Kostnice v Mouřenci: Komu patří zde uložené ostatky se neví, některé odcizili nenechaví lidé

Letní dny přímo lákají k tomu, abychom podnikali zajímavé výlety po naší krásné vlasti. Jeden takový jsem si nedávno udělala do malebné sklářské osady Annín, nad níž se nachází vrch Mouřenec. Na něm stojí obklopen lesem kostel sv. Mořice, jeden z nejstarších kostelů v celém kraji. Po celá staletí tento farní kostel obklopený prastarým hřbitovem sloužil místním německým osadníkům. Na severní straně hřbitova se nalézá barokní kostnice pocházející pravděpodobně z 18. století. V ní je k věčnému spánku uloženo tisíce kosterních pozůstatků, jejichž přesný původ není doposud znám.

Kostel sv. Mořice na Mouřenci nad Annínem patří k nejstarším památkám v jihozápadních Čechách. Dle dochovaných materiálů pochází z období kolem roku 1220. V té době se na Šumavě začali usazovat první křesťané. Vznik kostela bývá spojován s osobou benediktinského mnicha sv. Vintíře z německého kláštera v Niederalteichu, který byl sice vychován jako válečník, ale později se přiklonil k víře. Daroval veškerý majetek církvi, odešel do kláštera a na konci života stal dokonce poustevníkem.

Pod vrcholem Březníku v Dobré Vodě u Hartmanic si zřídil poustevnu, kde 9. října 1045 i zemřel. Z dochovaných pramenů se bohužel nedozvíme, zda to byl právě sv. Vintíř, který se zasadil o vystavění kostela na Mouřenci. Pravděpodobně tak učinili až jeho následovníci. Zásluhu na vybudování kostela mají také hrabata z Bogenu. Původně šlo o pozdně románskou stavbu, která prošla v průběhu stovek let dalšími stavebními úpravami v gotickém a následně barokním stylu.

Po celá dlouhá staletí sloužil kostel sv. Mořice na Mouřenci a k němu náležející hřbitov zdejšímu původnímu německému obyvatelstvu. Po jeho odsunu v roce 1946 a po nástupu komunistů k moci v tehdejším Československu došlo k ničení, rozkrádání a postupnému devastování této kulturní památky. Na stránkách spolku Přátelé Mouřence je k tomu uvedeno: „Je třeba přiznat, že to byli Češi, kteří památku ničili. Uprostřed kostela bylo ohniště, na které vandalové přikládali kusy oltářů a lavic, lidské kosti a lebky byly poházené v křoví a lesích po celém okolí.“

Kostel sv. Mořice u Annína na Mouřenci byl po roce 1948 dlouhou dobu opomíjeným, málo navštěvovaným místem. Opuštěné, zanedbané, ale zároveň i tak trochu tajuplné místo postupně chátralo, a v jednu chvíli to vypadalo, že upadne zcela v zapomnění. Záchrana kostela, v niž mnozí již ani nedoufali, přišla až začátkem 90. let 20. století. V letech 1991-1993 byl kostel postupně odborně rekonstruován díky finanční sbírce zdejších rodáků. Ti založili v únoru 1991 spolek na podporu obnovy kostela sv. Mořice na Mouřenci s názvem Förderkreis zur Erhaltung von St. Maurenzen, e. V., který sídlí v Mnichově. V současné době má spolek 79 aktivních členů z Německa, Rakouska, Švýcarska a České republiky.

Při rekonstrukci kostela došlo dílem náhody k objevu vzácných gotických fresek ze 14. století. Jedná se o nástěnné malby Poslední soud a Ukřižování. Ve věži kostela se nachází bronzový zvon z roku 1329 a žulová křtitelnice z 13. století. Dne 26. září 1993 byl Mouřenec znovu slavnostně vysvěcen a od podzimu 2011 je opět přístupný široké veřejnosti. Konají se tu prohlídky s průvodcem, koncerty, mše a nejrůznější další akce. Pro milovníky českých pohádek dodejme, že v roce 2005 se zde točila část pohádky Anděl Páně režiséra Jiřího Stracha. Je úžasné, že se díky skvělým lidem Mouřenec probudil znovu k životu a nečekal ho stejně smutný osud jako jiné, zcela zničené kulturní památky v naší zemi.

Při prohlídce hřbitova narazíte na bílé stavení, které na první pohled rozhodně nepůsobí „strašidelným“ dojmem. Stísněný pocit se dostaví (alespoň u mě to tak bylo) teprve v okamžiku, když vstoupíte dovnitř. Jde o barokní kostnici vystavěnou pravděpodobně v 18. století, která leží na severní straně hřbitova. Kostnice má čtvercový půdorys, z něhož je vyčleněn samostatný prostor pro kapli, v níž byl původně umístěn i oltář. Na stěnách jsou namalovány motivy boháče a marnivé ženy a také kostlivci. Samotná kostnice je pak dále rozdělena na čtyři části pomocí dřevěných mřížek, mezi nimiž je průchod ve tvaru kříže. V „přihrádkách“ ze dřeva jsou hromady lidských kostí, které nejsou nijak rozděleny ani uspořádány. Má se však za to, že v minulosti byly kosti nějakým způsobem srovnány.

Ale kdo byli lidé, kterým tyto ostatky patřily a proč nejsou pochováni stejně jako ostatní na hřbitově, ale skončili uloženi v kostnici? Vzhledem k velkému množství kostí je pravděpodobné, že se nemohlo jednat pouze o kosterní pozůstatky ze hřbitova u kostela. Ačkoliv, když jsem se ptala na původ kostí místního průvodce, ten mi vysvětlil, že jde o lidi ze zdejšího hřbitova. Prý se díky místnímu podloží jejich kostry nerozpadly v prach, a aby se uvolnila místa pro další nebožtíky, tak byly jejich kosti naskládány do kostnice.

Jednoznačnou odpověď ale na tuto otázku doposud neznáme. Podle některých dalších teorií může jít o kostry lidí ze širokého okolí nebo oběti morové epidemie, které zde byly takto uloženy. Objevují se i názory, že se jedná o kosti švédských vojáků zabitých v třicetileté válce, ale tuto domněnku vyvrací fakt, že kosti nenesou známky válečných zranění. Prozatím si tedy na definitivní rozluštění této hádanky budeme muset ještě počkat.

Když jsem si pročítala nejrůznější články a materiály o kostnici v Mouřeníně, zaujalo mě, že někteří lidé ( a rozhodně nešlo vždy jen o děti) si odtud v době totality odnášeli lidské kosti a lebky jako „suvenýry“. Pro ilustraci zmiňme například tato slova: „Kostnice patří ke kostelu asi od 18. století, kdy tam bylo uloženo asi 3500 až 5000 lidských ostatků. Jde o kosti poměrně nejasného původu. Teorií je více. Jasné je to, že nejde jen o lidi z Mouřence. Hodně kostí bylo také z kostnice odvezeno na výzkumy nebo si je děti odnášely jako trofeje, když plnily bobříky odvahy,“ uvedl Lukáš Milota z Annína, který v kostele provází. V Klatovském deníku se pro změnu píše o muži z Prahy jménem Karel, který byl v těchto místech na výletě s ROH, a jako suvenýr si z kostnice odvezl lebku.

Návštěva tohoto pozoruhodného místa ve mně zanechala hluboký dojem. Kostel s hřbitovem ležící uprostřed lesa na vrchu Mouřenec s překrásným výhledem do okolní krajiny na mě působil zvláštním uklidňujícím dojmem. Necítila jsem zde žádnou negativní energii, jak někteří zmiňují, ale spíš takový zvláštní klid. Musím se přiznat, že mám ráda staré hřbitovy s hroby, které již většinou ani nikdo nenavštěvuje, s náhrobními kameny porostlými mechem, starobylými kříži a omšelými anděly. Mají pro mě úplně jinou, mystickou a duchovní atmosféru, na rozdíl od těch dnešních moderních hřbitovů. Myslím si, že lidé, kteří jsou na zdejším starém hřbitově pochováni, zde skutečně ve stínu stromů odpočívají v pokoji. A tak by to mělo i zůstat.

Jediným místem, kam se mi nechtělo ani trochu vstoupit byla kostnice. Uvnitř se nachází skutečné lidské ostatky, kosti lidí, kteří měli své životy stejně jako je máme teď my. Nakonec jsem se odvážila alespoň nahlédnout dovnitř. Tváří v tvář tolika lidským „kostrám“ si člověk naplno uvědomí, jak krátký je lidský život, jak pomíjivá je honba některých lidí za penězi, úspěchem a bohatstvím, i to jak všichni jednou skončíme. A cestou do údolí se mi v hlavě honila spousta myšlenek o smrti, životě i lehkosti a tíži lidské existence…

Zdroje: Autorský článek doplněný o poznatky: maurenzen.de, kudyznudy.cz, sumava.cz, pratelemourence.cz, klatovsky.denik.cz, novinky.cz