Článek
Cestovatel a entomolog Pavel Svoboda při svých expedicích po roce 1989 opakovaně zavítal kromě jiného také na africký kontinent. O jedinečné zážitky ze své poslední cesty v roce 2023 se podělil během poutavé přednášky věnované původním kmenům Namibie, kterou jsem měla možnost navštívit. Nejvíce mě zaujaly fotografie a vyprávění o každodenním životě zdejších domorodců, a tak jsem se rozhodla některé postřehy z prezentace sepsat do tohoto článku.
Od pozorování hmyzu k focení domorodců
Pavel Svoboda podniká dobrodružné výpravy se svým synem Davidem a uvedl, že pro ně byli velkým vzorem cestovatelé Zikmund a Hanzelka. Z Rokycanska se do Afriky vydávají především kvůli pozorování a zkoumání hmyzu. Společně se jim během třiceti let podařilo vytvořit unikátní entomologickou sbírku, čítající neuvěřitelných 24 000 exemplářů včetně pěti stovek dravých brouků svižníků. Podle Pavla Svobody se patrně jedná o největší soukromou kolekci hmyzu v Evropě, která je čas od času využívána i k vědeckým účelům.
Ženy a děti z kmene Himba. Nahota je pro domorodce přirozenou součástí života. Ženy chodí s odhalenými ňadry a nosí oděv podobný sukni vyrobený z kůží či kusu látky. Něco jako jsou spodní kalhotky vůbec neznají. Pokud mají ženy kolem krku jednoduché náhrdelníky, znamená to, že jsou momentálně volné a hledají muže.
Otec a syn Svobodovi se rovněž zaměřují na fotografování původních etnických skupin obyvatel. Tato dokumentární činnost má dle jejich názoru velký význam, protože se Afrika dynamicky mění a na mnoha místech se poměrně rychlým tempem vytrácí její osobitá kultura. V mnoha afrických zemích včetně Namibie někteří domorodci čím dál častěji dávají přednost vymoženostem moderní civilizace, stěhují se do měst a snaží se co nejvíce přiblížit západnímu trendům.
Na druhé straně například Himbové žijící v odlehlých venkovských oblastech v severovýchodní Namibii v regionu Kunene u hranic s Angolou jsou doposud do značné míry izolováni od vnějších vlivů. Nadále preferují tradiční způsob života, který i dnes zůstává prakticky stejný, jako byl po celá staletí. Živí se pastevectvím a o návštěvy cizinců nejeví zájem, ale za potraviny jsou ochotni se s nimi třeba vyfotografovat, a když si na návštěvníky zvyknou, chovají se k nim přátelsky.
Cestovatel a entomolog Pavel Svoboda s ženami a dětmi z kmene Himba. Úmrtnost dětí mladších pěti let je v chudých afrických zemích vysoká, a tak děti Himbů do jednoho roku věku nedostávají ani jméno.
Jak žijí Himbové
Pavel Svoboda prozradil, že Himbové mají početné rozvětvené rodiny. Ženy se zdržují převážně v osadě, zatímco muži pasou dobytek a domů se vrací někdy až po několika dnech. Ženy a děti tráví většinu dne pod korunami stromů, které jim poskytují úkryt před spalujícím sluncem. Nejvíce práce ve vesnici zastanou ženy. Věnují se hlavně přípravě jídla, nosí vodu, starají se o děti, sbírají dřevo, pěstují kukuřici a proso, vyrábí oděvy a šperky nebo staví či opravují obydlí. Rády mezi sebou klábosí a parádí se. Večer se pak všichni členové kmene scházejí u ohně, kde si povídají a někdy i zpívají a tančí.
Dívky jsou zde považovány za sexuálně zralé v okamžiku, kdy dostanou první menstruaci, ale podle tradice se ženami stávají, až když porodí dítě. Rituální obřízku podstupují pouze chlapci, kteří jsou bráni jako dospělí muži, jakmile se ožení. Manželství bývají předem domluvená. Otec vybere dceři ženicha, a ta se za něj bez námitek provdá. Často jde o takzvané dětské nevěsty, kterým bývá deset let i méně. Dle platných zákonů jsou sice dětské sňatky zakázány, ale příslušníci kmene Himba je běžně praktikují.
Žena z kmene Himba s typickým účesem. Má kolem krku masivní kruh, což znamená, že je nyní zadaná.
Muž má většinou více žen a manželská věrnost se tu příliš neřeší, a tak se poměrně často stává, že děti vychovává jiný muž než ten, který je zplodil. Tato skutečnost tady ale nikomu nevadí. Ženy v kmenové osadě si dělí jak veškerou práci, tak péči o všechny děti. Studie z roku 2020, jejíž součástí bylo i genetické testování skupiny Himbů žijících u hranic s Angolou, prokázala, že 48 % dětí mělo jiného biologického otce, než byl manžel jejich matky.
Potírání hlinkou a vykuřování místo mytí
Ženy z kmene Himba jsou známé také jako „červené“ ženy, protože si kůži celého těla včetně obličeje a vlasů pokrývají speciální pastou zvanou otjize. Jedná se o směs připravenou z živočišného tuku a do červena zabarvené hlíny, která bývá někdy smísena s vonnou pryskyřicí z keřů myrhovníku. Otjize se dívka maže od okamžiku, kdy začne menstruovat. Další ženy ji naučí, jak pastu správně připravit a vtírat do kůže a také dívce vytvoří typický účes z dredů pokrytých hlínou.
K dodržování tohoto zvyku místní ženy vedou především praktické důvody. Nátěr je chrání před sluncem, poštípáním hmyzem a slouží také jako tělový peeling. Během času se otjize postupně odlupuje a odstraňuje tak nečistoty a odumřelou kůži. Co se týká mužů, tak ti se v současné době pastou příliš nenatírají. V minulosti tomu tak však nebylo a má se za to, že od této tradice ve velké míře upustili přibližně v 60. letech 20. století v souvislosti s působením Jihoafrických obranných sil (SADF) ve zdejším regionu.
Pavel Svoboda a ženy z kmene Himba před jejich tradičním obydlím. Ženy, které na hlavě nosí ozdobu z kůže symbolizující rohy dobytka, jsou vdané nebo mají dítě.
Himbové jsou známí rovněž svými specifickými hygienickými návyky, mezi které patří zejména vykuřování. Do tajů této procedury jsou dívky „zasvěceny“ ostatními ženami, když dostanou první menses. Od té chvíle se na rozdíl od mužů a dětí již nesmí mýt a tělo si pak očišťují výhradně kouřem. Ženy připravují kadidlo tak, že rozdělají malý oheň a přihazují do něj silně aromatické byliny nebo větvičky z keřů.
Dým jim slouží jako antimikrobiální prostředek a zároveň je používán jako deodorant. Kadidlem si postupně vykuřují celé tělo, a nakonec si jím v podřepu očistí rovněž intimní partie. Pomocí kouře domorodci dezinfikují také své oděvy. Dřevěný popel pak používají k mytí vlasů. Himbové se takto dokázali přizpůsobit nedostatku vody, pro kterou chodí z vesnice i několik kilometrů. V této souvislosti Pavel Svoboda podotkl, že ačkoliv domorodci praktikují úplně jiné hygienické postupy, než na které jsme v Evropě zvyklí, přesto vůbec nezapáchají.
Lidé z kmene Herero
Během své expedice po Namibii měl Pavel Svoboda také možnost setkat se s příslušníky kmene Herero, u nějž je na první pohled patrné, že byl velmi ovlivněn západní kulturou během německé kolonizace, která probíhala koncem 19. a počátkem 20. století. Hererské ženy se inspirovaly módou tehdejších osadníků, ale dnes kdysi fádní a smutné barvy ženského šatstva nahradily pestré vzory a barvy. Krásné barevné šaty zvané ohorokova jsou dlouhé až na zem a mají několik spodniček. Platí, že čím je žena z váženější a bohatší rodiny, tím zdobnější je její oděv.
Ženy z kmene Herero v typických dlouhých šatech, ke kterým jim ladí tradiční čepce zvané otjikaiva.
Na hlavě nosí velké čepce otjikaiva, které svým tvarem připomínají rohy krávy. Jde o symboliku odkazující na původní pastevecký způsob života Hererů a jakousi „poctu“ dobytku. Rohatá pokrývka hlavy se vyrábí z novin. Ty se vytvarují a následně potáhnou látkou, která je sladěna s šaty. Hererové v současné době žijí převážně ve městech nebo ve vesnicích v jejich blízkém okolí a otjikaiva tak nadále zůstává připomínkou jejich původu a tradic spojených s pastevectvím.
Životní styl současných Himbů a Hererů ukazuje, jak rozmanitá a pestrá je africká kultura. Zároveň je na něm vidět, jak se během desítek let díky vnějším vlivům postupně mění. Pavel Svoboda je přesvědčen o tom, že kouzlo původní „divoké“ Afriky za nějaký čas úplně zmizí a prosadí se tady moderní způsob života. Přestože má cestovatel Pavel Svoboda, jak sám řekl „sedm křížků na krku“, plánuje se do Afriky brzy vypravit znovu.
Zdroje:
Přednáška Pavla Svobody ze dne 27. 2. 2024 Cesta za původními obyvateli Namibie
Studie: B. A. Scelza; S. P. Prall; N. Swinford; S. Gopalan; E. G. Atkinson; R. McElreath; J. Sheehama; B. M. Henn (2020-02-19) High rate of extrapair paternity in a human population demonstrates diversity in human reproductive strategies
