Článek
Psal se 24. říjen 1982, když se posádka luxusní jachty Trashman vydala na rutinní cestu z Maine na Floridu. Panovalo pěkné počasí a nic nenasvědčovalo tomu, že se účastníci plavby dostanou během příštích dnů do nebezpečí života a tři z členů posádky zemřou krutou smrtí.
Potopení jachty Trashman
Posádka lodi si užívala poklidnou plavbu Atlantickým oceánem. Na palubě jachty tehdy byla i zkušená mořeplavkyně Deborah Scaling Kiley, která se jako první Američanka zúčastnila Whitbread Round the World Race, jachtařského závodu kolem světa. Deborah se nechala na jachtu najmout i přesto, že měla vážné pochybnosti o schopnostech a charakteru některých členů posádky. Později se bohužel potvrdilo, že ji instinkt varoval správně.
Druhého dne se počasí náhle zhoršilo, a když přišla noc, ocitla se jachta uprostřed zuřící tropické bouře. Kapitán lodi John Lippoth, jehož úkolem bylo loď řídit, se však v onen osudný večer opil natolik, že přicházející bouřku ani nezaznamenal, a tvrdě spal přímo u kormidla, zatímco se do jachty opíral silný nárazový vítr a obrovské vlny se přelévaly přes její palubu, kterou navíc bičoval prudký déšť. Vlnobití roztříštilo okna lodi a spolu s větrem poškodilo také její plachty.
Do lodi se valila studená voda a jachta se začala pomalu potápět do hlubin oceánu, což Deborah a její přátele donutilo rychle hledat nouzové řešení. Záhy se ukázalo, že bouře odnesla i větší záchranný člun, v němž bylo vybavení určené pro nouzové přežití. Posádce tedy nezbývalo nic jiného než využít k záchraně malý nafukovací člun, který se jako jediný naštěstí podařilo před přírodním živlem zachránit. Všichni naskákali v panice do moře, Mark Adams nafoukl gumové plavidlo, pod kterým se schovali před nepřízní počasí. Vše se seběhlo tak rychle, že z jachty, která šla ke dnu, nestačili vzít již vůbec nic.
V obležení žraloků
Jakmile se počasí trochu uklidnilo, obrátili trosečníci člun a naskákali do něj. Záhy se ukázalo, že situace je mnohem vážnější, než si mysleli, neboť členka posádky a zároveň kapitánova přítelkyně Meg Mooney utrpěla během evakuace z lodi tržnou ránu na noze. Krev, která ženě ze zranění vytékala, ucítili žraloci a jejich hejno následně „obklíčilo“ plavidlo. Podle vyprávění Deborah jich byly stovky. Mořští predátoři do člunu naráželi a snažili se ho převrátit, aby se dostali ke své kořisti. Jeden z nich dokonce popadl lano v přední části člunu a začal ho tahat po mořské hladině. Pro posádku ve člunu to byl děsivý zážitek. Všude kolem nich se ve vodě míhaly žraločí ploutve a všichni se modlili, aby se žralokům nepodařilo člun převrhnout nebo ho prokousnout.
Jak čas ubíhal, posádka začala hladovět a potýkala se především s nedostatkem pitné vody. Ve člunu bylo mnoho krve, hnisu, mořských řas a také moči, všichni trpěli infekcí. Dva její členové, Mark Adams a John Lippoth, tak v zoufalství z nepřekonatelného pocitu žízně začali pít mořskou vodu. Vlivem tohoto počínání se pak u nich objevily silné bludy a halucinace. Kapitán John Lippoth pod jejich vlivem uvěřil, že spatřil pevninu a skočil do moře z boku člunu přímo mezi žraloky. Ozval se hrůzostrašný křik, žraloci ho doslova rvali na kusy přímo před zraky ostatních. Po chvíli se ale rozhostilo děsivé ticho a moře v okolí člunu se zbarvilo do ruda lidskou krví.
Také druhý z mužů, Mark Adams, v podstatě zešílel a později se vrhl v důsledku halucinací do mořských vln se slovy, že si jde zakoupit cigarety a pivo. Ačkoliv se ho Deborah a její přítel Brad Cavanagh snažili zadržet, ukázalo se, že na to nemají dostatek sil. Ze zmateného Marka, který se dobrovolně ponořil mezi žraloky, po chvíli nezbylo vůbec nic. Zbývající trojice byla „pološílená“ hrůzou z hororové scény, které musela přihlížet.
Stav Meg Mooney se neustále zhoršoval, protože se jí zanítila rána, kterou měla na noze. Umírala pomalu na otravu krve v strašných bolestech a měla rovněž halucinace. Deborah a Brad nemohli pro její záchranu nic udělat a jen tiše přihlíželi, jak z ní odchází život. Když se dalšího rána probudili, byla Meg mrtvá. Krátce na to, co žraloci rozsápali její dva přátele, Meg podlehla celkové sepsi organismu.
Brad později upřímně přiznal, že když Meg zemřela pohrával si s myšlenkou, že by ji mohli sníst, což by jim pomohlo přežít. Deborah však Bradovi nápad s kanibalismem rozmluvila, protože si byla dobře vědoma toho, že Meg byla silně infikována. A tak poslední dva přeživší, Brad Cavanagh a Deborah Scaling Kiley, nebohou Meg nejprve vysvlékli z oblečení a sundali jí šperky, aby vše pak případně mohli předat její rodině. Pak se za ni pomodlili a vhodili její zubožené tělo do moře, kde se o pozůstatky Meg postarali žraloci.
Chvílemi se jim prý zdálo, že ze všeho, co zažili, také zešílí a odevzdávali se svému osudu, při životě je ale držel silný pud sebezáchovy. Malý nafukovací člun je pomalu unášel po moři dál za stálého doprovodu nenasytných žraloků, kteří netrpělivě čekali na další várku lidského masa.
Po pěti nekonečných dnech strávených na moři se na Deborah a Brada konečně usmálo štěstí. V dáli na obzoru spatřili projíždějící sovětskou nákladní loď Olenegorsk, sebrali zbytek sil a začali na ni mávat. Posádka lodi si jich naštěstí všimla a mávání opětovala, připlula k nim blíže a hodila jim záchranný kruh. Dvojice skočila do vody, chytila se kruhu a námořníci je vytáhli navijákem na palubu lodi. Deborah a Brad byli sice zachráněni, ale otřesné zážitky, které jim způsobily psychické trauma, si v sobě nesli po celý život.
Deborah Scaling Kiley sepsala o této tragické události působivou knihu, která vyšla pod názvem Zrádné moře, v níž drsně a pravdivě popsala prožité hrůzy.
Zdroje: mirror.co.uk, the-sun.com, Wikipedia.org
KILEY, Deborah Scaling a NOONAN, Meg. Zrádné moře. Přeložil Jiří BENEŠ, přeložil Věra LIBOSKOVÁ. Klokan (Alpress). Frýdek-Místek: Alpress, 1996. ISBN 80-85975-41-6.
