Článek
Při vyslovení jména Zdeňka Srstky se mnohým vybaví například legendární hláška „Hliník se odstěhoval do Humpolce!“ z dnes již ikonického filmu „Marečku, podejte mi pero!“(1976) v jeho nezapomenutelném podání. Zdeněk Srstka ztvárnil více než dvě stovky malých filmových a televizních rolí, byl sportovcem, kaskadérem i zastáncem opuštěných zvířat. V soukromí žil dlouhá léta bohémský život, který byl plný bujarých večírků i krásných žen. Jeho poutavý životní příběh by vydal jistě na knihu, a tak si z něj pojďme připomenout alespoň některé momenty.
Jako malý chtěl být Eskymákem
Zdeněk Srstka se narodil jako prvorozený syn manželům Srstkovým 26. září 1935 v Praze. Jeho otec František pocházel z malé vísky Rovečné na Českomoravské vrchovině, odkud odešel za prací do Prahy. Zde si otevřel Srstkovo řeznictví a oženil se tu se svou životní láskou Marií, která prodávala v obchodě.
Malý Zdeněk vyrůstal v harmonickém rodinném prostředí spolu se svým mladším bratrem Františkem, který přišel na svět v roce 1941. Jako malý si často představoval, že až vyroste, stane se Eskymákem, Indiánem nebo Robinsonem. Rodiče Zdeňka vedli od útlého věku nejen ke sportu, ale také k hudbě. V Sokole se věnoval gymnastice a jako dorostenec hrál fotbal za Slavii. Kromě toho se hudebně nadaný Zdeněk učil hrát na klavír, kytaru a housle.
Jako syn živnostníka nesměl studovat
Když skončila válka, nastaly rodině Srstkových těžké časy. Komunisté jim zabavili živnost a Zdeňkova otce na rok zavřeli. Tím se mladému Zdeňkovi uzavřela cesta k lepší vzdělání. Nepřicházelo v úvahu, aby studoval například na gymnáziu nebo absolvoval školu s maturitou. Rozhodl se tedy vyučit elektromechanikem v ČKD. Po dvou letech ho v podniku navrhli jako kandidáta pro studium na večerní průmyslovce, kde nakonec úspěšně vystudoval obor silnoproud.
Od roku 1968 pracoval dalších 33 let jako hlavní správce vysokoškolských kolejí ČVUT a v této funkci strávil následujících 33 let. Poté zkoušel nějaký čas také podnikat, a kromě svých jiných aktivit provozoval rovněž pohostinství na Strahově. Kromě toho si vydělával na živobytí také jako příležitostný herec, kaskadér a později i moderátor. Zdeňek ale tyto aktivity nikdy nevnímal jako práci, vždy je spíše bral spíše jako své zajímavé koníčky.
Vzpírat začal kvůli šikaně
Sport Zdeňka provázel prakticky celý život. Ke kariéře vrcholového sportovce se však dostal tak trochu oklikou. Ve škole totiž občas čelil šikaně ze strany spolužáků, kteří se mu posmívali kvůli jeho vzhledu. A právě tehdy se rozhodl, že už nebude „otloukánkem“. Začal nejprve vzpírat a zanedlouho se přidal také k zápasníkům. V té době se dostavily jeho první sportovní úspěchy, které sbíral jak u nás, tak i v zahraničí. Zdeněk se později věnoval i boxu a řecko-římskému zápasu.
Díky své houževnatosti a skvělým výkonům se dostal jako profesionální vzpěrač až do reprezentace. Jako několikanásobný mistr republiky ve vzpírání vybojoval v roce 1957 pro svou zemi bronzovou medaili na mistrovství Evropy v Katowicích a v roce 1960 reprezentoval Československo na XVII. letních olympijských hrách v Římě, kde skončil na devátém místě z dvaceti zúčastněných vzpěračů.
Dokázal diváky pobavit
Zdeněk Srstka sice nevynikal velkým řečnickým uměním, ale jeho herecký projev byl přesto nezapomenutelný. Připomeňme si kupříkladu jeho ztvárnění postavy zřízence Bedříška ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný (1984), který během prohlídky areálu kachní farmy pronáší s kamennou tváří stále jediné slovo „kachny“. Za zmínku jistě stojí i jeho pojetí písně Čau, lásko, kterou v pořadu Možná přijde i kouzelník osobitým způsobem „nazpíval“ spolu s herečkou Jaroslavou Hanušovou. Zdeněk zkrátka dokázal lidi pobavit a těšil se díky tomu velké popularitě.
Výčet jeho filmových a televizních rolí by byl skutečně dlouhý, avšak na prknech, co znamenají svět, ho diváci mohli vidět jen výjimečně. Celkem si v divadle zahrál asi jen čtyřikrát, přičemž jednou byl obsazen i do role vojáka Švejka. Zdeněk míval problémy se zapamatováním textu, čehož si byl dobře vědom, a proto se účinkování v divadle raději vyhýbal.
Ochránce opuštěných zvířat
Od poloviny 90. let mohli diváci Zdeňka Srstku, který byl velkým milovníkem zvířat, vídat dlouhé roky v pořadu věnovaném pomoci opuštěným psům a kočkám. Při jeho moderování se herec střídal se zpěvačkou Martou Kubišovou. Společně se pak snažili najít zvířatům z útulků nový domov. Zdeňkův slovní projev se sice stal terčem mnoha vtipů, ale to nic nemění na tom, že odvedl v tomto pořadu obrovský kus dobré a záslužné práce.
O jeho lásce ke zvířatům promluvil v jednom z rozhovorů i jeho syn Jiří, vystudovaný právník, vysokoškolský pedagog, dlouholetý ředitel Národního divadla a poté ředitel divadelní a literární agentury Dilia.
On se pořád hlásil ke svým vesnickým kořenům a měl výčitky, že je městský člověk. Tak si to kompenzoval chovem zvířat. Nejdřív prasat, která choval v Břevnově, později všechno přesunul do Klánovic na pozemek mezi milionářskými vilami, kde to pak taky pěkně páchlo. Sousedé z toho fakt nebyli nadšení. Některá zvířata choval na jídlo, ta se pak zabíjela, což neměl rád. V dobách největšího rozkvětu měl v Klánovicích dvě prasata, dvacet slepic, patnáct králíků, brojlery, kozlíka, psy, kočky, holuby.
Drsňák s dobrým srdcem
Od herectví se to měl urostlý sportovec už jen krůček k profesi kaskadéra. Poprvé se jím stal ve filmech z roku 1962 Tarzanova smrt a Blbec z Xeenemünde, pro které asistent režie Tomáš Svoboda hledal skupinu drsných rváčů. Poté přišlo v roce 1964 na řadu účinkování v slavné hudební westernové parodii s názvem Limonádový Joe aneb Koňská opera, která přilákala do řad kaskadérů i mnoho dalších sportovců.
Kaskadérskými kousky si Zdeněk dokázal vydělat slušné peníze, ale jak prozradil jeho syn Jiří: „Hodně vydělal a stejně hodně rozházel, ale užil si a rozhodně se tím netrápil.“ Měl navíc dobré srdce a přispíval nejen na zvířata v nouzi, ale i matkám samoživitelkám, hostil kamarády a půjčoval lidem peníze. Kaskadérství se Zdeněk věnoval úctyhodných třicet let a dalších šestnáct let potom působil v tomto oboru jako úspěšný trenér.
Vedl bohémský život
Zdeněk byl dvakrát ženatý a mezi dvěma manželstvími si udělal čtyřicetiletou pauzu. Jeho první manželkou byla Jana Martínková, kterou poznal během studií na večerní škole. Vzali se na začátku roku 1958 a v prosinci se manželskému páru narodil syn Jiří. Zdeňkovo časté odloučení od rodiny kvůli tréninkům a reprezentaci v zahraničí si však následně vybralo svou daň.
Janě došla s manželem trpělivost a manželství se po třech letech rozpadlo. Zdeněk pak žil čtyřicet let životem svobodného mládence a volnosti si užíval se vším všudy. Účastnil se bujarých večírků po skončení natáčení a nemohl si ani stěžovat na nezájem krásných žen. Naopak, mnohé dámy měly v té době pro urostlého kaskadéra s dobráckou povahou velkou slabost a jeho svodům podlehly.
Jeho druhou ženou se stala počátkem roku 2008 o šestnáct let mladší bývalá laborantka Alena Dvořáková, kterou si Zdeněk vzal po sedmileté známosti. Manželé žili spokojeným životem na chatě se zahradou v Klánovicích na okraji Prahy až do Zdeňkovy smrti 29. července 2019, kdy zemřel po dlouhé nemoci ve věku 83 let.
Dne 29. července letošního roku si připomínáme smutné výročí, pět let od úmrtí Zdeňka Srstky, laskavého člověka a dobráckého „hromotluka“, který se vždy snažil lidem vykouzlit úsměv na tváři.
Zdroje: lidovky.cz, irozhlas.cz, muscle-fitness.cz, narodni-divadlo.cz, blesk.cz
CHOCHOLA, Luděk. Osm životů Zdeňka Srstky. Praha: Formát, 1999. ISBN 80-86155-39-0.
Wikipedia, heslo: Zdeněk Srstka
