Článek
O tom, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné, se přesvědčila prostá inuitská žena z kmene Inupiatů, Ada Blackjack. Aby získala finance potřebné na léčbu svého jediného syna, byla ochotná riskovat a dát v sázku i svůj život. Jako jediná žena se nechala najmout na arktickou expedici na Wrangelův ostrov, jemuž se přezdívá „Medvědí jesle“, protože se zde rodí nejvíce ledních medvědů na světě. A jako jediná z pěti členů výpravy dokázala přežít téměř dva roky jako trosečnice na opuštěném ostrově v Severním ledovém oceánu.
Statečná Inupiatka
Ada Blackjack Johnson (známá jako Ada Blackjack), rozená Delutuk, se narodila 10. května 1898 v malé osadě kmene Inupiatů zvané Spruce Creek na Aljašce. Když jí bylo 8 let, zemřel na otravu jídlem její otec. Matka malé děvčátko poslala spolu s její sestrou Ritou do městečka Nome k rodině metodistických misionářů, kteří ji vychovali a dali jí potřebné vzdělání. Ada tak na rozdíl od jiných domorodců uměla anglicky číst a psát, vyznala se i v počtech. Naučila se starat o domácnost, šít, uklízet a také připravovat typická evropská jídla.
V šestnácti letech se provdala za hrubiána Jacka Blackjacka, bývalého lovce a mushera psích spřežení, a přestěhovala se na Sewardův poloostrov. S manželem měla tři děti, avšak dvě z nich jako malé zemřely. Manželství Ady a Jacka nebylo od samého počátku šťastné. Manžel ji fyzicky napadal, bil ji, nechával ji hladovět, soustavně ji ponižoval a urážel. Nakonec od ní odešel a Adě se podařilo s tyranským mužem rozvést.
Zůstala sama se synem Bennettem, který trpěl chronickou tuberkulózou. Ada se snažila vyřešit svou těžkou životní situaci a vypravila se z domova pěšky do 40 mil vzdáleného aljašského města Nome, kde žila tou dobou její matka, přičemž většinu cesty nemocného synka nesla. V městečku si přivydělávala úklidem domácností a také šitím tradičních oděvů z kožešin nebo oblečení pro místní horníky.
Ada však nebyla schopna Bennetta ze svých skromných příjmů uživit a hradit náklady na jeho léčení. A tak chlapce, kterému tehdy bylo pět let, dala s těžkým srdcem dočasně do Dětského domova Jesse Lee, kde o něj bylo relativně dobře postaráno a pravidelně jej pak navštěvovala. Ada se velmi trápila tím, že její milovaný syn trpí vážnou nemocí a musí žít bez matky v sirotčinci. Velmi tvrdě pracovala, aby získala peníze a mohla si vzít Bennetta k sobě domů, ale vydělávala tak málo, že sotva dokázala uživit sebe.
Když se v roce 1921 v Nome objevil slavný průzkumník Vilhjalmur Stefansson a hledal anglicky mluvící domorodce, kteří by se připojili k výpravě na Wrangelův ostrov, Ada neváhala ani okamžik a přihlásila se k polární expedici. Zoufale potřebovala peníze a Stefansson jí nabídl plat 50 dolarů měsíčně, což pro ni byla na tehdejší poměry vysoká částka. Přesto Ada byla z dobrodružné výpravy, na kterou měla již brzy vyrazit, z pochopitelných důvodů nervózní. Trpěla úzkostmi z nebezpečné cesty a panickým strachem z ledních medvědů. Navštívila proto místního šamana a svěřila se mu se svými obavami. Šaman ji prý tenkrát varoval a prorokoval, že na účastníky expedice číhá smrt.
Expedice na Wrangelův ostrov
Výpravu na Wrangelův ostrov organizoval polárník Kanaďan Vilhjalmur Stefansson, který se snažil veřejnost přesvědčit o tom, že severní polární oblast není žádná drsná pustina pokrytá sněhem a ledem. Naopak, Arktidu líčil jako příjemné místo, kam by se mohli nastěhovat další přistěhovalci a spokojeně tam žít. Snil o tom, že by na Wranglerově ostrově vybudoval leteckou základnu a pořádal tam „arktické lety“. Hledal tedy zemi, která by o toto místo měla zájem a zaplatila mu jeho plány.
Wrangelův ostrov je velký opuštěný ostrov v Čukotském moři severně od Sibiře. V době, kdy Stefansson plánoval svou expedici si na něj činily si nárok především Spojené státy a Rusko. V roce 1881 byl prohlášen Spojenými státy jako jeho území s názvem „Nová Kolumbie“. V roce 1916 si ho pro změnu nárokovalo Ruské impérium a jeho nárok uznala tehdy také většina světa. Stefansson i přes tyto skutečnosti nabídl Kanadě, že pro ni bude ostrov nárokovat. Kanadská vláda zpočátku jeho výpravu odmítla sponzorovat, a proto se obrátil se stejným požadavkem na Británii. Ta ovšem o věčně zamrzlý ostrov nejevila zájem.
Stefansson měl za to, že žádný ze států doposud nemá nárok na ostrov řádně ukotvený, neboť jde o neobydlené teritorium. Dále argumentoval tím, že pokud se podaří ostrov osídlit expediční skupinou „osadníků“ po dobu dvou let, vznikne tím dané zemi legitimní nárok na toto území. Kanadská vláda tedy nakonec velmi neochotně souhlasila s financováním počáteční plavby a zbytek výpravy si hradil ve vidině velkých budoucích zisků polárník sám.
Vedením expedice byl pověřen teprve 20letý Kanaďan Allan Crawford. Dále byli vybráni tři mladí Američané: Lorne Knight a Fred Maurer, oba ve věku 28 let a 19 letý Milton Galle. Spolu s nimi mělo odplout i několik žen a mužů z kmene Inupiatů včetně tehdy 23leté Ady. Těsně před vyplutím však ostatní Inupiaté účast na výpravě odřekli a Adě nezbylo než vydat se samotné na dobrodružnou dalekou cestu se čtyřmi cizími muži. Ada se cítila velmi nesvá, neboť jí připadalo nevhodné plavit se a posléze s nimi žít jako jediná žena, ale byla ujištěna, že udělají zastávku na Sibiři, kde najmou další Inuity, což ji uklidnilo. Posádku expedice doplnilo ještě kotě jménem Victoria, které si vzali s sebou jako „talisman pro štěstí“.
Trosečníky na zamrzlém ostrově
Dne 9. září 1921 vyplula loď Silver Wave s expedicí na Wrangelův ostrov. Cestou se skutečně zastavili krátce na Sibiři, ale nepodařilo se jim přesvědčit žádné Inuity, aby pluli s nimi. O týden později dorazili na místo a loď vysadila posádku na břehu. Muži bujaře oslavovali příjezd, Ada se sama procházela po pláži a se slzami v očích sledovala, jak loď mizí v dálce. Na ostrově se cítila opuštěná, zhoršily se její úzkostné stavy, měla také obrovský strach z ledních medvědů, kteří se občas dostávali až do tábora. Byla velmi uzavřená a často neplnila své povinnosti, ke kterým patřil zejména úklid, vaření a šití.
Muži se jí za to nejprve posmívali a nadávali jí, ale když se ani poté nevěnovala práci, tak jí za trest nedávali najíst nebo ji nechávali venku v mrazu. Ada na tom byla psychicky špatně a jak později přiznala, uvažovala o tom, že se zabije. Uvědomovala si, že zbytek posádky ji nesnáší a muži litují, že s nimi odplula. Navíc se ukázalo, že neumí nic z toho, co od ní jako od domorodé ženy očekávali. Nevyznala se v lovu zvěře, neznala inuitské tradice ani dovednosti, protože byla vychována misionáři.
S příchodem zimy se paradoxně Adin psychický stav zlepšil. Drsné podmínky všechny účastníky expedice donutily spolupracovat. Ada se naplno zapojila do každodenních činností skupiny, starala se o posádku, jak nejlépe uměla. Podmínky na ostrově byly mnohem drsnější, než si posádka představovala, ale přesto si vedla velmi dobře. Ada pečovala o nový „domov“, starala se o vaření, zašívala oblečení, muži lovili zvěř a ryby. Nikdo netrpěl nedostatkem jídla. Všichni se těšili až přijde léto a z ostrova je vyzvedne loď, jak jim Stefansson před odjezdem přislíbil.
Téměř rok se jim dařilo situaci docela dobře zvládat. Zlom nastal koncem léta, kdy ostrov obalila tak silná vrstva ledu, že pro polárníky z Aljašky nemohla připlout loď Teddy Bear, která je měla před příchodem další zimy odvézt. Stefansson potom bohužel nezískal další finanční prostředky, za které chtěl poslat „trosečníkům“ alespoň zásoby jídla. Požádal tedy o vládní pomoc, ale ta přišla pozdě. Záchrannou loď s potravinami nebylo tou dobou již možné na ostrov vyslat. Posádce posléze došlo, že jsou na ostrově „uvězněni“ a nemohou očekávat žádnou pomoc.
Druhá zima se pak stala pro členy expedice osudnou. Všichni trpěli duševně i fyzicky. Navíc se jim nedařilo ulovit dostatek zvěře, která se uchýlila před lovci do jiných částí ostrova. Sužoval je hlad, postupně hubli a chřadli. Knight navíc onemocněl, krvácely mu dásně a později u něj naplno propukly kurděje. V lednu 1923 teploty klesaly až k minus 50 stupňům. Tehdy se zbývající trojice vyčerpaných mužů rozhodla k zoufalému činu. Kapitán Crawford, Fred Maurer a Milton Galle se vypravili v třeskutém mrazu bez zásob jídla hledat pomoc. Měli v plánu přejít zamrzlé Čukotské moře a dojít až na 700 mil vzdálenou Sibiř. Nikdo je nikdy už více nespatřil, jejich těla se nenašla a není známo, jak daleko se na své cestě dostali.
Ada dál neúnavně pečovala o Knighta, jehož zdravotní stav se stále zhoršoval. Na obličeji i těle se mu udělaly hnisavé boláky, přišel o zuby a krvácel z dásní. Ada si tehdy do deníku poznamenala, že se k ní Knight choval hrubě, nadával jí a neuvědomoval si, jak náročné je o něj pečovat. Přestože nikdy před tím nežila v divočině, naučila se klást pasti na lišky a lovila ptáky. Dařilo se jí obstarávat alespoň nějaké jídlo, ale i u ní se dostavily příznaky počínajících kurdějí. Po šesti měsících Knight zemřel na kurděje. Ada byla zesláblá a neměla sílu ho pohřbít, což ji trápilo. Odtáhla ho tedy ve spacáku do stanu, který sloužil jako sklad a postavila kolem něj dřevěné bedny, aby jeho tělo nesežrala divoká zvířata, která do tábora lákal zápach rozkládajícího těla.
Z Ady se stala opuštěná „robinsonka“. Na ledovém ostrově byla nyní úplně sama a společnost jí dělala jen kočka Victoria. Nevěděla, zda se pro ni někdo v létě vrátí, a tak se soustředila na jedinou věc, kterou bylo přežití v krutých podmínkách. Vypracovala se natolik, že dokázala ulovit i tuleně, ale snažila se šetřit municí a tak spíše kladla pasti nebo sbírala vejce. Ze dřeva a kůží si dokonce postavila člun. Dny plynuly a Ada pomalu ztrácela naději, že ještě uvidí syna Bennetta. Dokonce sepsala i svou závěť pro případ, že by na ostrově zemřela.
Dne 20. srpna ji probudil ze spánku hluk, zdálo se jí, že slyší připlouvat loď. Běžela na pláž a v mlze skutečně uviděla loď jménem Donaldson. Její posádka spustila na vodu člun s kapitánem lodi. Byl jím Stefanssonův společník Harold Noice, který byl v šoku, když zjistil, co se členům expedice stalo, a že jedinou přeživší je právě „švadlena“ Ada. Nemohl uvěřit tomu, že se tato drobná žena dokázala tak skvěle přizpůsobit životu v drsných podmínkách, zatímco všichni muži zahynuli.
Návrat domů
Její návrat do Nome a tragický osud ostatních členů výpravy vyvolaly obrovský zájem široké veřejnosti i novinářů. Většina lidí ji oslavovala jako hrdinku, mluvilo se o ní jako o „Robinsonce“, ale Ada také musela čelit nejrůznějším obviněním a fámám. Tyto pomluvy o ní rozšířil právě kapitán Harold Noice. Povídalo se o ní například, že se uchýlila ke kanibalismu a své tři společníky snědla, aby se zachránila nebo, že nechala Knighta zbytečně zemřít. Adu ale očistily zápisy v jejím deníku a veřejnost se nakonec za ni postavila.
Plachá, skromná Ada ale nechtěla ze své popularity a slávy těžit, lidí se spíše stranila. Byla šťastná, protože sehnala peníze na léčbu svého syna, kterého odvezla do Seattlu, kde se Bennett úspěšně vyléčil z tuberkulózy. Ada se pak odstěhovala na Aljašku a ještě jednou provdala a přijala jméno Johnson. Manželům Johnsonovým se v roce 1924 narodil syn jménem Billy. Ani toto Adino manželství ale nebylo naplněno láskou, kterou Ada po celý život marně hledala a skončilo rozvodem. Přestože se stala veřejně známou osobou, které si lidé vážili, žila po zbytek života v chudobě a také syna Billyho byla nucena umístit na dlouhých devět let do sirotčince.
Ada Blackjack Johnson zemřela 29. května 1983 ve věku 85 let ve městě Palmer na Aljašce. Je pohřbena na hřbitově Anchorage Memorial Park Cemetery vedle svého syna Bennetta, který zemřel v roce 1972. Na náhrobní desce je plaketa „Hrdinka- expedice Wrangel Island“, kterou nechal zhotovit její syn Billy.
Od nešťastné výpravy na Wrangelův ostrov uplynulo již více než sto let, ale příběh statečné ženy z kmene Inupiatů Ady Blackjack přesto neupadl v zapomnění.
NIVEN, Jennifer. Ada Blackjack: A True Story of Survival in the Arctic. Hachette Books, 2004.
