Článek
Zelenající se pole se sladkou šťavnatou řepkou jsou v zimním období pro srnčí zvěř velkým lákadlem. Hladová zvířata, která často nemají v této době dostatek potravy, si na ní s oblibou pochutnávají, za což často zaplatí svým životem.
Neměla téměř žádnou šanci, ale nakonec přežila
Příběh srnky, která se koncem února letošního roku dostala do Záchranné stanice Makov poté, co se otrávila řepkou, znají díky sociálním sítím tisíce lidí u nás. Zbídačené zvíře bylo přijato do zařízení poté, co jej přátelé předsedy záchranné stanice Libora Šejny nalezli na poli. Stav srnky byl natolik vážný, že téměř nikdo nevěřil, že otravu přežije. Dostala ale šanci bojovat o život, a díky neúnavné péči se pomalu uzdravuje. Po čtrnácti dnech od přijetí byla dokonce přestěhována do venkovního výběhu, začala dobře přijímat potravu a lépe reagovat na vnější podněty.
Dne 12. března přišla z Makova další dobrá zpráva. Stav srnky se opět o něco zlepšil a dle Libora Šejny se zdá, že i trochu vidí. Pod zveřejněným videem se objevily více než dvě stovky komentářů, v nichž lidé většinou vyjadřují slova díků za její záchranu nebo přejí srnce brzké uzdravení.
Proč řepka zabíjí srnčí zvěř
Pokud zvíře zkonzumuje nadměrné množství řepky, dochází u něj k těžké poruše trávení. Mladé listy a stonky rostlin totiž mají vysoký obsah dusíkatých látek a obsahují snadno zkvasitelné cukry. Vyskytují se v nich rovněž škodlivé sirné sloučeniny glukosinoláty. Vegetativní části řepky mají také nízký podíl hrubé vlákniny, kterou srnky potřebují ke správnému trávení.
V důsledku příjmu velkého objemu nevhodné potravy nastává v žaludku u srnčí zvěře nejdříve proces kvašení, dále dochází k nadmutí a krvavému zánětu žaludku a střev. Nadýmání navíc vytváří tlak na plíce, srdce a cévy, což obvykle samo o sobě vede k rychlé smrti zvířete udušením nebo ke kolapsu jeho krevního oběhu, aniž by se u něj stačila rozvinout typická „řepková“ nemoc. K té dochází zejména tehdy, jestliže je zvěř ve špatném fyzické kondici, nemá dostatek kvalitní potravy a řepkou se lidově řečeno „přežírá“.
Pokud se zvířeti podaří přežít tuto „první fázi“, začnou se u něj posléze rozvíjet typické příznaky otravy řepkou, k nimž patří zejména apatie, ztráta plachosti, velká žízeň, zmatené chování a oslepnutí související s poruchou nervové soustavy. Postižený je také sluch, čich a chuť. Průběh otravy závisí na množství zkonzumované řepky a také na tom, kolik rostliny mají toxických látek. Řepka stejně jako další brukvovité rostliny obsahuje ve svých stoncích a listech aminokyselinu S-methylcysteinsulfoxid (SMCO), která se u přežvýkavců během trávení mění na látku zvanou dimethyldisulfid. Ten proniká do jejich krevního oběhu a způsobuje rozpad červených krvinek.
Následně dochází v organismu k poškození určitých center v mozku a těžkému postižení jater, ledvin a sleziny. Zvíře nakonec většinou umírá v důsledku selhání vnitřních orgánů. Pokud se podaří nepříznivý vývoj otravy zvrátit a zvíře přežije, obvykle zůstane slepé. Míra poškození zraku pak závisí na množství toxických látek v těle zvířete. Ty sice postupem času z těla vyprchají, ale pokud byla otrava příliš vážná, oslepení je v tomto případě trvalé a nedá se nijak vyléčit.
Se zvířaty, která se otrávila řepkou, se lidé mohou nejčastěji setkat v předjaří. Po dlouhé zimě je srnčí zvěř hladová, vyčerpaná a nemá dostatečné zásoby energie, a tak se ráda vydává za chutnou potravou na řepková pole. Postižené zvíře rozpoznáte poměrně snadno. Ztrácí plachost, většinou před člověkem či psem ani neutíká, nereaguje na podněty, je zmatené, apatické, žíznivé a dá se poměrně snadno chytit. Přesto odborníci apelují na případné nálezce, aby se o odchyt nemocného kusu sami nepokoušeli, ale vždy kontaktovali nejlépe policii nebo místní myslivecké sdružení či veterináře.
Řepka je pouze jedním z rizik
V případě řepky jde o plodinu pěstovanou na obrovských plochách, což představuje pro zvěř značné riziko. Ke zlepšení stavu může dle odborníků na danou problematiku pomoci i rozdělení polí s řepkou na menší části. Andrea Güttlerová z Českomoravské myslivecké jednoty k tomu uvedla: „Podstatně může pomoci i systém zemědělského hospodaření, pokud porosty řepky nejsou příliš velké, optimálně dvacet až čtyřicet hektarů s trvalými travními porosty v jejich blízkosti.“
Klíčovou roli v rámci preventivních opatření podle odborné veřejnosti ale nadále sehrává především kvalitní myslivecká péče o srnčí zvěř v průběhu celého roku, a zejména pak její zimní přikrmování. V blízkosti řepkových polí by se zvěři mělo v dostatečném množství a pravidelných intervalech předkládat například seno a krmné soli.
Avšak k řešení problému srnčí zvěře a jejího přejídání řepkou výše uvedená opatření přispívají jen částečně. Tato plodina je pro srnky natolik chuťově atraktivní, že jí zkrátka neodolají. K tomu, že jim řepka tolik chutná, přispělo i její šlechtění. V současné době se u nás pěstují také odrůdy se sníženým obsahem glukosinolátů nejen v semenech, ale i v listech a stoncích. Taková řepka pak během přežvykování nemá typickou palčivost a štiplavost, a tím pádem zvěř nic neodrazuje od její konzumace. Naopak její sladká chuť z ní dělá výtečnou, ale zároveň i nebezpečnou pochoutku.
Je potřeba zmínit také skutečnost, že nadměrná konzumace řepky není jediným problémem, kvůli kterému srnčí zvěř zbytečně umírá. Mnoho kusů každoročně uhyne po srážce s motorovými vozidly, další jsou pak zabity posečením zemědělskou technikou ještě jako srnčata.
