Článek
Psal se rok 1932, když se v provincii Njombe na jihu dnešní Tanzanie objevila vraždící smečka přibližně třiceti lidožravých lvů. V letech 1932 až 1947 zde tři pokolení lvů lidojedů postupně usmrtili nejméně 1500 lidí. Má se za to, že pro zabíjení domorodců si šelmy vytvořily konkrétní strategii, kterou si pak předávaly z generace na generaci. Přítrž jejich řádění učinil až vyhlášený lovec George Gilman Rushby. Sám se postavil obávaným lidožroutům, a nakonec se mu podařilo domorodé obyvatelstvo „prokleté“ smečky zbavit.
Proč se lvi z Njombe stali lidožrouty
Ve 30. letech minulého století byla Tanzanie (dříve Tanganika) pod správou Velké Británie. Britští farmáři, kteří tady chovali skot si stěžovali, že jim trávu spásají zdejší volně žijící býložravci a jejich zvířata pak nemají co žrát. V důsledku toho britské úřady nařídily vybíjení antilop, pakoňů, buvolů a žiraf, aby farmáři nepřicházeli o své zisky. Tím se ale narušil potravní řetězec a masožravé šelmy, jako byli například lvi, neměli pak v přírodě dostatek potravy. Při analýze případu lidožravých lvů z Njombe dospěli odborníci k závěru, že právě tato skutečnost sehrála klíčovou roli a vedla k tomu, že si predátoři našli alternativní zdroj potravy.
Navíc na hranici Tanzanie s Malawi a Zambií britská správa zavedla program kontroly stavů volně žijící zvěře, jehož cílem mělo být zamezení šíření moru skotu. Rapidní úbytek býložravců si hladoví lvi kompenzovali tím, že se poměrně snadno přeorientovali na lidské maso. Smečka čítající přibližně třicet jedinců se chovala velmi rafinovaně. Nejprve se přiblížila k vesnici a zpovzdálí celé dny jen pozorovala chování domácích zvířat a domorodců. Lvi se zpočátku nechovali nijak agresivně, nesnažili se napadat skot v oplocených ohradách ani pronikat k skromným chatrčím, v nichž žili zdejší nemajetní obyvatelé. Nikdo tou dobou neměl tušení, že se situace po krátké době změní v peklo.
Jakmile predátoři získali pozorováním života ve vesnici dostatek poznatků, odhodlali se k prvním útokům na lidi. Smečka se na lov vydávala zásadně v odpoledních hodinách, což není pro lvy obvyklé, neboť jinak tato zvířata loví výhradně v noci. Smečka měla i pečlivě propracovanou taktiku lovu. Lvi se připlížili k okraji vesnice nebo k poli, kde domorodci pracovali, následně si vytipovali osamoceného jedince, na kterého zaútočili samci i samice. Svou „kořist“ nejdříve skolili na zem, poté ji odtáhli a na bezpečném místě sežrali. Vše se pokaždé odehrálo tak rychle, že vesničané ani nestihli zareagovat. Jednalo se o atypické chování lvů, protože lov mají jinak ve smečce na starost jen samice. Dospělí samci jsou sice schopni ulovit kořist, ale obvykle vůbec neloví.
Poté, co se zvířata nasytila lidským masem, z vesnice v noci odešla a další den si hledala potravu v jiných osadách. Lvi se do vesnice vrátili vždy až po delší době, s čímž domorodci již obvykle nepočítali a nebyli proto dostatečně ostražití. S postupem času predátoři útočili i přímo v osadách, ztráceli zábrany a neměli z lidí strach. Tito lvi byli natolik inteligentní, že si lovecké zkušenosti předávali z pokolení na pokolení. Lvice učily lovit lidi svá mláďata, a tak řádění smečky lvů v oblasti Njombe trvalo neuvěřitelných patnáct let a přišlo při něm o život více než 1500 lidí. Konečný počet obětí není přesně znám a je pravděpodobně ještě vyšší, neboť v tomto případě nelze vycházet pouze z oficiálních záznamů koloniální zprávy, se kterou domorodci příliš nespolupracovali a vše jí nehlásili.
Ilustrační foto: Lví smečka požírá svou kořist
Statečný lovec George Gilman Rushby
Vesničané se opakovaně snažili smečku zlikvidovat, ale jejich lovecké výpravy končily většinou tragicky. Lvi si na lovce počíhali a obvykle je všechny sežrali. Byl zázrak, když se někdo z takové lovecké výpravy vrátil živý. V zoufalství se nakonec domorodci obrátili s prosbou o pomoc na britskou správu, se kterou jinak obecně neměli dobré vztahy a nenáviděli ji. Zášť, kterou chovalo místní obyvatelstvo k Britům, byla jedním z důvodů proč lvi na tomto území tak dlouho terorizovali domorodce. Ti totiž o tíživé situaci nepodávali koloniálním úřadům žádné nebo jen kusé informace, a tak Britové neměli o závažnosti problému celé roky ani tušení. Když se pak seznámili se skutečným stavem věcí, rozhodli se záležitost okamžitě řešit. O událostech v teritoriu Njombe poté psal i dobový britský tisk.
Na žádost domorodých obyvatel byl Brity do oblasti vyslán tehdy nejlepší britský lovec na území Afriky jménem George Gilman Rushby. Tento dobrodruh se sám neohroženě postavil zvířatům, která tolik let zabíjela a žrala lidi. Rushby lvy nejprve několik měsíců pečlivě pozoroval, aby se dobře seznámil s jejich taktikou, část z nich postupně zastřelil, ale k žádnému zásadnímu zvratu nedošlo. Vše se změnilo v okamžiku, kdy se lovec seznámil se zdejším šamanem, který se jmenoval Matamula Mangera. Ten mu poskytl řadu cenných informací o chování zvířat. Rushby pak během několika týdnů téměř všechny lvy ze smečky postřílel a zbytek se jich následně rozprchl do divoké savany. Útoky lvů sice definitivně skončily, ale strach z lidožroutů zůstával v podvědomí zdejších obyvatel ještě dlouhou dobu.
Legenda o lvech a šamanovi
Jak už to u podobných domorodých kmenů bývá, lidé si vyprávěli o lvech různé legendy. Věřili, že mají nadpřirozené vlastnosti, které jim údajně přičaroval svými kouzly místní šaman jménem Matamula Mangera. Čaroděj měl podle domorodců za pomoci magie vyvolat u lvů touhu po lidském mase, obdařil je velkou inteligencí a učinil je neporazitelnými. To vše prý šaman učinil ve snaze pomstít se místním lidem, protože ho vyhnali z vesnice za banální přestupek. Matamula Mangera údajně šelmy sám ovládal tak, že praktikoval temné rituály voodoo.
Příslušníci kmene věřili, že kdyby o lvech, byť jen promluvili, mohlo by to predátory přilákat do jejich vesnice. Rozhodli se, že je potřeba usmířit si šamana, aby se jim přestal pomocí lvů mstít. Prominuli mu trest, směl se vrátit do osady a Matamula Mangera se stal dokonce stal i vůdcem kmene. Následná úspěšná spolupráce šamana a lovce Rushbyho však domorodce ještě více utvrdila v jejich přesvědčení, že Mangera lvy předtím očaroval. Nicméně v oblasti potom už konečně zavládl vytoužený klid. Avšak ještě dlouho potom, co se Rushbymu podařilo šelmy postřílet a vyhnat z teritoria, odmítali domorodí obyvatelé uvěřit tomu, že je kletba navždy zlomena.
SOUKUP, Michal. Horor v Njombe. Enigma. 2023, (9), 70-72.
