Sexuální život Inuitů: Výměna manželek, pohostinný sex i swingers party na lovu

Zajisté znáte přísloví „jiný kraj, jiný mrav“. V případě národa Inuitů sestávajícího se z různých kmenů žijících v arktické oblasti Grónska, Kanady, Ruska a Aljašky toto přísloví rozhodně platí. Výraz „Eskymáci“ pro Inuity začali používat až severoameričtí domorodci a je někdy pokládán za příliš obecný. Některé kmeny dávají původnímu označení nadále přednost, jiné ho naopak vnímají spíše hanlivě. Zvyky a tradice Inuitů, mezi něž patřilo mnohoženství, mnohomužství, výměna manželek i plození nemanželských dětí, provázely tento národ po celá staletí. Pojďme se tedy blíže seznámit s jejich manželským životem a sexuálními zvyklostmi.

Inuité vždy patřili k tolerantním lidem s velmi volným vztahem k sexuálnímu životu. Téměř nikdy neválčili a pokud se u nich vyskytly nějaké spory, vyřešili je v řečnickém nebo pěveckém souboji, což je zajisté chvályhodné a sympatické východisko ze situace. Odjakživa pobývali v drsných podmínkách, a aby v nich dokázali přežít, praktikovali někdy i velmi drastické zvyky, jako bylo zabíjení dětí, které by nebyli schopni uživit nebo usmrcování starých či nevyléčitelně nemocných lidí.

Vždy preferovali volné partnerské vztahy, nevěra ani narození nemanželského dítěte nebylo považováno za žádný problém. Zásadní bylo, aby příslušníci kmene byli schopni přežít. Tomu byly přizpůsobeny i tradice a zvyky týkající se manželství, vztahů a sexu. Inuité uzavírali několik typů manželských svazků a obecně se dá říci, že jsou v tomto směru velmi tolerantní. Některé manželské páry byly čistě monogamní, manželé spolu žili a bydleli v jedné domácnosti a neměli jiné sexuální partnery.

Druhým typem manželského svazku byl případ, kdy muž měl dvě ženy najednou a udržoval s oběma sexuální vztah. Takové manželství se označuje jako polygynní. Nebylo u Inuitů příliš časté, ale přesto bylo společensky akceptováno. Manželky byly označovány jako „první“ a „druhá“ manželka a společně si říkaly „spolumanželky“. Muž si ovšem mohl dovolit mít více žen pouze v případě, že se o ně dokázal postarat a uživit je. Mnohoženství bylo tedy i známkou bohatství. S příchodem křesťanství byla tato tradice téměř potlačena, ale nevymizela úplně.

Pouze výjimečně se vyskytovala takzvaná polyandrická manželství, kdy jedna žena měla více než jednoho muže. Manželé s ní sdíleli „stůl i lože“ a v tomto případě šlo o muže označované jako „spolumanželé“. Manželství v podobě mnohomužství mělo pro ženu značnou výhodu zejména z pohledu dostatku potravy a zajištění rodiny.

K další tradici, která patřila k běžnému životu Inuitů, byla výměna manželek, která probíhala jednoduše tak, že se dva páry mezi sebou domluvily a vyměnily si ženy. Někdy zastával funkci dohazovače šaman, který vybíral páry vhodné pro výměnu. Bývalo pravidlem, že šlo o dvojice žijící daleko od sebe. Spolumanžel většinou neměl žádné blízké příbuzné, a tímto způsobem si jednoduše vytvořil větší rodinu. Výměna mohla být buď trvalá, nebo jen dojednaná na určité období.

Výměně manželek vždy předcházel tradiční rituál prováděný samotným šamanem. Šlo v něm o nové spojení dvou bytostí. V náboženských šamanských praktikách sehrával sex významnou roli. Po šamanském obřadu následoval samotný sexuální akt, který symbolizoval vznik nového manželského společenství, jež bylo ostatními členy kmene akceptováno. Potomci těchto dvou párů se stali sourozenci a měli všichni stejná práva.

Mohlo by se zdát, že při výměně manželek šlo pouze o vznik nových sexuálních uskupení, ale hlavním důvodem pro zakládání takových svazků byla především vzájemná pomoc, větší sounáležitost, lepší ochrana a také tak vznikaly silné emocionální vztahy mezi všemi muži a ženami i jejich dětmi. Rozhodně tedy nešlo na prvním místě o nějaké zpestření sexuálního života s novým partnerem.

Šlo především o nutnost potřebnou k přežití a také o rozšíření genofondu, a tím i k zvýšení biologické odolnosti kmene. V případě Inuitů nebylo navíc většinou vůbec možné spoléhat se v případě potřeby na pomoc blízkých příbuzných. Inuité obývali velká území, jednotliví rodinní příslušníci žili často ve velice vzdálených místech, a navíc příslušníci kmenů kočovali. Výměna manželek byla jedním ze způsobů, jak vytvořit novou fungující komunitu.

U některých kmenů bývalo běžné nabídnout k sexu svou manželku nebo dceru. Inuité toto nevnímali jako něco nepatřičného, ale jako výraz své pohostinnosti. Odmítnout takový „dárek“ by bylo bráno jako nezdvořilé, případně by se jednalo o urážku hostitele. V žádném případě nešlo o nějaký druh prostituce, jak se někteří cestovatelé při setkáních s tímto zvykem mylně domnívali. Inuité však nechtěli sdílet své ženy s "bílými"muži, kteří do těchto oblastí začali z nejrůznějších důvodů přijíždět. K takovým případům docházelo naprosto výjimečně.

V inuitské kultuře panovaly mezi muži úzké přátelské vztahy. Muži si bratrsky vypomáhali s jídlem, zásobami, při lovu nebo také ženami. Sdílet s ostatními muži své manželky bylo běžnou praxí. Nebylo to vnímáno jako nějaké sexuální orgie nebo podvádění mezi partnery. Podle Inuitů šlo například o službu ženě, která zůstala osamělá, když byl její muž dlouho na lovu. Jeho přátelé se za ní zastavili, aby ji sexem potěšili. Zajímavý zvyk, že? Samozřejmě se tyto hrátky občas neobešly bez následků v podobě těhotenství, což ale v žádném případě nepředstavovalo nějaký důvod k roztržce mezi „bratry“. Manžel pak vychovával nevlastní dítě stejně, jako by bylo jeho pokrevním potomkem.

Když se muž vypravil na návštěvu do sousední vesnice, obvykle tam prožil noc plnou sexuálních radovánek s cizí ženou. Docházelo také k tomu, že si muži brávali s sebou na lov své ženy a ty si pak navzájem měnili při společných sexuálních hrátkách. V dnešní době bychom nejspíš řekli, že pořádali něco jako swingers party.

S příchodem moderní civilizace se naprosto proměnil způsob života Inuitů, staré tradice postupně nahradily nové zvyky. Velký vliv přineslo i křesťanství, které postupem času měnilo staré obyčeje, včetně způsobu uzavírání manželství nebo rodinného života v kmeni. Inuité bohužel také poznali pro ně dříve neznámé vážné choroby, obrnu či tuberkulózu, které byly do jimi obývaných oblastí zavlečeny přistěhovalci, obchodníky a cestovateli.

Má se za to, že v 60. letech 20. století zmizel z většiny míst obývaných Inuity jejich původní styl života. Dříve soběstačný národ žijící v drsných podmínkách se stal plně závislým na dovážených surovinách. Potraviny se staly běžně dostupnými, což vedlo k tomu, že rodiny dnes žijí většinou na jednom místě a nekočují za zdroji obživy. Se změnou skladby jídelníčku se dostavily u části Inuitů problémy s nedostatkem určitých živin a v jejich populaci došlo k velkému nárůstu obezity.

Dnes žijí Inuité západním stylem života, mají k dispozici veškeré moderní vymoženosti jako jsou počítače, mobily nebo televizory. Bydlí ve vesnických domech, kde je běžně zavedena elektřina, děti navštěvují školy. K velkým problémům, se kterými se v současnosti Inuité potýkají, patří poměrně velká negramotnost, s níž dále souvisí vysoká nezaměstnanost a také alkoholismus. Mladí lidé již neudržují staré zvyky, ke kterým patřilo například umění postavit tradiční iglú.

Nová moderní doba Inuitům přinesla mnohé vymoženosti a pohodlný způsob života, ale ne všichni příslušníci tohoto prastarého národa se cítí v tomto „novém“ světě skutečně šťastní. Mladá generace považuje spoustu tradic za přežitek, a tak se pradávná kultura Inuitů pomalu ale jistě vytrácí a s ní postupně mizí vše, čím byl tento národ jedinečný. A to je velká škoda…

Zdroje: muni.cz, uhk.cz, ranker.com, stoplusjednicka.cz, Wikipedia

NANSEN, Fridtjof. Život eskymáků. Praha: Mladá fronta, 1956. Globus (Mladá fronta).