Článek
Zanedlouho uplyne rovných padesát let od jednoho z nejhorších lavinových neštěstí, které se kdy na území tehdejšího Československa stalo. K tragédii došlo v Mengusovské dolině ve Vysokých Tatrách v neděli 20. ledna 1974. Tou dobou zde panovalo již několik dnů nepříznivé počasí, jehož následkem vzniklo vysoké riziko lavinového nebezpečí. Přírodní katastrofa si tehdy vybrala krutou daň v podobě dvanácti zmařených lidských životů.
Lavina v Mengusovské dolině
V lednu 1974 se v Chatě kapitána Morávky (dnes se jmenuje Chata pri Popradskom plese) postavené u Popradského plesa ubytovala skupina studentů z Střední průmyslové školy strojnické z Komárna, kteří vyrazili do Vysokých Tater na lyžařský výcvik. Dne 17. ledna 1974 se ochladilo a začal foukat silný západní vítr. K němu se přidalo i soustavné sněžení, které den před uvolněním laviny ještě zesílilo. Místy zde v daném období napadlo téměř půl metru nového sněhu.
K tomu se 19. ledna začalo oteplovat, během jediného dne stoupla teplota v oblasti Vysokých Tater o 5 až 6° C. Sněžení se postupně začalo měnit v déšť se sněhem, což vedlo k nasáknutí sněhové pokrývky vodou a jejímu ztěžknutí. Vývoj počasí tak zapříčinil vznik vysokého stupně lavinového nebezpečí. Středisko lavinové prevence vyhlásilo již 19. ledna stav akutního lavinového nebezpečí. Informace o obrovském riziku pádu lavin byly hlášeny v rádiu. Horská služba rovněž o extrémním lavinovém nebezpečí včas informovala všechny vysokohorské chaty a lyžařská střediska.
Onoho osudného dne 20. ledna 1974 se účastníci výcviku vydali lyžovat na kopce v okolí horské chaty u Popradského plesa. Studenti se rozdělili na dvě skupiny. Pokročilejší lyžaři se spolu se svým učitelem tělocviku a jeho třináctiletým synem vypravili na jiný svah než v předchozích dnech, na který k jejich smůle později spadla lavina. Druhá část studentů, kteří patřili k horším lyžařům, se vydala s dalším pedagogem na svah pod Ostrvou poblíž chaty. Vzhledem k nepřízni počasí byl ale výcvik předčasně ukončen již dopoledne kolem 10:00 a studenti se začali přesouvat k Chatě kapitána Morávky. Deseti studentům a jednomu učiteli se podařilo dostat až na asfaltovou cestu, která vede na Popradské pleso, kde čekali na druhou skupinu „lepších“ lyžařů. Ta však byla ještě na svahu, kde ji v 10:40 zasáhla lavina.
Dle popisu svědků události se lavina ohlásila nejprve mohutným „hučením“, které připomínalo zvuk letadla. Jak později vyšlo najevo, utrhla se takzvaná „desková“ lavina ze svahu pod sedlem nad Skokom mezi horskými vrcholy Patrie (2203 m n. m.) a Malé Bašty (2289 m n. m.), které oddělují Mlýnickou dolinu od Mengusovské doliny. Čtyři metry vysoká a tři sta padesát metrů široká masa sněhu měla takovou sílu, že se dostala až do protisvahu, kde doslova převálcovala účastníky lyžařského výcviku. O chvíli později smetla i skupinu lyžařů čekajících na silnici. V ten moment již neměla tak ničivou sílu, a tak se jim naštěstí podařilo z laviny vlastními silami dostat. Všichni se poté vydali na pomoc ostatním zasypaným.
Horská chata ležící v nadmořské výšce 1 494 metrů na břehu Popradského plesa, která se v té době jmenovala Chata kapitána Morávky. Zde byli v lednu 1974 ubytováni účastníci lyžařského výcviku.
Tragická bilance lavinového neštěstí
Svah byl zasypán vysokou vrstvou těžkého a mokrého sněhu. Ke studentům, kteří se spontánně pustili do záchranné akce, se připojili také turisté, učitelé, zaměstnanci i horolezci z chaty u Popradského plesa. V 11 hodin pak byla telefonicky kontaktována Horská služba ve Starém Smokovci. Tím byla zahájena oficiální profesionální záchranná akce členů Horské služby, kteří za pomoci sond systematicky a vytrvale prohledávali terén směrem od shora dolů. V ten den byla do večera objevena těla pěti obětí, dalších pět mrtvých vyprostili záchranáři následující den. Tělo poslední oběti bylo nalezeno až o několik měsíců později, dne 18. května 1974.
Z třinácti lidí zasypaných pod lavinou se podařilo vyprostit pouze jediného přeživšího. Tím byl osmnáctiletý student Otto Berze, kterého pod sněhem našel pět hodin po pádu laviny v 15:30 cvičený lavinový pes jménem Udo. Jako zázrakem dokázal Otto Berze přežít pod silnou vrstvou sněhu, než ho objevil německý ovčák Udo. Život mu zachránila šťastná souhra okolností. Lékař horské služby MUDr. Igor Miko ve svých vzpomínkách k tomu uvedl: „Jeho velkým štěstím bylo, že hlavu měl asi jen tři čtvrtě metru pod sněhem a na ústech měl šálu. Lavina ho hodila tak, že za zády měl malý smrk, kde se mezi větvemi udrželo jisté množství vzduchu. Nebylo moc zima, mrznout začalo až večer a byl dobře oblečený.“
Pamětní deska obětem laviny na Symbolickém hřbitově
Dvanácti dalším lidem zasypaným pod lavinou však osud druhou šanci nedal. Zemřelo deset studentů, jejich třídní učitel Daniel Korec i jeho třináctiletý syn Milan. Pamětní desku připomínající oběti laviny v Mengusovské dolině dnes najdeme na Symbolickém hřbitově u Popradského plesa. Jde o hřbitov, který slouží jako pietní místo k uctění památky lidí, kteří přišli o život ve Vysokých Tatrách. Byl vybudován „Mrtvým na památku, živým pro výstrahu“. Nikdo zde však není ve skutečnosti pohřben. Oběti velehor tu mají pouze pamětní desky se svými jmény.
Po návratu účastníků lyžařského kurzu do Komárna ve večerních hodinách, čekali před střední školou zoufalí rodiče, příbuzní, přátelé a kolegové, kteří až do jejich příjezdu netušili, kdo neštěstí přežil. Rozloučení s oběťmi přírodní katastrofy, kteří měli ještě celý život před sebou se konalo o pár dní později na hřišti za školou. Na jejich památku byly po půl roce od tragické události před Střední průmyslovou školou strojnickou v Komárně vysázeny břízy.
