Hrdlička z Máchova Máje ku lásce letos nejspíše zvát nebude: Může za to člověk

Kdo by neznal Máchův Máj a jeho verše o hrdličce, která svým cukrováním vábí „ku lásce“. Tolik opěvovaná hrdlička z Máchovy slavné lyrickoepické básně však není běžně vyskytující se pták, kterého často vídáme v okolí lidských sídel ve městech i na venkově. Onou slavnou hrdličkou je dnes poměrně vzácně se vyskytující hrdlička divoká.

V době, kdy Karel Hynek Mácha napsal svou romantickou báseň, byla hrdlička divoká hojně rozšířeným ptačím druhem, který k nám pravidelně přilétal vždy v druhé polovině dubna ze zimovišť v subsaharské Africe. Tak je tomu i nyní, jen s tím rozdílem, že jejich počet dramaticky poklesl. Zimní období tráví hrdličky divoké v pásmu Sahelu jižně od Sahary. Odtud se každý rok na jaře vydávají na nebezpečnou cestu do svých hnízdišť. Hrdlička divoká je o něco menší než její známější příbuzná hrdlička zahradní. Na rozdíl od ní je krásně pestře vybarvená na hřbetě, po stranách krku a má kontrastní ocas.

Dříve šlo o početný druh, který žil v otevřené krajině, křovinách, remízcích a řídkých lesích. Dnes, především vlivem intenzivního zemědělství, používání herbicidů, úbytku míst k hnízdění a přirozených zdrojů potravy, se u nás vyskytuje spíše sporadicky. Řada odborníků se shoduje na tom, že na vině rapidního poklesu hrdliček divokých je zejména lidská bezohlednost vůči přírodě. Hrdlička divoká se stala Ptákem roku 2019. Česká společnost ornitologická tak chtěla upozornit na alarmující snižování její populace, ke kterému dochází rychlým tempem. Zaslechnout hrdličku divokou nebo ji dokonce spatřit je v dnešní době dosti vzácné.

Naopak půvabnou hrdličku zahradní můžeme slyšet v našich končinách „vrkat“ velmi často. Zimuje u nás a je častým návštěvníkem zahrad nebo parků. Do Evropy se postupně rozšířila ze subtropických oblastí Asie, Číny a Indie. V roce 1942 u nás byla poprvé pozorována v Brně. V 50. letech 20. století již obývala celé území tehdejšího Československa. Svým vzhledem připomíná holuba. Někteří lidé si hrdličky s holuby skutečně pletou. Hrdlička zahradní má o proti holubovi delší ocas a štíhlejší tělo. Charakteristickým znakem je pro ni černý pruh na hrdle olemovaný bílou barvou. Podle tohoto výrazného proužku na krku dostaly hrdličky své jméno.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že onou hrdličkou, o které Mácha píše ve své básni, mohla být jedině hrdlička divoká. Její příbuzná hrdlička zahradní se totiž na našem území objevila až 106 let po Máchově smrti. Ten zemřel v pouhých 25 letech dne 6. listopadu roku 1836. Hlas hrdličky zahradní v našich končinách tedy Mácha nemohl nikdy zaslechnout.

Říká se, že hrdličky symbolizují lásku a věrnost. Známé je například lidové rčení „jsou zamilovaní jako dvě hrdličky“. K jeho vzniku zřejmě přispělo pozorování partnerských párů hrdliček, které se k sobě něžně tulí a společně cukrují. Ve skutečnosti se život hrdliček ve své podstatě nijak výrazně neliší od zvyklostí jiných ptáků. Jde pouze o kontaktní formu chování, kdy si navzájem pečují o peří. Dovedou se pořádně hašteřit a o věrnosti mezi partnery nemůže být ani řeč.

Alfred Brehm se ve své knize Brehmův život zvířat o hrdličkách takto krásně rozepsal: „Povaha hrdličky jest roztomilá, ačkoliv nelze uznati, že bývá přespříliš chválena. Její úhledné pohyby, její ušlechtilost a něžné cukrování dovedou nadchnouti pozorovatele, a když tento dokonce jest svědkem něžností, kterými samec zahrnuje samici, domnívá se, že je oprávněn prohlásiti tohoto ptáka za nejroztomilejšího ze všech. Tomu není tak; neboť i hrdlička má své slabiny a její něžnost není větší než u mnohých jiných ptáků, její věrnost pak dokonce menší.“

Zdroje: Wikipedia, Birdlife

SCHMOLZ, Michael. Radost z pozorování ptáků: ve městě a okolí. Přeložil Michaela ŠIMKOVÁ. Praha: Grada, 2021. ISBN 978-80-271-3011-5.

BREHM, Alfred. Brehmův život zvířat. V Praze: J. Otto, 1927.