Článek
Blíží se Vánoce, a tak jsem jako každý rok v rámci předvánočního úklidu vytřídila věci, které již nepotřebujeme, ale mohly by ještě někomu dalšímu posloužit. V dobré víře jsem se je rozhodla darovat prostřednictvím inzerce na internetu, protože jsem se domnívala, že tato forma bude nejjednodušší, nejrychlejší a snadno tímto způsobem najdu někoho, komu takto třeba pomohu. Byla jsem ale velmi nepříjemně překvapena chováním některých lidí, kteří na moji nabídku reagovali.
Pro dobrotu na žebrotu
Po zveřejnění inzerátu ve skupině „Daruji za odvoz“, v němž jsem nabídla lyžařské kombinézy, lyžáky a lyže po svých dětech, se strhla v komentářích „mela“. Přestože jsem v textu jasně uvedla, že věci nerezervuji, jsou za odvoz, napsala jsem tam velikosti, místo převzetí, zkrátka vše potřebné, i tak se na mě sesypala lavina dotazů. Zároveň jsem se zmínila, že bych byla ráda, kdyby se mi ozval někdo, kdo touto formou pomoc opravdu potřebuje.
Měla jsem pocit, že jsem se vyjádřila naprosto srozumitelně, avšak během chvilky pod mým příspěvkem naskákaly otázky typu: „Odkud jste? Můžete mi to dovézt? Je to nové a bez vad? Velikost? Schováte mi to do příštího týdne?“ Když se ve dvou komentářích objevil dotaz na cenu, tak jsem si uvědomila, že se někde evidentně stala chyba a závada zřejmě nebude „na mém přijímači“. Nicméně jsem se obrnila trpělivostí a všem jsem pořád dokola slušně odpovídala.
V okamžiku, kdy u inzerátu vyskočil první komentář „Mám zájem“, jsem obratem dotyčné paní napsala zprávu, kde si může věci vyzvednout. Viděla jsem, že si zprávu přečetla, tak jsem několik hodin trpělivě čekala na odpověď. Ta ovšem nepřicházela, napsala jsem tedy dotyčné znovu a tentokrát ji upozornila na fakt, že jsou tam také další zájemci a jestli se mi neozve, tak věci nechám druhému v pořadí. V chatu se opět objevilo, že je zpráva přečtená, ale odpověď stále nepřicházela, a tak jsem tedy oslovila dalšího zájemce.
Tentokrát šlo o pána, který mě ve zprávě prosil, zda bych mu věci nedovezla. Tvrdil mi, že je na tom zdravotně špatně, a tudíž si pro věci nemůže přijet. Psal, že jeho manželka nechodí do práce, musí být doma, aby se o něj a tři děti mohla starat, a navíc se bojí řídit. Nu dobrá, tak udělám dobrý skutek, pomyslela jsem si, naložila věci do auta a vypravila se do vesnice vzdálené přibližně dvacet kilometrů od města, kde žiji.
Na místo jsem dorazila ve smluveném čase. Před opraveným domkem parkovala dodávka, která mi sice jako ideální rodinný vůz nepřipadala, ale tak možná mají auta dvě, říkala jsem si v duchu. Zazvonila jsem a po chvilce mi přišla otevřít starší paní. Na první pohled mi věkově nějak nezapadala do pánova tvrzení, že mají se ženou tři školou povinná dítka, ale budiž. Tak to bude možná jejich babička, blesklo mi hlavou. Předala jsem jí věci, přidala tři čokolády pro děti a rozloučila jsem se.
Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán
Uplynulo několik dní a najednou na mě v chatu vyskočila zpráva, psaná příšernou češtinou, kterou tady bohužel nemohu publikovat vzhledem k počtu a rozmanitosti vulgárních slov. Světe div se, ozvala se mi paní, která jako první projevila zájem o moji nabídku, ale vůbec na mé vzkazy předtím nereagovala. Po čtyřech dnech se „probrala“ a k nepříčetnosti ji rozčílilo, že jsem věci dala někomu jinému. Nenechám si kazit den, s paní jsem již dále nekomunikovala a celou anabázi spojenou s darováním jsem pomalu vypustila z hlavy.
Přibližně po třech týdnech jsem potkala ve městě známou, která bydlí ve vesnici, kde jsem byla předat lyžařskou výbavu těm potřebným lidem. Během našeho hovoru jsem se známé zmínila, že jsem nedávno shodou okolností její vísku navštívila. Povídala jsem jí o rodině, kde pán dlouhodobě marodí, jeho manželka je v domácnosti a také o tom, jak jejich tři ratolesti budou díky mému daru konečně moci začít lyžovat.
Zarazila jsem se v okamžiku, kdy se známá začala smát a vysvětlila mi, jaká je situace v této rodině doopravdy. Strach prý o ně mít nemusím, nedostatkem rozhodně netrpí, žádné děti nemají a ty věci určitě dobře zpeněží. Posléze mi vylíčila, že dotyčný pán s manželkou jsou tímto jednáním u nich ve vsi pověstní. V tu chvíli jsem se musela v duchu smát sama sobě, jak jsem důvěřivá a nechala jsem se takhle napálit.
Co mě ale opravdu dostalo, byla jejich nebetyčná drzost, když se ani nenamáhali dát si schůzku někde jinde než u sebe doma. Zřejmě usoudili, že jsem naprosto „neškodná“ a nebudu jim dělat případně problémy. Když jsem dorazila domů, chtěla jsem pánovi napsat pár peprných slov, ale nebylo kam. Zjistila jsem, že si mě preventivně zablokoval. Škoda, teď už se asi nedozvím, jestli mu chutnala ta čokoláda…
Někdo by mohl na tomto místě namítnout, že když jsem věci chtěla darovat, tak mi může být jedno, kdo si je vezme a jak s nimi naloží. Tento argument je samozřejmě logický a skutečně mi nezáleží na tom, co s nimi kdo udělá. Na celé záležitosti mi vadí, že mi dotyční lhali a udělali si ze mě ještě k tomu poskoka. Možná si báchorkou o nemoci a dětech chtěli „pojistit“, že věci dostanou právě oni. Proč si je nechali dovézt až domů, když mají auto netuším, napadá mě snad jen lenost a úspora pohonných hmot.
Historkou „O lyžácích, čokoládě a nuzných bezdětných rodičích“ jsem pobavila i své přátele. Řada z nich se pak se mnou podělila o své zážitky spojené s inzercí v podobných skupinách. Byly vesměs podobné jako ty mé. Shodli jsme se na tom, že velká část lidí, kteří reagují na nabídky typu „Daruji za odvoz“ představuje pro náš organismus obrazně řečeno až příliš velkou psychickou zátěž.
Netvrdím, že všichni lidé hledající na internetu něco zdarma jsou stejní jako ti, které jsem měla tu čest poznat. Pokud ale budu chtít příště někomu něco darovat, tak jedno vím naprosto jistě. Rozhodně vynechám inzerci na internetu. Tahle zkušenost mi bohatě stačila.
