Článek
Lidé z kmene Kwaio žijící v odlehlých horách uprostřed tropického ostrova Malaita na Šalamounových ostrovech zůstávají doposud věrni svému tradičnímu způsobu života. Tito domorodci jsou jedněmi z posledních obyvatel naší planety, kteří zcela nepodlehli vlivům moderní civilizace. Divoké časy plné násilí a kanibalismu jsou sice již nenávratně pryč, ale mnohé staré rituály a zvyky příslušníci tohoto etnika dodržují dodnes. Hluboko ve vnitrozemí se lze i nadále setkat s nahotou, která je někdy domorodci vyžadována také po turistkách.
Životy domorodců řídí duchové jejich předků
Kmen Kwaio žije v přesvědčení, že jejich předkové žijí v posmrtné říši, která je rozdělena na posvátnou a nečistou část. Místní lidé pevně věří svým předkům a starají se o to, aby jejich odkaz zůstal nadále zachován. Přísně proto dodržují toto rozdělení i ve svém každodenním životě. Uspořádání světa je podle jejich víry navíc těsně spjato s pohlavím. Mužský prvek je vždy posvátný zatímco ženský představuje vše nečisté. Tímto jsou stanoveny i role mužů a žen ve zdejší společnosti a každý příslušník kmene se musí řídit přísně danými pravidly, která platí pro obě pohlaví.
Dělení všeho na posvátné a nečisté má vliv i na sídelní uspořádání rodové osady, která je vystavěna vždy ve svahu. Směrem od shora dolů pak stojí jednotlivé chatrče, které slouží k jasně stanoveným účelům a jsou uspořádány od posvátných míst až po ta nečistá. Na vrcholu kopce se vždy nalézá svatyně zasvěcená duchům předků, kteří dohlíží na život rodiny. Spojení s duchy prý dokáží navázat jen muži a občas tuto schopnost mají též jisté vysoce postavené ženy kmene.
Pod ní stojí posvátný dům mužů, který je určený zejména k provozování nejrůznějších rituálů. Ženám je do chatrče mužů vstup přísně zakázán. Výjimku mají pouze ženy, které jsou v přechodu. Poté, co projdou iniciačním obřadem, jsou zasvěceny do všech tajemství, která se v mužské chýši odehrávají. Pod domem pro muže se nachází hlavní domácí příbytky, rozdělené ohništěm na mužskou a ženskou část. Muži sídlí podle tradice v horní části, ženy bydlí ve spodní polovině. Příprava jídla a stravování probíhá odděleně, ženy nesmí vstupovat do prostoru mužů, ale muži smí navštěvovat ženskou část domu. V ní také případně probíhají sexuální kontakty.
Menstruační a porodní chýše
Níže ve svahu se pak nachází nečisté území žen, k němuž patří menstruační chýše, a ještě pod ní dole stojí chatka schovaná v pralese, kde se rodí děti. Jakmile dívka či žena dostane menstruaci, je považována za nečistou a musí se ihned odebrat do chatrče opodál. V domku je povinna zůstat pět dní. Teprve pak se smí zase vrátit k ostatním členům rodiny. Dříve se k ukončení menstruace a návratu ženy do společného obydlí pojily drastické očistné rituály, při nichž ženy velmi trpěly. V dnešní době se již naštěstí nepraktikují a rituální očista probíhá pouze v symbolické rovině.
Menstruační chýše mají pro členy společenství i další význam. Především jim ukazují, která dívka již má menstruaci a může se tedy účastnit sexuálních aktivit. Když muži vypozorují, že žena naopak přestala do chýše chodit, znamená to pro ně, že je buď těhotná, nebo je v období přechodu a podle toho se k ní potom chovají. V neposlední řadě pak tyto chatrče plní pro místní ženy též společenský účel. Vědci během posledních let dospěli k závěru, že u domorodých žen dochází v jejich komunitách k takzvané menstruační synchronii. Ženy menstruují společně během novoluní či úplňku. Navzájem se v chýši podporují, povídají si a celkově lépe snáší toto období.
Za úplně nejšpinavější záležitost domorodci považují porod. Nastávající rodička odejde v devátém měsíci těhotenství do pralesa, kde na úpatí svahu stojí ukrytý malý porodní domek. Tam si budoucí matka zaleze a až nastane její čas, tak v něm přivede na svět potomka. Po celou dobu ji doprovází mladá dívka, která je jí ve všem nápomocna a stará se o ni. V této chýši matka s dítětem setrvá obvykle deset až dvacet dní a následně se podrobí očistě v menstruační chýši. Teprve pak se smí s dítětem vrátit do společné chatrče. Někdy se bohužel stane, že dítě během porodu či v období šestinedělí zemře. V tom případě jej žena zahrabe do mělkého hrobu v pralese. Rodina jej neoplakává ani se nekoná žádný pohřební rituál.
Turisté jsou vítáni, ale musí dodržovat pravidla
Výjimky z „domácího řádu“ nejsou udělovány ani případným návštěvníkům, a tak pokud se za kmenem Kwaio někdo rozhodne vypravit, musí nejprve získat souhlas náčelníka a poté striktně dodržovat veškeré místní zvyklosti. Turistky jsou na některých místech kupříkladu požádány, aby se před vstupem na určitá území úplně svlékly. Pak mají stejně jako místní ženy zakryté jen přirození buď pomocí listů nebo kouskem látky. Všichni bez rozdílu, návštěvníci i domorodci, mají rovněž povinnost dodržovat rozdělení zón na posvátné a nečisté. Během pobytu v osadě se zkrátka turisté stávají součástí kmene.
Jestliže jste uvažovali o výpravě ke kmeni Kwaio, možná vás předchozí odstavec trochu „vyděsil“. Je potřeba dodat, že povinnost návštěvnic svlékat se rozhodně není vyžadována na celém teritoriu, kde kmen žije. Jde spíše o výjimečnou záležitost, ale je dobré o ní vědět a předem počítat s tím, že i taková situace může během expedice za zdejšími domorodci nastat.
Avšak ostatní nařízení, jako je například pobyt v oddělených prostorách pro ženy a muže nebo zákaz vykonávání potřeby mimo toalety či zákaz používání toaletního papíru neminou nikoho. A co kdyby turistka dostala v době návštěvy kmene menstruaci? Ano, mnozí z vás tuší správně. V tom případě bude na pět dnů ubytována v menstruační chatrči, protože jinak by znesvětila dané území. Druhou možností je okamžité opuštění rodové osady.
Lidé z kmene Kwaio a moderní doba
Přestože se místní obyvatelé dlouhý čas zuřivě bránili novým vlivům, jako bylo například šíření křesťanství Evropany, kteří sem poprvé zavítali již v roce 1868, v současné době se náčelníci výpravám cizinců do horských osad nijak nevyhýbají. Lze se naopak setkat s tím, že turistům rádi ukazují prastaré tradice a zvyky. Zájem cestovatelů o tuto oblast místním lidem přináší jisté benefity, jako je například možnost vybudování infrastruktury, což kmenoví náčelníci považují za přínos pro svůj lid.
Díky rozvoji turistiky se v současnosti postupně zvedá životní úroveň domorodců, ale zároveň s tím roste riziko, že kmen ztratí svou původní identitu. Náčelníci si dobře uvědomují, že sílící působení výdobytků moderní doby může do budoucna jejich unikátní kulturu zcela zničit. Hrdý kmen Kwaio by se tak snadno mohl stát jen další turistickou atrakcí. Na druhou stranu, jsou to právě samotní příslušníci tohoto etnika, kteří často již nechtějí žít „po staru“ a vydávají se sami vstříc novému způsobu života.
Dnes se lze běžně setkat s tím, že někteří muži z kmene Kwaio nosí bavlněné kraťasy a trička, ženy pak kratší sukně sahající zhruba ke kolenům. S oblečením se domorodci setkali již před desítkami let a část z nich si ho oblíbila. Řada z nich také v minulosti přijala křesťanskou víru a odešla z hor žít na pobřeží, kde se život domorodců stále více přizpůsobuje západní civilizaci. Tento trend neustále pokračuje a je zřejmě jen otázkou času, kdy i v doposud izolovaných částech ostrova úplně převládne moderní styl života.
Nicméně ve středu ostrova, vysoko v odlehlých horách, lze stále najít fascinující osady, kde je pro místní obyvatele nadále jediným oděvem list ságové palmy, kterým si zakrývají přirození. Nahota je pro ně přirozená a nikdo se nad ní nepozastavuje. Hluboko v pralese existují i oblasti, kam je vstup přísně zakázán. Tam stejně jako před staletími žijí v souladu s přírodou primitivním způsobem života poslední rodinné klany kmene Kwaio, ukryté před postupující moderní civilizací.
Zdroje: is.muni.cz, theses.cz, tethys.cz, ff.upol.cz, is.vszdrav.cz, kwaio.com
KEESING, Roger M. Kwaio Religion. 1. Columbia University Press, 1982. ISBN 9780231053419.
