Článek
Šarmantní elegán Viktor Lustig se zapsal do historie jako jeden z nejslavnějších šejdířů všech dob. Jeho životní příběh plný dobrodružství, intrik a zvratů je jako z hollywoodského filmu. Vše se mu dařilo, topil se v penězích, užíval si života a dlouho unikal spravedlnosti. Nakonec se však dopustil osudové chyby, když podvedl ženu, která ho milovala. Ta ho udala policii a on skončil v obávané věznici v Alcatrazu.
Co se v mládí naučíš…
Viktor Lustig přišel na svět 4. ledna 1890 v Hostinném v Podkrkonoší, kde jeho otec působil jako starosta. V dobře finančně zajištěné rodině, kde malý Viktor vyrůstal, byl kladen důraz na dobré vzdělání. V tomto směru dělal syn svým rodičům od útlého věku jen samou radost. Viktor byl dobrý student, velmi rychle se dokázal naučit pět jazyků. Rodiče povzbuzeni jeho studijními výsledky ho proto poslali studovat do Francie. Již tenkrát si vyzkoušel padělat bankovní dluhopisy, hrál hazardní hry a vydělával si drobnými podvody. Lehkost s jakou se mu dařilo získávat tímto způsobem stále větší finanční obnosy ho krátce po ukončení studia přivedla na myšlenku, že se stane profesionálním podvodníkem.
Mladý Viktor Lustig se rozhodl, že se bude plavit na zaoceánských lodích, mířících z francouzských přístavů do Ameriky. Vydával se například za vlivného hudebního producenta, který hledá bohaté investory pro neexistující divadelní produkce uváděné na Broadwayi. Při jedné plavbě z Francie do New Yorku dostal geniální nápad, jak vymámit z bohatých pasažérů tučnou sumu peněz. Představil jim svůj údajný patent „stroj na peníze“. K tomuto účelu zhotovil malou skříňku, do které stačilo vložit bankovku v hodnotě sto dolarů a poté ji před zraky zvědavých zbohatlíků, kteří se plavili spolu s ním na parníku, znovu otevřít. K údivu zájemců o koupi tohoto „převratného vynálezu“ byly v krabičce najednou dvě stodolarové bankovky.
Řada lidí uvěřila, že se peníze skutečně samy „rozmnožují“ a projevila zájem o jeho koupi. Podvodník s velkým zájmem kupujících samozřejmě předem počítal a na loď si s sebou vzal skříněk více. Ačkoliv každá z nich stála rovných 30 tisíc dolarů, Viktorův „stroj na peníze“ šel doslova na dračku. Viktor Lustig všem napovídal, že než se v krabičce „vytvoří“ další bankovka, je potřeba trpělivě čekat celých šest hodin. A tak lidé vložili do skříněk bankovku a těšili se na výsledek. Pak na ně bohužel čekalo nemilé překvapení. Když po uplynutí stanovené lhůty natěšeně otevřeli škatulku, vypadla jim jako první bankovka a pak už tam byly jen čisté bílé ústřižky papíru. Viktor mezitím vysedl i s balíkem peněz na jedné ze zastávek zaoceánské lodi.
Geniální nápad, jak prodat Eiffelovu věž
Jeho vzkvétající podvodnickou kariéru na transatlantických parnících však záhy překazila první světová válka, neboť pravidelné cesty těchto lodí byly zrušeny. V roce 1925 se Viktor Lustig vrátil do Evropy, usadil se v Paříži a začal spřádat plány, jak by mohl snadno pohádkově zbohatnout. Nápad mu „přihrála“, jak už to mu někdy bývá, náhoda. V novinách upoutal jeho pozornost článek pojednávající o nákladné údržbě Eiffelovy věže. Péče o ni představovala pro Paříž velkou finanční zátěž a značná část veřejnosti se přikláněla k názoru, že by měla být demontována. Navíc bylo všeobecně známo, že tato kolosální stavba byla postavena na počest konání Světové výstavy v Paříži a je pouze stavbou dočasnou, která má být v budoucnu odstraněna.
V hlavě Viktora Lustiga se tehdy zrodil geniální nápad. Najal si padělatele vládních tiskovin a sám se začal představovat jako zástupce generálního ředitele francouzského Ministerstva pošt a telegrafů, který má na starost sešrotování Eiffelovy věže. Diskrétně oslovil „vládní pozvánkou“ předem pečlivě vybranou skupinu podnikatelů s kovovým šrotem a sešel se s nimi v luxusním hotelu. Všem obchodníkům vysvětlil, že v případě odstranění Eiffelovy věže jde o citlivou záležitost a je potřeba být maximálně diskrétní. Dále jim namluvil, že jej francouzská vláda pověřila výběrem kupce a udělal jim ještě odbornou přednášku o tom, jak stavba věže nezapadá mezi ostatní významné historické památky města.
Herecký výkon Viktora Lustiga byl famózní a nikdo z účastníků schůzky si ani na chvíli nepřipustil, že by se mohlo jednat o podvod století. Lustig po celou dobu jednání dobře sledoval všechny aktéry schůzky a požádal je, aby mu zaslali své případné obchodní nabídky. Jistý potenciál záhy spatřil v muži jménem André Poisson, který toužil po podnikatelském úspěchu a chtěl zazářit v tehdejší pařížské společnosti. Lustig mu tedy navrhl, aby se sešli v soukromí, kde ho požádal o tučný úplatek, který měl Andrému Poissonovi zajistit lukrativní koupi. Ukázalo se, že Lustig měl v případě obchodníka se šrotem Andrého Poissona skvělý odhad a nezmýlil se v něm. Podnikatel mu ve vidině, že právě on bude z ostatních zájemců vybrán a stane se majitelem památné Eiffelovy věže, vyplatil částku ve výši kolem 70 tisíc franků.
Viktor Lustig nelenil a s balíkem peněz se přesunul do Rakouska. Tam denně pečlivě pročítal tisk a ověřoval si, zda se v novinách neobjeví nějaká zmínka o podvodu s Eiffelovou věží. Nestalo se tak, neboť napálený podnikatel André Poisson byl natolik hrdý a zakládal si na své dobré pověsti, že se neobrátil na francouzskou policii, aby si „neuřízl“ ostudu. To motivovalo Lustiga k tomu, aby se opět po několika měsících vypravil do Paříže a prodej Eiffelovky tam zopakoval. Byl natolik drzý, že pozval na obchodní jednání další podnikatele z oblasti hutního průmyslu a zkusil je rovněž oklamat. Potenciálního kupce sice i tentokrát našel, ale ten na rozdíl od Andrého Poissona kontaktoval policii. Viktorovi Lustigovi se podařilo včas uprchnout do Ameriky, kde pokračoval ve svých podvodech.
Podvodníkem v Americe
Také za oceánem se Viktor Lustig nehodlal živit poctivou prací a pro svůj další podvod si vybral samotného mafiánského bosse Al Caponeho. Věděl, že tentokrát nesmí udělat sebemenší chybu, protože by za ni mohl zaplatit životem. Nabídl Al Caponemu zajímavou investiční příležitost ve výši 50 tisíc dolarů. Peníze však pouze uložil do bezpečnostní schránky a po dvou měsících mu je vrátil s tím, že se obchod nepodařilo zrealizovat. Al Capone byl mile překvapen jeho poctivostí, a tak když za ním později přišel a požádal o finanční pomoc ve výši 5000 dolarů, obratem ji od něj dostal.
Viktor Lustig ale toužil po životě v blahobytu a chtěl vydělat pořádný balík peněz. V roce 1930 se pustil spolu se dvěma dalšími kumpány z Nebrasky do padělání dolarových bankovek. Jeho pomocníci lékárník William Watts a chemik Tom Shaw měli na starost výrobu padělků bankovek, zatímco Lustig se staral o obchodní stránku věci. Řídil skupinu kurýrů, kteří bankovky uváděli do oběhu a celých pět let mu tento druh výdělečné činnosti jenom vzkvétal. Velké množství falešných bankovek však neuniklo pozornosti federálních úřadů, které zahájily rozsáhlou pátrací akci.
Po padělatelích však dlouho pátrali bezvýsledně. Zoufalým úředníkům ale dopomohla k dopadení pachatelů neprozřetelnost samotného Viktora Lustiga. Ten se dopustil obrovské chyby, která pro něj měla fatální následky. V té době si vydržoval milenku jménem Billy May, ale podváděl ji s jinou mladší kráskou. Když na jeho pletky Billy May přišla, cítila se ponížená a toužila se nevěrníkovi pomstít.
Postačil jí k tomu jeden anonymní telefonát příslušným úřadům. Federální agenti Lustiga zatkli dne 10. května 1935 v New Yorku. Zkušený lhář a podvodník obviněný z padělatelství hodil veškerou vinu na své spolupachatele a sám se tvářil jako neviňátko. Nakonec byl ale usvědčen a měl stanout před soudem. Viktor Lustig si byl zřejmě dobře vědom toho, že jeho dny na svobodě jsou definitivně sečteny a pouhý jeden den před soudním přelíčením se mu podařilo uprchnout. Z budovy, kde byl zadržován, se dostal ven za pomoci „lana“, které si sám zhotovil. Po 27 dnech byl na útěku dopaden v Pittsburghu a následně mu soud vyměřil 15 let vězení za padělatelství, k němuž se při soudním přelíčení přiznal. K tomu ještě dostal dalších 5 let odnětí svobody navíc za to, že utekl z vězení.
Od soudu putoval do obávané federální věznice na ostrově Alcatraz v Kalifornii, kde v březnu roku 1947 onemocněl těžkým zápalem plic. Nemoci podlehl 11. března 1947 v nemocnici ve Springfieldu. Ačkoliv za svůj život snadno připravil mnohé lidi o peníze, čest i majetek, ženu která ho milovala, se mu podvádět skutečně nevyplatilo…
Zdroje: stoplusjednicka.cz, zoom.iprima.cz, Wikipedia.org
BOROVIČKA, V. P. Báječní podvodníci. Vyd. 2. Praha: Baronet, 2010. ISBN 978-80-7384-338-0.
