Článek
Francouzský jedlík jménem Tarrare prožil výjimečný život. Proslavil se však poněkud bizarním způsobem. Do dějin se zapsal jako „Otesánek“, který měl neuvěřitelný apetit. Neustále trpěl hlady, kromě běžného jídla pojídal i různé předměty, kameny, živá zvířata, pochutnával si na mrtvolách v márnici nebo sál lidskou krev. Co bylo příčinou Tarrareho obžerství? Na tuto otázku se pokoušeli lékaři najít odpověď při jeho pitvě, ale nic zásadního nezjistili. S možným vysvětlením přišli až po více než dvou stoletích vědci.
Rodiče ho nebyli schopni uživit
Datum, kdy jedlík zvaný Tarrare přišel na svět, není známo. Ví se pouze, že se narodil přibližně v roce 1772 kdesi poblíž Lyonu. Z dochovaných záznamů ani nelze s jistotou říci, zda Tarrare bylo jeho pravé jméno, či se mu tak jen říkalo. V období dospívání jej rodiče vyhnali z domu, protože již nebyli schopni shánět věčně hladovému chlapci velké množství jídla, které ke svému zasycení potřeboval. Hoch za jediný den klidně „spolykal“ čtvrtku býka a stále ho „mučil“ hlad.
Zoufalý chlapec se tedy začal toulat po okolí svého rodiště, až narazil na bandu potulných lapků a žen lehkých mravů, kteří ho vzali mezi sebe. Tarrare se stal jedním z nich, kradl, žebral a někdy pro pobavení lidí jdoucích po ulici předvedl, jak dokáže pozřít obrovské kusy jídla nebo nezvyklé věci, jako třeba kamení. Několik let se pak toulal s tlupou odpadlíků po celé Francii. Jednoho dne si mladíkových neobvyklých schopností všiml kočovný umělec a nabídl mu, aby se stal v jeho cirkusové společnosti „předskokanem“.
Kariéra umělce a utrpení v armádě
V roce 1788 se dostal do Paříže, kde se usadil a pravidelně zde vystupoval se svými kuriózními kousky. V sedmnácti letech dokázal bez problémů zkonzumovat tolik jídla, kolik sám vážil, což silně kontrastovalo s jeho vzhledem. O tom, jak vypadal, podal svědectví francouzský lékař a chirurg Pierre-François Percy ve své práci věnované polyfagii (chorobná žravost).
Tarrare byl postavy střední, tělo měl pohublé a slabé. Nebyl divošského vzezření, oči měl velice plaché. Těch málo vlasů, které mu i přes jeho mládí zůstalo na hlavě, bylo velice světlých a extrémně jemných. Zažloutlé tváře měl zbrázděny četnými hlubokými vráskami, a když je nafoukl, dokázal v nich udržet tucet vajec či jablek. Ústa měl obrovská, však stěží měl alespoň nějaké rty. Všechny zuby mu zůstaly zachovány, stoličky však měl téměř celé obroušeny a jejich sklovina připomínala lesklý mramor.
Pařížské publikum si jedlíka zamilovalo, a tak se Tarrare stal vyhlášením pouličním umělcem. Lidé ho měli rádi a na jeho bizarní představení se těšili. V „jídle“ nebyl vybíravý, pro pobavení diváků jedl celé koše jablek, korkové špunty, kamení i živá zvířata. Jeho slibnou uměleckou kariéru však přerušila v roce 1789 revoluce. Když potom v roce 1792 začala Válka první koalice, nebojácný a odhodlaný Tarrare vstoupil do francouzské revoluční armády.
Teprve později si uvědomil, že udělal velkou chybu. Vojáci totiž dostávali jen malé příděly jídla ve srovnání s tím, které on denně potřeboval, a ještě k tomu museli dodržovat přísný režim. Tarrare se zoufale snažil obstarat si více jídla, které by alespoň na chvíli utišilo jeho strašný hlad. Hrabal se v odpadcích, pojídal zbytky z kuchyně nebo vykonával práci za druhé, výměnou za stravu. Nakonec skončil na pokraji celkového vyčerpání ve vojenské nemocnici v Soultz-Haut-Rhin. Ani zde ale jeho problémy neskončily.
Experimenty ve vojenské nemocnici
Lékaři se snažili zachránit nebožáka tím, že mu dávali čtyřnásobné množství jídla než ostatním, ale pro Tarrareho šlo o směšně malé porce. V nestřežených chvílích dojídal jídlo po jiných pacientech a v záchvatu „vlčího hladu“ se dokonce vloupal do místnosti lékárníka a snědl mu takzvanou kataplazmu (obklad, jehož základem je kašovitá hmota z drcených bylin nebo rostlinný extrakt). Toto jeho prazvláštní počínání konečně „vyburcovalo“ lékaře k tomu, aby se na jeho stravovací návyky důkladně zaměřili.
Záhadného pacienta se ujali chirurgové Percy a Courvill, kteří se rozhodli Tarrareho držet za pomoci příkazu ve vojenské nemocnici a podrobili ho sérii často odporných pokusů. Při jednom z nich pro něj připravili jídlo určené pro patnáct dospělých osob a pozorovali, zda ho dokáže spořádat. K jejich údivu Tarrare během chvilky snědl dva obrovské masové koláče, spoustu sulce se solí a navrch vypil přibližně patnáct litrů mléka. Když skončil, lehl si na bok a během chvilky tvrdě spal. Doktor Percy si do svých poznámek napsal, že jeho břicho po takové hostině připomínalo obrovský nafouklý balón. Tarrare však i nadále trpěl podvýživou.
Tento pokus ovšem zvědavost lékařů dostatečně neuspokojil. Dospěli sice k závěru, že Tarrare netrpí žádnou duševní nemocí, ale chtěli vidět, co s ním udělá, když bude pořádně vyhladovělý. Přistoupili tedy k nechutnému experimentu, kdy mu odpírali jídlo a poté mu donesli živou toulavou kočku. Reakce jejich „pokusného králíka“ je doslova vyděsila. Tarrare kočce bez lítosti zuby roztrhl břicho, vysál z ní krev, celou ji snědl a nakonec vyzvracel kůži i s chlupy.
Místo toho, aby po tomto hrůzném zážitku svého ohavného počínání zanechali, nosili mu průběžně další živá zvířata (hady, ještěrky, štěňata, kočky, ryby) a nechávali Tarrareho, aby je před nimi pojídal. Původní vědecký výzkum se tak zvrhl v jakousi zvrácenou zábavu. Doktor Percy vše zaznamenával, a tak díky němu víme, že Tarrare dokázal rozevřít ústa natolik, že byl schopen se zakloněnou hlavou spolknout všechno možné, aniž by potravu kousal. Experimenty bezvýsledně pokračovaly celé měsíce. Nikdo nedokázal přijít na to, proč má pacient neustále chorobné nutkání jíst, ani proč nepřibírá a je schopen pozřít takřka cokoliv.
Tarrare ve službách armády
Poté, co pokusy v nemocnici uvízly na mrtvém bodě, přišel doktor Courvill s takřka revoluční myšlenkou, aby byl Tarrare využit k vojenským špionážním účelům. Tento nápad padl na úrodnou půdu a Tarrare byl následně vystaven zkoušce přímo v terénu. Nejprve musel spolknout dřevěnou krabičku, v níž byly ukryty jisté dokumenty. Pak měl za úkol dostat se v přestrojení za pruského sedláka přes hranice s Pruskem. Do plánu se však vloudila „chybička“ neboť Tarrare neuměl ani slůvko německy, takže byl odhalen a ocitl se v pruském zajetí.
Tam byl vyslýchán, zbičován a nakonec vsazen do vězení, kde jej dostihl hlad a ke všemu se doznal. Pruský generál nařídil svým vojákům, aby špiona připoutali k latríně a bedlivě hlídali, až z něj krabička s tajným obsahem vyjde. Po třiceti hodinách se tak skutečně stalo a pruský generál se nemohl dočkat až se zmocní vojenského tajemství. V krabičce na něj ovšem čekalo nemilé překvapení, protože obsahovala jen bezcenný vzkaz. Francouzi si totiž chtěli nového špiona nejprve „nanečisto“ vyzkoušet, protože mu nedůvěřovali. Pruský generál byl natolik rozčílený a znechucený, že nařídil, aby Tarrareho pověsili. Nakonec mu ale trest zmírnil, nechal ho zbít a propustil ho.
Snaha vyléčit se byla marná
Po tomto fiasku Tarrare již nevěděl jak dál. V armádě sloužit nechtěl, neměl se jak živit, a tak se rozhodl, že podstoupí jakoukoliv léčbu, aby se zbavil „zvířecích“ pudů spojených s neukojitelným hladem. Nastoupil tedy opět do nemocnice a pod dohledem doktora Percyho se podrobil nejrůznějším léčebným metodám. Doktoři na něm testovali nejen běžná léčiva, ale také opiáty, tabák a další drogy. Všechno bylo opět marné a lékaři si s ním nevěděli rady. Někteří z nich proto navrhovali, aby byl umístěn do ústavu pro choromyslné.
Tarrareho sužoval tak strašný hlad, že utíkal z nemocnice. Plížil se k zemědělským stavením nebo řeznictvím, kde pojídal zbytky, zvířata, vnitřnosti a odpadky. Ale ani to mu nestačilo. V nemocnici se zajímal o ostatní pacienty, kterým pouštěli krev žilou a byl opakovaně přistižen, když ji pil. Jindy se pro změnu vypravil do márnice konzumovat mrtvoly, což šokovalo i otrlé zdravotníky zvyklé na ledacos. Jeho pobyt v nemocnici skončil v okamžiku, kdy se beze stopy ztratilo hospitalizované čtrnáctiměsíční dítě.
Zda v případu zmizení batolete měl tehdy prsty Tarrare, se již nejspíš nikdy nedozvíme. Každopádně byl podezírán, že jej snědl a nemocnici musel okamžitě opustit. Další čtyři roky se protloukal, jak se dalo. Jednoho dne se zbídačený objevil v nemocnici ve Versailles. Trpěl pokročilou tuberkulózou, ale ta nakonec nevedla k jeho úmrtí. Tarrare zemřel v důsledku zánětlivého průjmu v roce 1798 ve věku přibližně 26 let. Ještě před jeho smrtí jej ve zdejší nemocnici na jeho žádost několikrát navštívil doktor Percy, díky kterému dnes dopodrobna známe Tarrareho příběh.
Pitva záhadu nerozluštila
Výzkumu Tarrare neunikl ani po své smrti. Jeho tělo bylo pitváno v očekávání, že se třeba podaří najít nějakou anatomickou anomálii. Mrtvola se rychle rozkládala a strašně zapáchala, a tak někteří odmítli tělo pitvat. Ti, kteří vytrvali však neobjevili nic, co by jim jednoznačně pomohlo rozluštit záhadu Tarrareho obžerství. Ukázalo se, že muž měl mimo jiné abnormálně velký jícen, kterým po rozevření úst bylo bez problémů vidět až do žaludku. Obrovský žaludek pokrývaly vředy a byl tak velký, že zaplnil takřka celou břišní dutinu. Kromě toho měl nebožtík i velká ztučnělá játra a zvětšenou slezinu.
To vše sice částečně vysvětlovalo, že dokázal polykat velké kusy jídla a sníst ho najednou hodně, ale pořád chyběly odpovědi na další otázky. Z jakého důvodu Tarrare jedl tak nechutné věci? Bylo to tím, že mu chutnaly nebo je konzumoval jen proto, že si nebyl schopen sehnat velké množství běžného jídla? A jak je možné, že měl neustále hlad, když stále jedl, a navíc ani neztloustl?
Proč se Tarrare takto zvláštně choval není dodnes objasněno. Podle některých odborníků trpěl poruchou způsobenou hypertyreózou (onemocnění štítné žlázy). Dále je možné, že u Tarrareho mohlo dojít k poškození mozkové struktury amygdaly, následkem úrazu nebo působením nádoru. Jiní se domnívají, že se jednalo o Praderův-Williho syndrom (genetické onemocnění). Další v souvislosti s Tarrarem zmiňují pika syndrom (porucha příjmu potravy), kdy dotyčný pojídá kromě jídla i rozličné předměty. Je pravděpodobné, že u něj šlo dokonce o kombinace těchto nemocí a poruch. Kdo ví…
Za smutným případem nešťastného jedlíka, který celý svůj život protrpěl, tak i nadále zůstávají jen domněnky a spekulace.
Zdroje: bbc.com, lekarske.slovniky.cz, historydefined.net, novinky.cz
SOUKUPOVÁ, Eva. Bizarní případ skutečného Otesánka. Enigma. 2023, (12), 12-13.
