Článek
Prastará legenda vypráví, že „Synové želvy“, Mokenové se jednoho dne vynořili z temných hlubin moře na jeho hladinu. Jde o příslušníky staré austronéské etnické skupiny, která žije kočovným způsobem života na Andamanském moři na území rozkládajícím se mezi pobřežím Thajska a jižním cípem Myanmaru. Lidé z kmene Mokenů, jejichž počet se odhaduje na 2000 až 3000, z tohoto důvodu oficiálně nemají žádnou státní příslušnost ani jim nenáleží žádné území. Předpokládá se, že do oblasti Mergujského souostroví a Surinských ostrovů připluli na svých dřevěných lodích přibližně před čtyřmi tisíci lety z jižní Číny. Pro jejich toulavý životní styl se jim říká „Sea Gypsies“ česky „Mořští cikáni“.
Kočovný život na moři i na souši
Nomádi Andamanského moře vedou po celá staletí prakticky stejný velmi skromný a udržitelný způsob života. K životu jim stačí jejich tradiční obytná loďka vyrobená z lehkého dřeva, které se říká kabang. Jedna ze zajímavých legend jejich předků vypraví příběh o ostrovní královně Sibian, která určila, že loď kababg má představovat lidské tělo. Příď loďky symbolizuje lidská ústa a zadní část konečník.
Mokenové nemají téměř žádný majetek, vlastní pouze několik kusů ošacení a pár osobních věcí. Z přírody si berou pouze tolik, kolik sami potřebují k přežití. Navíc tím, že kočují z místa na místo a žijí střídavě na moři i pevnině, si nevyčerpávají zbytečně přírodní zdroje. Příslušníci kmene jsou až na výjimky negramotní, hovoří vlastním jazykem a veškeré vědomosti, znalosti o přírodě, staré tradice, písně i rituály si předávají výhradně ústně z generace na generaci.
Tradiční loď Mokenů
Za účelem obživy loví ryby, mořské plže, vodní savce zvané dugong, mořské okurky, korýše a ústřice. K lovu používají pouze jednoduché harpuny a oštěpy ruční výroby. S harpunou se lovci potopí do hlubin moře, tam se zatíží kameny a s lehkostí chodí po mořském dně, jakoby se procházeli po souši. Mokenové se živí také jako lovci perel. Údajně se dokáží potopit bez kyslíkových nádrží do hloubky více než 30 metrů. Při potápění přitom nemají ani žádné jiné potápěčské vybavení, včetně masky nebo ploutví, kterým by rušili ryby. Můžeme se setkat s tím, že nosí například podomácku vyrobené brýle zhotovené ze dřeva a plastu. K výrobě čoček pak slouží sklo z rozbitých lahví, které se k brýlím lepí za pomoci mízy získávané ze stromů.
Na souši pobývají pouze v období monzunů od května do října. K tomuto účelu mají postavena jednoduchá dočasná obydlí na dřevěných kůlech na východním pobřeží ostrovů. V těchto měsících se věnují sběru užitkových i léčivých rostlin, které rostou v lesích na zdejších ostrovech. Vydávají se rovněž do lesů ke skalním tůním, kde rozhazují své rybářské sítě a loví do nich měkkýše.
Má se za to, že děti z kmene Mokenů se učí plavat dříve, ještě než začnou chodit, neboť jsou podle kmenových tradic považovány za „děti moře“. V průběhu stovek let došlo u tohoto etnika, stejně jako u jiných kmenů žijících na moři k evoluci a organismus Mokenů se přizpůsobil „vodnímu“ způsobu života. Vědci prokázali, že mají unikátní zrakové schopnosti, které se u nich rozvíjí již v útlém věku. Mokenské děti mají až o 50 % silnější zrak než děti evropských národů. Mokenové vidí výborně i pod vodou, kde se skvěle orientují a díky jedinečnému smyslovému vnímání se dokáží věnovat lovu na dně moře jakoby byli na souši. Navíc dokáží bez problémů pod hladinou zadržet dech déle než pět minut.
Předpověď tsunami v roce 2004
Mořští cikáni Mokenové po tisíce let pozorovali přírodu, moře, počasí nebo chování zvířat a tyto vědomosti si předávali z otce na syna. Zkušenosti jejich předků se ukázaly být nepostradatelné, když se 26. prosince 2004 blížila ničivá vlna tsunami. Mokenové byli díky svým dobře vyvinutým instinktům a znalostem získaných pozorováním přírodních jevů schopni včas rozpoznat hrozící nebezpečí.
Řídili se tehdy pověstí, která vypráví o strašlivé „la-boon“ neboli „vlně, která požírá lidi“. Tuto vlnu prý vyvolávají čas od času rozlícení zlí duchové jejich předků. Legenda praví, že nedlouho předtím, než k pobřeží dorazí ničivá „la-boon“, voda náhle ustoupí a odhalí jindy zaplavená místa na mořském dně.
Když v prosinci roku 2004 moře náhle ustoupilo a lodě Mokenů klesly až ke korálovým útesům, stařešinové z vesnice Mokenů v Thajsku včas rozpoznali varovná znamení a odvedli svou komunitu i přítomné turisty do bezpečí na výše položená místa v horách. Údajně se tehdy podařilo zachránit všechny domorodce i turisty z této vesnice až na jednoho místního invalidního muže. Tsunami z roku 2004 je přitom považováno za nejničivější za posledních 600 let. Šlo o přírodní katastrofu apokalyptických rozměrů, při níž zahynulo více než 230 000 lidí, která více či méně zasáhla 10 asijských a 5 afrických států.
Vysídlení Mokenů
Rodin Mokenů, které žijí doposud tradičním způsobem života, je v současné době málo. Za vším je snaha vládních představitelů Thajska a Myanmaru. Ti usilují o to, aby se tento kmen mořských kočovníků konečně usadil a přizpůsobil se modernímu stylu života. Děti jsou posílány do škol, aby se jim dostalo vzdělání, dospělí se snaží živit nejen tradičním rybolovem, ale i farmařením nebo profitují z rozmáhajícího se cestovního ruchu a obchodu. Nárůst turistiky v Thajsku i Myanmaru má však pro Mokeny spíše negativní důsledky, neboť právě kvůli turistům jsou „vyháněni“ z míst, kde od pradávna přebývali. Jelikož však nejsou oficiálně obyvateli ani jedné z těchto zemí, je jejich právní a společenské postavení velmi složité.
Thajská i myanmarská vláda se snaží všechny Mokeny přesídlit do národních parků a požaduje po nich, aby se zde natrvalo usídlili. V roce 1981 byly vyhlášeny národním parkem Surinské ostrovy, což s sebou přineslo do této oblasti rozšíření obchodu, cestovního ruchu. Zároveň však došlo k zavedení různých opatření regulujících rybolov a byla omezena těžba dřeva v lesích na ostrovech. Rovněž Mergujské souostroví se stalo později v roce 1996 národním parkem a také zde začal platit přísný zákaz lesní těžby. Mokenové žijící na těchto územích tak ztratili možnost získávat ze zdejších ostrovních lesů dřevo pro stavbu svých lodí a přibyly jim k tomu i starosti se sháněním obvyklých zdrojů potravy.
V současnosti žijí Mokenové v Myanmaru převážně v rybářských vesničkách na pobřeží. V Thajsku vláda dokonce rozhodla, že Mokenové musí opustit své přechodné domovy v přímořských oblastech a donutila je odejít do vnitrozemí. Stalo se tak po roce 2004, kdy se řešily následky ničivého tsunami. Prakticky všechny malé vesničky Mokenů v zátokách ostrovů byly zrušeny. Příslušníci tohoto kočovného kmene se tak v Thajsku postupně museli usadit daleko od pobřeží. Zapojili se do života tamní společnosti a následně se „promísili“ s místním obyvatelstvem.
V současnosti pomalu, ale jistě přichází toto etnikum o své unikátní zvyky a tradice. Jedním z mála rituálů, který přetrval až do dnešních dnů, je svátek Loy Rua, kdy se vesničané loučí se starým rokem. Naopak umění výroby typických dřevěných ručně vyráběných lodí, které se staly jedním ze symbolů „mořských cikánů“ dnes ovládá už jen pár příslušníků kmene.
Ačkoliv se Mokenové snaží přizpůsobit usedlému životu na pevnině, jejich pravým domovem zůstává moře. Kdysi nezávislý národ žijící volným způsobem života přichází o to nejcennější co kdy měl, o svou svobodu a jedinečnost.
Zdroje: planetazeme3000.cz, adamlelek.com, unesco.org, survivalinternational.org, novinky.cz, Wikipedia
Pierre, Ivanoff, Moken. Sea-Gypsies of the Andaman Sea. Post-war Chronicles:White Lotus Press, 1997
Koh, Angeline, How the Moken Sea Gypsies Got Their Book : Naw Say Bay's Story. Singapore:NavMedia, 2007
