Článek
Ve chvíli, kdy jsem si začal uvědomovat svoji závislost, mi došlo, že to nebude jednoduché. Celé dny jsem přemýšlel jen o tom, co s tím. Dokážu to třeba dnes? Dokážu se dnes večer nenapít a jít spát bez alkoholu? Znovu jsem to nezvládl. Opět mě přemohl strach z těch neustupujících děsivých snů a zbaběle jsem utekl do alkoholového opojení. Už jsem ale nechtěl pít, dokonce mi to ani nechutnalo, ale cítil jsem, že musím. Bylo to, jako by někdo dálkovým ovladačem zapnul režim pití – režim, který se mi už dávno nelíbil. Něco jako v seriálu Červený Trpaslík, kdy v epizodě „andělé a démoni“ ovládali dálkovým ovladačem Dave Listera, aby si sám ubližoval. Přesně tak jsem se cítil a nemohl jsem to zastavit.
Alkohol už mi nepřinášel žádné potěšení, jen pocit zklamání ze sebe sama. Na druhou stranu bez něj mi bylo ještě hůř. To byl vlastně i důvod, proč jsem to celé tajil. Dokonce i mezi přáteli jsem začal pít méně, protože jsem věděl, že mám problém a nedokážu ho sám vyřešit. A čím déle to trvalo, tím to celé bylo horší. Byl jsem stále bezmocnější. Nakonec jsem si musel přiznat, že to sám nezvládnu a že potřebuji odbornou pomoc. Je to, jako když vás začne trošku bolet zub. Nejdřív doufáte, že to přejde, pak si vezmete prášek na bolest a doufáte, že bolest ustoupí a problém bude vyřešen, ale když je bolest příliš silná, intenzivní a pokračuje dál, návštěvu lékaře už dál prostě odkládat nemůžete i za cenu, že víte, že to nebude vůbec příjemné. S mojí závislostí tento proces trval asi rok a půl.
Až když jsem si skutečně přiznal, že nad tímto démonem nemám žádnou kontrolu, začal jsem hledat možnosti, jak se z toho dostat. Opět jsem se slzami v očích pil něco, co jsem nechtěl, asi po sté a konečně se to ve mně zlomilo. Věděl jsem, že už není jiné cesty než odborné pomoci, ale netušil jsem, kde začít, ani jak špatné to se mnou je. „Vždyť přece žiju normální život, mám spokojené manželství, dělám práci, kterou miluju. Nejsem přece ten alkoholik, co potřebuje pomoc.“ A přesně takové výmluvy mě vždy „ubránily“ od jakéhokoliv kontaktu s odborníkem. Až do této chvíle, kdy se to ve mně zlomilo.
Na internetu jsem si našel terapeutické centrum v Praze a začal psát e-mail, ale odeslání jsem odkládal několik měsíců. Každý den jsem si ho četl, chtěl ho poslat, ale pak jsem si říkal, že na tom přece nejsem tak špatně. Neustále jsem totiž přepínal mezi pocitem „ještě to není tak hrozné“ a „už je pozdě, dělej něco“. Navíc obavy z toho, že budu muset mluvit s cizím člověkem o svých selháních a strachu mě držely zpátky. Nejvíc jsem se ale bál toho, že můj problém je skutečný. Prostě jsem si asi myslel, že když jsem se rozhodl, že na tom budu líp, ale jak bych na tom mohl být lépe, když jsem ještě nic reálně neudělal.
Na konci roku 2021 jsem se díky několika nepříjemným okolnostem konečně odhodlal e-mail odeslat. Byla to směs úlevy a šíleného strachu. Měl jsem celý den sevřené hrdlo a neustále kontroloval schránku, jestli už mi neodepsali. Druhý den mi přišla odpověď s návrhem termínu a bylo na mně, abych ho potvrdil. Okamžitě jsem to udělal a začal být nervózní.
Přišel den „D“ na začátku roku 2022 a já stál před budovou psychoterapeutické kliniky. Sledoval jsem hodiny a počítal vteřiny do 13:00, kdy jsem měl domluvený pohovor. Když jsem přišel dovnitř, přivítala mě milá paní a požádala, abych jí svůj příběh povyprávěl. S první větou to ze mě začalo padat a strach z neznáma se začal rozpouštět. Byl to pocit úlevy, že se konečně něco děje. Samozřejmě to byl ale jen začátek, čekala mě totiž spousta práce, ale dostal jsem jakousi naději, že se z toho můžu dostat a začít normálně žít.
Dnes, když se ohlédnu zpět, nemůžu uvěřit, jak moc jsem se toho bál. Přitom teď o tom mluvím a píši dokonce veřejně zcela bez nejmenšího ostychu. Tenkrát to ale bylo jedno z nejtěžších období mého života.
