V Měděnci uhořelo 26 postižených dívek: Realita neměla s filmem Requiem pro panenku mnoho společného

Od jednoho z nejtragičtějších požárů v poválečné historii naší země uplyne brzy 40 let. K děsivé události, ze které běhá i dnes mráz po zádech, došlo v Ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky v Měděnci v Krušných horách. Požár vznikl v noci z 1. na 2. listopadu roku 1984. V plamenech tehdy našlo smrt 26 zdejších chovanek a další lidé byli zraněni. Událost, z níž dodnes běhá mráz po zádech, se nikdy nepodařilo zcela objasnit. Existují různé hypotézy, jak se vše tehdy odehrálo a celou pravdu se už asi nejspíš nikdy nedozvíme. Dodnes se také mezi lidmi diskutuje o tom, kdo vše vlastně zavinil. Velký vliv na veřejné mínění měl i film režiséra Filipa Renče Requiem pro panenku, ostatně posuďte sami.

Tento příběh by se nikdy nestal, kdyby pracovníci sociální péče v Chomutově neumístili omylem nepřizpůsobivou, ale duševně i fyzicky naprosto zdravou dívku Evu Kováčovou mezi těžce mentálně postižené dívky. Kdo ale vlastně byla Eva Kováčová?

Život se s Evou od narození nemazlil. Pocházela z problémové romské rodiny žijící na Chomutovsku. Krátce po porodu děvčátko její matka odnesla do sklepa, kde jej pohodila. Naštěstí pláč dítěte zaslechli sousedé a Evu se podařilo zachránit. Putovala nejprve do kojeneckého ústavu, aby se po šesti letech vrátila zpět ke své rodině. Děvčátko bylo nadále týráno fyzicky i psychicky. S nástupem puberty si Eva navíc stále více uvědomovala, že nenávidí své ženské tělo. Také Evina probouzející se transsexualita mohla být dle odborníků příčinou jejích nastupujících depresí a úzkostí. Své duševní utrpení a fyzické strádání si začala vybíjet na ostatních. Ač byla sama obětí týrání, stala se vůči svému okolí agresivní.

Když jí bylo 12 let, pokusil se ji znásilnit vlastní otec. Eva podstoupila vyšetření na gynekologii a otce udala na policii, což rozčílilo její matku a začala ji opět zavírat ve sklepě. Eva v důsledku matčina trýznění utekla z domu za sociální pracovnicí do Chomutova a doufala, že se její život změní k lepšímu. Bohužel se stala fatální chyba, vinou pochybení sociální pracovnice byla Eva poslána do zařízení kam vůbec nepatřila. Jejím novým „domovem“ se stal Ústavu sociální péče v Měděnci v Krušných horách.

Inteligentní, ale nezvladatelná Eva mající výbušnou povahu se ocitla v zařízení pro mentálně postižené dívky, kam nemohla zapadnout. Podle výpovědí vychovatelek s ní byly od samého počátku problémy. Chovankám se prý vysmívala, těm, co byly zcela bezbranné, ubližovala. Existují ale i svědectví, že jim někdy pomáhala a snažila se k nim být vlídná. Velmi u ní prý záleželo na tom, v jakém psychickém rozpoložení zrovna byla.

Později Eva vypověděla, že ji vychovatelky tvrdě trestaly. Sprchovaly ji střídavě chladnou a horkou vodou, dávaly jí silné léky, nechaly ji několik hodin připoutanou k horkému topení, zavíraly ji do sklepa či do márnice. Když ani to nevedlo k její nápravě, dávaly jí silné léky s tlumícím účinkem a Eva měla obavy, že z ní udělají bezvládného „ležáka“. Nemohla v ústavu vydržet a opakovaně z něj utíkala. Zaměstnanci ústavu se ji snažili umístit do nějakého dětského domova, ale jejich žádost byla pokaždé zamítnuta.

Skutečným důvodem proč Eva Kováčová záměrně založila požár, bylo patrně zjištění, že jedna z vychovatelek neopětuje její city, ale pouze ji zneužívá. Tato žena jí slíbila, že si ji adoptuje, ale nakonec od tohoto kroku po domluvě s manželem na poslední chvíli ustoupila. Později Eva Kováčová uvedla, že prý šlo mezi ní a tehdy 36letou vychovatelkou o lesbický sexuální vztah. Po tomto zklamání musela brát silné léky na uklidnění, které jí tlumily natolik, že jen ležela na posteli. Začala je vyhazovat do čaje, ale toto její chování bylo brzy odhaleno, a tak jí vychovatelky aplikovaly injekce, po kterých bylo Evě hrozně zle. Jednoho večera dospěla k závěru, že už nemůže dál a rozhodla se situaci radikálně řešit.

V onu osudnou noc z 1. na 2. listopadu 1984 dostala Eva Kováčová injekci se silným uspávacím prostředkem. Ještě než začal lék účinkovat stihla realizovat svůj plán a podpálila ústav. Sirkami zapálila stohy novin ve skříních, oheň se začal rychle šířit. Eva podle svých slov volala na personál ústavu, že hoří, ale ti ji odbyli s tím, že má spát nebo dostane další injekci. Eva Kováčová se z hořící budovy vypotácela údajně sama, ještě před tím, než jí začala působit injekce, a dokonce pomáhala s evakuací klientek. Nakonec prý na její volání reagovala jedna z vychovatelek a začala situaci řešit.

Slova Evy Kováčové jsou však v rozporu s tím, jak situaci líčily později samotné vychovatelky. Na požár prý reagovaly bez prodlevy, zkoušely přivolat požárníky, ale telefony byly zamčené, aby se nepoužívaly k soukromým hovorům. Oheň se snažily hasit, ale hasící přístroje podle nich nefungovaly. Z výpovědí požárníků ovšem vyplývá, že je personál neuměl správně používat.

V ústavu nastal šílený zmatek, požárníky se podařilo přivolat až z hospody ve vsi. Šlo ale pouze o jednotku dobrovolných požárníků, která teprve poté, co dorazila na místo, přivolala pomoc profesionálů. Požár se začal nekontrolovaně šířit, vychovatelky se snažily evakuovat klientky do bezpečí. V některých případech šlo o ležící pacientky, jiné byly zamčené v klecových lůžkách nebo připoutány k postelím. Požárníci na místo dorazili bez cisteren s vodou, a tak zmateně hledali hydrant. Když se jim ho nepodařilo nalézt, připojili se k personálu ústavu a pomáhali s evakuací. Jedna z vychovatelek ve své výpovědi uvedla, že jejich přístup byl laxní, nesnažili se prý zachránit dívky v horních ložnicích budovy a ty tam pak zbytečně uhořely. Při tomto neštěstí paradoxně nejvíce pomohl číšník z místní restaurace, který z plamenů vynesl 15 dívek.

Následovalo vyšetřování a soud. Eva Kováčová se k činu doznala až po několika dnech od požáru. Při soudním procesu byly obviněny i některé vychovatelky za bezcitné a kruté zacházení k chovankám, jež bylo podle soudu příčinou toho, že Eva Kováčová založila požár. Za hlavního viníka celé tragédie byla označena Eva Kováčová. Ta byla odsouzena za žhářství k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně. Třem vychovatelkám uložil soud rovněž nepodmíněné tresty, ve dvou případech v délce trvání jednoho roku, u poslední z trojice žen byl trest stanoven na devět měsíců odnětí svobody nepodmíněně. Nikdo jiný potrestán nebyl. Budova ústavu byla později srovnána se zemí. Jako památka na tragicky zesnulé dívky stojí na místě strašlivého neštěstí od roku 2008 pomníček.

Eva Kováčová si ve vězení za násilnické chování odseděla nakonec 9 let. Po propuštění se jí ujal páter František Lízna z Brna, nastěhoval si ji k sobě a staral se o ni. Situace se změnila po příletu Líznovy švagrové Aleny a jeho bratra z Kanady. Alena s Evou se do sebe totiž vášnivě zamilovaly a měly spolu 10 let trvající milostný vztah, během nějž se Eva Kováčová nechala v Praze přeoperovat na muže a přijala jméno René Lízna. Alena se po několikaletém společném životě s Reném rozhodla z komplikovaného vztahu odejít a odletěla zpět do Kanady. René se z toho nemohl psychicky vzpamatovat, opět se uchýlil ke žhářství a podpálil byt, ve kterém spolu žili. Čekala ho hospitalizace v psychiatrické léčebně, z níž v červenci 2014 utekl a má se za to, že 26. července 2014 ukončil dobrovolně sám svůj život skokem pod vlak. Bylo mu 46 let.

Především je potřeba říci, že k tomu, abychom v dnešní době našli s jistotou odpověď na tuto otázku nám chybí i po tolika letech jednoznačné důkazy. Téměř vše, co o samotném požáru víme, známe především z výpovědí účastníků tragédie a ty mohou být od reality v mnohém vzdálené. Přesto se můžeme nad případem zamyslet a podívat se na něj z různých úhlů pohledu.

Budeme-li pátrat po viníkovi tragédie v Měděnci, musíme začít již u rodiny Evy Kováčové. Psychopatické násilné chování jejích nejbližších a neutěšené rodinné prostředí, ve kterém vyrůstala, mělo zásadní vliv na formování její osobnosti. Eva tak v sobě nesla nejen prvky oběti, ale došlo u ní následkem týrání i k rozvoji nezvladatelné agresivity, kterou si vybíjela na druhých.

Viníky lze hledat i mezi úředníky, kteří tehdy Evu omylem umístily do prostředí, ve kterém nebyla schopna zvládat své stavy. Mimochodem pochybením tehdejších úřadů se v době totality nikdo detailněji nezabýval. Žádná osoba nikdy nebyla za tuto hrubou nedbalost pohnána k zodpovědnosti, ačkoliv nebýt chyby úředníků, k této tragédii by vůbec nedošlo.

A co samotná Eva, měla možnost jiné volby? Ač ji k činu dohnaly okolnosti a zřejmě se domnívala, že nemá jiné východisko, jak na svou situaci upozornit, neboť v ústavu bezesporu trpěla, byla to právě ona, kdo škrtl sirkou, přestože musela vědět, že ohrozí mnoho lidí na životě. Byla natolik inteligentní, aby si uvědomovala, jak velké riziko představuje požár pro připoutané ležící chovanky. V tomto okamžiku mohou mnozí namítnout, že mohlo jít jen v ten den o „zkrat“, impulsivní jednání, které se zvrtlo souhrou okolností v tragédii. Samotná Eva ale uvedla, že skříně s novinami podpálila sirkami záměrně s úmyslem založit požár. Ke žhářství měla zřejmě sklony a nepodpálila jen ústav v Měděnci, ale později i byt své přítelkyně Aleny.

Co se týká vychovatelek a vedení ústavu, tak zde lze jenom spekulovat o tom, jak moc příšerné poměry ve skutečnosti v zařízení v Měděnci panovaly, jaké vztahy měli zaměstnanci mezi sebou i k samotným chovankám, a co se tam vlastně celkově odehrávalo. Pravdu o tom, co se za zdmi ústavu každý den dělo, znají jen lidé, kteří tam pracovali. Uplatňovat v jejich případě „princip kolektivní viny“ rozhodně nelze. Připomeňme si, že zřejmě hlavním „spouštěčem“ činu bylo pro Evu manipulativní chování jedné z vychovatelek. Podle slov Kováčové ji pracovnice ústavu citově i fyzicky zneužívala a měla s ní tehdy sexuální poměr. Vychovatelka jednala s Evou dle rčení „slibem nezarmoutíš“, což nezletilou dívku zraňovalo a vyústilo v tragédii.

Pokud došlo v ústavu ze strany personálu k nějakým excesům, šlo o chyby jednotlivců, nikoliv celého kolektivu. Tady si musí každý sám sáhnout do svého svědomí. Zároveň je potřeba mít na zřeteli fakt, že v období totality se určité, dnes již nepoužívané psychiatrické metody praktikovaly zcela běžně. Při vyslýchání personálu ústavu se ukázalo, že klientky byly mimo jiné zbytečně tlumeny velkými dávkami léků nebo je vychovatelky zavíraly do klecových lůžek. Nelze opomenout ani trestuhodné a nezodpovědné chování vedení ústavu, které mnoho věcí zanedbalo, podcenilo, neřešilo a potom veškerou vinu svalilo jen na podřízené.

A nakonec tu máme požárníky, které mnozí později obviňovali z liknavosti. V jejich případě sehrála klíčovou roli skutečnost, že byli k požáru zavoláni se zpožděním. Opět můžeme jen spekulovat, zda vůbec bylo v jejich silách udělat pro záchranu ubohých postižených dívek něco více, než udělali. Z dnešního pohledu jim totiž chybělo i potřebné vybavení jako jsou cisterny na vodu, osvětlovací technika, speciální obleky a dýchací přístroje. Stará, z části dřevěná budova, jež v minulosti sloužila jako továrna na výrobu nití podnikatele E. Altmanna, navíc lehla popelem velmi rychle.

Velký podíl na tom, jak společnost po celou dobu nahlíží na celý případ má všeobecně známý film režiséra Filipa Renče Requiem pro panenku, který byl natočen podle příběhu Šestadvacet mrtvých z knihy Brutalita a reportáže novináře Josefa Klímy. Ve filmu Requiem pro panenku běží červeným písmem „film byl natočen podle skutečné události z roku 1984“. Je potřeba zdůraznit, že ve filmovém snímku nešlo o přesnou rekonstrukci oné tragické události, ani charaktery postav v mnohém neodpovídaly reálným skutečnostem. Sám Filip Renč se k němu mnohokrát vyjadřoval v médiích. Příběhem se pouze inspiroval, vycházel z dostupných materiálů, ale netočil dokumentární film.

Výsledný snímek je ovšem natolik sugestivní, že lidé co jej zhlédli, ho většinou vnímali jako realitu, což byl i můj případ. Sama jsem totiž Requiem pro panenku kdysi také viděla a absolutně jsem tehdy nepochybovala o tom, že by ve skutečnosti mohlo být něco jinak než ve filmu. Jak ale roky plynuly, objevovaly se nové rozhovory a informace, a tak jsem si uvědomila, že se v reálu mnoho věcí odehrálo jinak. Přesto, že jsem díky novým poznatkům změnila na celou událost do značné míry svůj názor, mám stejně dodnes jisté pochybnosti o tom, co vše se v Měděnci za „zavřenými dveřmi“ ústavu v období totality doopravdy dělo.

Ošetřovatelky byly ve snímku vylíčeny jako bezcitné hyeny se zvrácenými sklony, sadisticky týrající chovanky ústavu, což bylo oproti realitě velmi zkreslené. Na ošetřovatelkách, které tehdy pracovaly v Měděnci tak na dlouhá léta ulpěla v očích lidí vina za činy, které ovšem nikdy nespáchaly. Ačkoliv nebylo v ústavu, co se týká chování a postupů některých zaměstnanců vše v pořádku a k jistému příkoří a hrubému zacházení tam objektivně docházelo, film Filipa Renče realitu značně zkreslil. Diváci jej vnímali jako „dokument“ nikoliv jako snímek volně natočený podle skutečné události.

V pořadu 13. komnata Josefa Klímy z roku 2010 se novinář Josef Klíma ženám, jež v ústavu pracovaly jako pečovatelky veřejně omluvil za to, jakým způsobem je ve své reportáži a knize „vykreslil“ a uznal svou lidskou chybu. Podle svých slov se jí onehdy dopustil ještě jako mladý nezkušený novinář. Uvěřil oficiální verzi prezentované vyšetřovateli, potvrzené sousedy a dokonce i jednou zaměstnankyní ústavu. Všichni tito lidé mu tenkrát tvrdili, že v ústavu dochází k týrání chovanek. Josef Klíma proto nepátral dále, nevyslechl vyšetřované a odsouzené ošetřovatelky, ani si nezjistil o případu další fakta. Událost se navíc odehrála v době, kdy byl v Československu u moci totalitní režim a informace z této doby i přístup k nim byly do značné míry omezené.

Nad tragédií v Ústavu sociální péče v Měděnci nadále zůstávají stíny pochybností a tato děsivá událost je i po takřka 40 letech stále předmětem nejrůznějších spekulací. Z požáru v Měděnci se tak stal jen další smutný zcela nevyjasněný případ.

Zdroje: ceskatelevize.cz, Wikipedia, pozary.cz, zanikleobce.cz, cuni.cz, databazeknih.cz, expres.cz