Článek
V bývalých socialistických zemích byl vliv prarodičů sice slabší, ale komunismus se o to poctivě snažil, ale celková mobilita se stejně moc nezlepšila.
Když se k těmto číslům navíc přičte moderní genetika, která ukazuje, že heritabilita kognitivních schopností a inteligence se u dospělých pohybuje mezi 50 a 80 %, čelíme složité realitě:
Intergenerační přenos není jen otázkou peněz, ale hlubokých biologických a sociálních kořenů.
Vlastně na tomto zjištění není nic nového pod sluncem, a každý kantor či kantorka to ví více než dobře. Protože to platí v tom pozitivním i negativním slova smyslu…
A tak není divu, že se občas objevují tendence (v některých režimech i neskrývané) vliv rodiny tak trošku rozmělnit či v případě zřetele hodných i překonat. V sarkastickém režimu mohu konstatovat, že my dnes už víme, co s tím. Tentokrát to uděláme správně a vědecky podloženě. Nebo si to alespoň myslíme.
- Nejdřív přestaneme předstírat, že některé děti mají lepší genetickou výbavu nebo vyšší kognitivní potenciál. To je totiž přesně ten biologický a rodinný vliv, který musíme rozbít. Nejlepší způsob? Snížíme nároky. Když bude maturita z matematiky spočívat v tom, že žák správně označí, co je plus a co mínus, pak už geny ani rodinné zázemí skoro nebudou hrát roli. Že se takové věci nedějí… to ponechávám na vás. Prosím, nechte promluvit moderní guruy a uslyšíte jen a jen o emoční pohodě dítka… Na sítích takových najdete. Víc to rozebírat nemusím. První krok tu tedy máme víc než spolehlivě a slovně evokován.
Když se podíváme na současné debaty o směřování školství, hranice mezi satirou a realitou je povážlivě tenčí. V řadě západních zemí, ale i v diskusích u nás, se systematicky tlačí na omezování standardizovaného testování, zmírňování klasifikace nebo dokonce plošné rušení známek na prvním stupni. Důvod? Strach, že selhání v testech poškodí dětskou psychiku a zvýrazní rozdíly mezi dětmi z odlišných poměrů.
Tento přístup však naráží na ošidný paradox, který souvisí s reziliencí (odolností). Přidejme k tomu ještě migrační faktory, o kterých jsme už také napsali pár řádků.
Rezilience nevzniká tak, že před dětmi odstraníme veškerou zátěž, překážky a hodnocení. Skutečná odolnost a schopnost adaptovat se na náročné prostředí se budují právě skrze zvládání přiměřené zátěže, překonávání neúspěchů a zkušenost s tím, že za své výsledky nese jedinec zodpovědnost. Pokud systém rezilienci zaměňuje za „nepřítomnost tlaku“, děti nikam neposune – naopak je činí křehčími.
- Za druhé budeme úspěšné rodiny jemně, ale vytrvale trestat. Když rodiče předávají dětem nejen dobré geny, ale navíc jim dávají doučování, čtou jim před spaním nebo je vedou k odpovědnosti, je to nefér kumulace výhod.
- V reálném školství se tento trend projevuje v neustálém tlaku na potlačování nerovností skrze shora řízené vyrovnávání. Diskutuje se o tom, zda jsou domácí úkoly etické, protože děti z podporujících rodin je mají hotové rychleji, zatímco ty ostatní nikoliv. Místo abychom podporovali rodiny v tom, aby s dětmi pracovaly, a zvedali úroveň slabších škol, objevují se tendence „brzdit“ ty, kteří vyčnívají, aby náhodou nevznikly nůžky.
- Spravedlivé řešení v pojetí sociálního inženýrství? Těmto dětem trochu ztížit cestu, ať mají ostatní šanci je dohnat. Rovnost přece neznamená, že všichni můžou vystoupat nahoru. Znamená to, že ti nahoře musí sestoupit o kus níž.
- Kádry nového věku: Původ před výkonem. Za třetí si připomeneme osvědčené metody z minulého století. Tehdy se vliv prarodičů úspěšně oslabil pomocí kádrových posudků a preferencí správného původu. Dnes to samozřejmě uděláme civilizovaněji: pomocí „inkluzivních“ kritérií, měkkých kvót a neustálého zpochybňování meritokracie.
Princip zůstává stejný: původ a správný profil jsou důležitější než biologický výkon nebo talent. Zatímco dřív se hodnotil třídní původ (dělnický vs. buržoazní), dnes se sledují jiné indexy znevýhodnění, diverzity a správného nastavení.
Výkon je podezřelý, protože nadržuje těm, kteří mají genetické nebo rodinné předpoklady. Meritokracie je v některých pedagogických kruzích označována za mýtus, který pouze legitimizuje nespravedlnost. Jen tentokrát to nenazýváme kádrováním, ale pokrokem.
Škola, která má překonat rodinu (ale bez nástrojů)
A nakonec budeme tvrdit, že škola má rodinu a genetiku překonat. Přitom budeme systematicky oslabovat všechno, co by škole mohlo dát sílu to skutečně udělat – náročnost, selekci podle schopností, autoritu učitele.
Škola by v ideálním případě měla fungovat jako výtah pro ty, jejichž rodinné zázemí či genetické karty nebyly tak štědré. K tomu ale potřebuje silnou pozici učitele, jasné nároky a odvahu ocenit excelenci.
Pokud však ve jménu rovnosti odstraníme náročnost, pak už opravdu nebude záležet na tom, jaké máte geny ani z jaké jste rodiny. Všichni budou mít stejně nízko.
Rezilience společnosti se tím nerozvine, ale naopak zhroutí pod tíhou průměrnosti.
Studie sice ukazuje, že i po sedmdesáti letech experimentů rodinný vliv a biologická setrvačnost pořád drží, ale to je jen důkaz, že jsme zatím nebyli dost důslední.
Tentokrát to určitě vyjde. Stačí ještě trochu víc srovnat, ještě trochu víc snížit a ještě trochu víc předstírat, že rozdíly v genetice a schopnostech neexistují. A až za dalších třicet let další studie zjistí, že mobilita se zase nezlepšila a že úroveň absolventů klesla, budeme vědět, koho obvinit. Rodinu. Znovu. A zas pěkně dokola.
