samoty prohloubily nejistotu, která se doposud tvářila sebejistě a teď musela s pravdou ven:
Že se jí stýská po úsměvu, který sklouzne na rty jen tak, sám od sebe, trochu nesměle se rozhlíží, protože už dlouho, strašně dlouho si nedopřál tu rozkoš být zase sám za sebe, bez okřikování a obviňování, že chce životem proplout s nezodpovědnou lehkostí.
A fantazie postávající opodál, se nejen cítila prázdná, ale i prázdně vypadala. Mlčky pozorovala úsměv, který se osměloval víc a víc:
Ze rtů se odrážel v očích a pak zvonil v uších. Dlouze a něžně. Jako tenkrát o prázdninách na louce plné voňavých květin a motýlů všech možných barev.
Pamatuješ?
Fantazie přikývla a přistoupila blíž.
Dál už povídat nebudu. Protože dál už nesmím.
Ale Vy si se nezapomeňte usmívat, co nejvíc a co nejčastěji, protože se docela lehce může stát, že se do Vašeho úsměvu někdo bláznivě zamiluje.
