Článek
Sestry Máša a Dáša Krivoshlyapovy přišly na svět císařským řezem 4. ledna 1950 v moskevské porodnici. Dvojčata měla dvě hlavy, čtyři ruce a tři nohy. Třetí noha sestávala ze dvou k sobě srostlých nohou s devíti prsty. Každá dívka měla své vlastní plíce, srdce, žaludek, tenké střevo, dvě ledviny a nervovou soustavu. Mezi společné orgány patřily tlusté střevo a močový měchýř. Máša a Dáša měly také společný reprodukční a oběhový systém. Sestry vykazovaly rozdílné povahové rysy a společné soužití jim přinášelo mnohá příkoří. Zažily hodně bolesti i utrpení, ze kterého je „vysvobodila“ až smrt.
Znali rodiče pravdu hned po jejich narození?
Jejich matka Jekatěrina pracovala v době narození svých dcer jako švadlena a otec Michail byl řidičem obávaného tyrana Lavrentije Beriji, přítele a blízkého spolupracovníka sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina. Krátce po narození děvčátek Michail podepsal jejich zfalšované úmrtní listy. Jestli k tomu byl lékařskými úřady přinucen, nebo tak učinil dobrovolně, není přesně známo.
S určitostí se ani neví, zda hned po porodu znal pravdu o vážném zdravotním postižení svých dcer. Zrovna tak neexistují jednoznačné informace o tom, co o údajném úmrtí dvojčat řekl své ženě. Jisté je pouze to, že se dcerky nikdy nepokusil ani navštívit, i když později věděl, že jsou naživu. Několik následujících let totiž posílal peníze určené na jejich léčbu ústavu, který o ně pečoval. Vzhledem k tomu, jaké tou dobou panovaly v Sovětském svazu poměry, nebylo žádoucí, aby kdokoliv vychovával v rodině postižené děti. Ty podle Stalinova režimu měly být umisťovány rovnou do speciálních, k tomuto účelu zřízených státních zařízení.
Když se jejich matka po náročném porodu probrala k vědomí, přála si jediné – spatřit své právě narozené děti. Tehdy jí bylo dle určitých zdrojů řečeno, že se jí narodily dvě těžce postižené dcery. Jekatěrina tomu však odmítala uvěřit a za každou cenu chtěla, aby jí je lékaři ukázali, což se také údajně stalo. Když své srostlé dcerky spatřila, utrpěla šok a následně se u ní rozvinula závažná duševní choroba vyžadující dlouhodobou hospitalizaci.
Jiné prameny uvádí, že ji lékaři v porodnici informovali o jejich úmrtí během porodu. Podle této verze Jekatěrina vůbec netušila, že se jí narodila siamská dvojčata. Přechodně ale „zešílela“ žalem, neboť se nedokázala smířit se smrtí svých dcer. Ať tak, či onak, nakonec skončila v psychiatrické léčebně, kde strávila minimálně šest měsíců (dle určitých údajů to měly být až dva roky). Do třetice lze také najít informace, že krátce po porodu skončila na psychiatrické klinice a teprve po skončení léčby jí bylo suše oznámeno, že dcery zemřely na zápal plic. O jejich postižení nemělo padnout ani slovo.
Kruté pokusy ve jménu vědy
Dvojčata putovala z porodnice rovnou do Ústavu dětského lékařství Sovětské akademie věd. Po fyzické stránce na tom byla v rámci daných možností velmi dobře. Ačkoliv měla po narození přibližně pětiprocentní šanci na přežití, lékařům se je podařilo „vypiplat“, a dokonce se naučila i koordinovat pohyby tak, aby se zvládala například sama najíst. Pobyt v ústavu měl však také své stinné stránky. Jednou z nich byl důkladný výzkum, který si v mnohém nezadal s pseudovědeckými metodami šíleného lékaře Mengeleho.
Jakmile děvčátka „oslavila“ své první narozeniny, začal je podrobně zkoumat sovětský lékař a fyziolog Petr Anokhin. Ten s Mášou a Dášou často krutě zacházel a prováděl s nimi nejrůznější odporné pokusy. Vystavoval vždy jednu z nich extrémnímu chladu či horku a sledoval, jak bude druhá dívka reagovat. Jeho výzkum zahrnoval podávání různých látek včetně radioaktivního jódu či zavádění hadic do žaludku. Jindy je udržoval velmi dlouho v bdělém stavu a nedovolil jim vůbec spát, nedával dívenkám najíst a studoval, co s nimi hladovění udělá. Mučil je také elektrošoky, zapichoval dvojčatům jehly do různých částí těla nebo holčičkám několikrát denně odebíral krev.
Je zajímavé, že když se o mnoho let později v roce 1988 s dvojčaty seznámila britská spisovatelka a novinářka Juliet Butlerová a ptala se jich na vzpomínky z dětství, tak se jim žádné špatné zážitky nevybavovaly. Naopak se sestry rozpomněly, jak dostaly od zdravotnice hračku. Máša o tom, co se dělo v ústavu, raději nechtěla vůbec mluvit a Dáša vše komentovala ve smyslu, že zdravotníky chápe, protože jen dělali svou práci. Butlerová dospěla k závěru, že se dvojčatům nejspíš podařilo tyto hrůzy raději vytěsnit ze své mysli. Experimenty prováděné na sestrách Krivoshlyapových byly důkladně zdokumentovány a jsou dnes dobře známé.
Dívky ve zdejším ústavu žily v izolaci až do svých sedmi let. Znaly jen nemocniční personál, nestýkaly se ani se svými vrstevníky, což se podepsalo na jejich psychickém a emočním vývoji. Později byla dvojčata převezena do Ústředního výzkumného ústavu traumatologie a ortopedie, kde jim lékaři amputovali třetí nohu. Jestli k tomu došlo pouze z estetických důvodů, či jim noha bránila v možnosti chůze, není zcela jasné. Každopádně se tady Máša a Dáša po několikaletém tréninku naučily chodit s pomocí berlí. Pohybovaly se sice velmi pomalu, ale i tak to pro ně znamenalo obrovský pokrok.
V tomto nemocničním zařízení se dívky také vzdělávaly, protože úředníci usoudili, že by nebylo vhodné, aby chodily mezi „normální“ děti. V oblasti učení dívky nijak nezaostávaly za svými vrstevníky. Jejich intelekt byl na průměrné úrovni a s učením neměly závažnější problémy. Tou dobou se také sovětské úřady rozhodly, že siamská dvojčata „se vší parádou“ konečně představí světu prostřednictvím zahraničních médií. Novináři je směli navštěvovat a fotografovat. Před jejich příjezdem dívky pokaždé hezky oblékli a učesali, ale realita byla taková, že jim ve skutečnosti chyběly i základní kusy ošacení, jako bylo třeba spodní prádlo.
Vrstevníci na internátu je bili a ponižovali
V roce 1964, ve věku 14let, byly Máša a Dáša umístěny do internátní školy pro děti s pohybovými problémy, která se nacházela v Novočerkassku, aby získaly středoškolské vzdělání. Pobyt na internátu se pro ně stal doslova peklem. Ostatní studenti je nepřijali mezi sebe, a dvojčata tak musela z jejich strany snášet každodenní šikanu i bití. Dospívající dívky se tím vším velmi trápily a východisko viděly v popíjení alkoholu. Máša měla silný reflux jícnu, sama alkohol pít nemohla, a tak k tomu soustavně nutila Dášu.
Měly své vlastní srdce a plíce, ale sdílely zásoby krve, takže když jedna pila alkohol, mohly se opít obě dvě.
V této době se také začaly sexuálně probouzet, ale lékaři je před sexem varovali. Dvojčata sice nemohla mít děti, ale i samotný sexuální styk by dle vědců mohl mít negativní dopad na jejich zdravotní stav. Velkým problémem se ukázala být také rozdílná povaha dívek. Zatímco Dáša byla empatická, hodná, přátelská a milá, její sestra Máša byla despotická osobnost s psychopatickými rysy. Navíc se u ní během puberty naplno projevila lesbická orientace, a tak když se o osmnáctiletou Dášu začal ve škole zajímat invalidní mladík bez rukou, rozhodla se Máša zakročit. Jejího ctitele nesnášela, fyzicky ho napadala a své sestře milostné vztahy s muži jednou provždy zakázala.
Postupně si Máša svou sestru podmanila natolik, že submisivní Dáša jen slepě vykonávala, co si Máša přála. Od té doby měly dívky například vždy nakrátko ostříhané vlasy a nosily chlapecké oblečení. Silně manipulativní Máša také vždy zarputile odmítala veškerou snahu místních i zahraničních lékařů o jejich oddělení a sestru pokaždé přesvědčila o tom, že je jim souzeno být stále spolu. Dáša tak neměla sebemenší naději vymanit se z tohoto toxického soužití a během let se postupně zcela vzdala myšlenky na vlastní spokojený život.
Setkaly se Dáša a Máša se svou matkou?
Koncem 70. let se dvojčata přestěhovala do pečovatelského domu v Moskvě. Kvůli svému postižení ženy nemohly nikdy pracovat, pobíraly invalidní důchod, trpěly depresemi a někdy pomýšlely i na sebevraždu. Nakonec zcela propadly alkoholu, bez kterého si už svůj život nedokázaly nadále představit. V roce 1980 zemřel jejich otec Michail na rakovinu mozku. A jak to bylo s jejich matkou, setkaly se s ní ještě někdy?
Existují dvě verze tohoto příběhu, ale ani jedna z nich nemá šťastný konec. Podle první z nich matka našla své dcery, když jim bylo již 35 let a další čtyři roky je navštěvovala. Poté ji prý Máša a Dáša již nechtěly vídat. Dle samotných dvojčat je matka nekontaktovala, ale dívky ji vypátraly samy. Svou matku sestry viděly pouze jednou v životě, a to v den svých 35. narozenin. Nečekalo je však vřelé přijetí. Jejich matka se chovala chladně a v podstatě je vyhnala. Vyčetla jim také, že se ji ani neobtěžovaly navštívit dříve. Dívkám ale prý bylo v minulosti na úřadě řečeno, že jejich matka již zemřela a teprve později zjistily, že žije, a dokonce mají další dva bratry. Jekatěrina Krivoshlyapova zemřela v únoru 1998.
Počátkem 90. letech sestry navštívily Německo, kde s nimi byl natočen dokumentární film. Podívaly se také do Francie a výlet do Paříže se podle nich stal jedním z nejkrásnějších zážitků v jejich životě, jinak prakticky celý prožily v různých zdravotnických či sociálních zařízeních. Na konci 90. let byla Máše a Dáše diagnostikována cirhóza jater a plicní edém. Lékaři je upozorňovali na nutnost skoncovat s alkoholem, ale pro dvojčata již neexistovala cesta zpět. Utápěla v něm svůj zármutek, bolest i beznaděj. Konec života sestry prožily ve vlastním bytě v domě sociálních služeb v Moskvě.
Smrt si pro Mášu přišla v noci
Kolem půlnoci 13. dubna 2003 si Dáša všimla, že s její sestrou není něco v pořádku, ale domnívala se, že Máša jen tvrdě spí. Ráno se obrátila s žádostí o pomoc na lékaře, ti sestry okamžitě hospitalizovali. Bohužel se ale ukázalo, že Máša zemřela na akutní infarkt. Dáše bylo jasné, že smrt je nevyhnutelná a je jen otázkou času, kdy dostihne i ji, přesto odmítla, aby se ji lékaři pokusili od sestry oddělit. Měl to být případně poslední pokus, jak jí zkusit zachránit život. Trvalo dalších sedmnáct hodin, než i Dáša vydechla naposledy. Zemřela na intoxikaci celého organismu. Ani hrozba smrti tak nedokázala Mášu a Dášu na poslední chvíli rozdělit.
Sestry Krivoshlyapovy se dožily 53 let a 104 dní, a staly se tak nejdéle žijícími siamskými dvojčaty ženského pohlaví na světě. Jejich zpopelněné ostatky jsou uloženy k věčnému odpočinku na jednom z moskevských hřbitovů.
Zdroje: youtube.com Siamese twins Krivoshlyapovy 3, youtube.com Siamese twins Krivoshlyapovy 2, youtube.com Siamese twins Krivoshlyapovy 1
Wikipedia, heslo Sestry Krivoshlyapovy
