Článek
Mexická malířka Frida Kahlo (1907–1954, Mexico City) po sobě zanechala dílo bezmála dvou set obrazů, z nich pětapadesát bylo autoportrétů. K tomu měla své vysvětlení.
„Malovala jsem sama sebe tak často proto, protože jsem se cítila osamělá a sebe jsem znala ze všech lidí nejlépe.“
Od svých předků, z otcovy strany maďarsko–židovského původu, po matce španělsko–mexicko–indiánského, získala silnou výbavu. Nespoutaná, hrdá, drsná i zranitelná, zbožňující i schopná nenávisti.
Ode dne, kdy vešla do ateliéru malíře a sochaře Diega Rivery, už se nedokázala od něj odpoutat. Bylo jí jedenadvacet let, když sebrala odvahu a šla mu, tehdy už slavnému umělci, ukázat své syrové obrazy. Stal se jejím učitelem, životní láskou i tyranem v jedné osobě.
„To je dílo muže,“ posmíval se jí z lešení, když vytvářel nástěnné malby. „Tvé obrazy jsou tak malé, dekorativní.“ Jen těžko se vymaňovala z jeho mužského područí, i pokud šlo o hledání vlastní umělecké cesty. Její autentičnost, výjimečnost ženské osobnosti, zhodnotil čas. Po své smrti se stala slavnější než on.
Frida Kahlo a Diego Rivera
Když se poznali, o dvacet let starší Diego Rivera (1886, Guanajuato – 1957, Coyoacán, Mexico City), představitel muralismu (umění spjaté s mexickou revolucí) měl za sebou kus odžitého bohémského života a dvě manželství. Po studiích na Akadamii umění San Carlos (1907) se vydal na stipendijní cestu napříč Evropou. Do Španělska za díly starých mistrů– Goyi, El Greca a Velázqueze, ve Francii obdivoval inovativní malbu Cézana, stýkal se s madridskou i pařížskou avantgardou. Kulturní Paříž s koncentrací umělců mu učarovala natolik, že ve Francii zůstal deset let.
Po návratu do Mexika se brzy stal obletovaným prominentním umělcem. Aktivní komunista Rivera, přesvědčený, že umění má sloužit pracujícím lidem, se pustil do malování velkých fresek na stěnách veřejných budov, s náměty historie Mexika a sociálních témat doby. Začaly přicházet objednávky i ze světa. V r. 1927 se zúčastnil v Moskvě oslav výročí Říjnové revoluce, kde se zdržel devět měsíců.
Život Fridy se odvíjel na hony vzdáleně tomu jeho. Od dětství musela snášet vleklé zdravotní potíže. V šesti letech onemocněla dětskou obrnou, v osmnácti zmrzačená při nehodě autobusu, kdy jí tělem projela tyč. Měla za sebou roční pobyt v nemocnici a se svým údělem se vyrovnávala nejen výtvarně. Svěřovala se svým deníkům a v korespondenci přátelům.
„Posbírali mé rozdrcené kosti jako luční květiny a místo vázy použili sádru. Snažili se ze mě vytvořit předmět, ale chyběla mu kompozice. Nezbývalo než pod tou špínou dýchat.“
Se zlomenou páteří, pánví, žebry, klíční kosti, roztříštěninami ramen i nohou, zůstala uvězněná od dívčího věku do svých sedmačtyřiceti let v krunýřích.
Její obrazy se rodily z bolesti a ta je cizelovala na samou podstatu. Vleže na lůžku ztvárňovala v symbolických výjevech utrpení ženy s otevřenými ranami, obnaženými vnitřnostmi, později se opakovaně vracela v tvorbě ke ztrátě nenarozeného dítěte, k potratům. Krutý osud z ní učinil hluboce pravdivou umělkyni. Nijak ji neohromilo, když ji francouzský básník André Breton vyzdvihl na piedestal mezi surrealisty. Její tvorbu označoval dokonce za „čistý“ surrealismus. Protestovala, patřit k nim odmítala. „Nejsem surrealistka, nikdy jsem nemalovala sny. Maluji vlastní realitu.“
Dvě Fridy
Vládla i slovem. Pod vlivem narkotik ztrácela zábrany ve vyjadřování, dokázala přesně formulovat svůj pohled na svět. Nemilosrdná vůči sobě i druhým. Její obrazy, dopisy i deníky, svědčí o obdivuhodné lidské schopnosti zvládat bolest a hrozbu smrti, nepodlehnout jim, naopak je využít jako základ tvůrčí síly.
Tehdy, když se odvážila odnést ukázal své obrazy Riverovi, netušila, co všechno bude muset od něj snášet. Překvapilo ji, jak drobné měl ruce, vzhledem k jeho mohutnosti. I ty jeho velké, až kyklopské oči. Rád přijal roli rádce začínající umělkyně. Stali se milenci a v roce 1929 manželi.
Inspiroval ji v tvorbě, ale i v tom, co by jí mohlo dodat jako ženě větší jistotu. Přišel s nápadem, aby si, přes své postižení, vytvořila originální image. Osobitým stylem zakryla zraněné tělo i vleklou obolavělost. Svět zná Fridu z autoportrétů se srostlým obočím, výrazně zdobenou šperky, v barevných sukních, s květinami ve vlasech. Vzdávala tím současně hold svému mestickému původu.
Vzácně ji hýčkal, mnohem víc ponižoval. Nevěrami, hrubostí, znejišťoval ji v hledání vlastního uměleckého vyjádření. Kdykoliv ji chtěl pokořit, dal jí okusit i pohrdání jejím poničeným ženstvím.
Četné operace, trvalá bolest, nakonec i amputace obrnou postižené nohy, ji dovedly k závislosti na morfiu a alkoholu. Naživu ji, přese všechno, jak s ní Rivera zacházel, držela láska k němu.
Její, téměř halucinogenní záznamy života s ním, jsou jakousi směsicí básnické poetiky a syrové reality.
Ubližovali si navzájem, ale spojovalo je malování, společné kořeny a politické smýšlení.
V r. 1930 se na čas usadili v Detroitu. Rivera pracoval v USA na mnoha nástěnných malbách. Kahlo s ním procestovala Francii, Rusko, a všude ve světě měli své obdivovatele. Ale oba se rádi vraceli do Mexika.
Z Modrého domu v Mexico City, kde se Frida narodila a žili spolu, odešla od Rivery v polovině 30. let, když si začal s její sestrou Christinou. Nevěry mu oplácela, ale ta se sestrou ji zasáhla. V r.1939, v den, kdy se s ním po deseti letech rozvedla, svět spatřil obraz Dvě Fridy. Totožné, různě oblečené, srdce propojená tepnou. Jedna svírá medailon s Riverou, druhá přestřihla tepnu a řinoucí se krev vytváří drobné květy na bílých šatech.
„Diego byl vrah ženských srdcí,“ svěřuje se papíru. „Měl srdce řezníka a ruce kata z dob před železem či kulkami, kdy muži zabíjeli rukama, pro potěšení. Byl ale pomalý. Jeho strategie se daly lehce prohlédnout. Byl čitelný jako jeho obrazy: ohromný, ale příliš očividný.“
Přestože se pokusila od něj utéci, o rok později, během Riverova pobytu v San Francisku, se vzali podruhé. Nedokázali bez sebe žít.
„Budou o mě říkat, že jsem byla děvka s ústy prořízlými jako starý námořník. Že jsem kouřila cigarety a marihuanu, chraplavě klela jako vrána a milovala morfium a demerol, tequilu a agávové víno, ženy i muže. Diego mě vraždil pomalu, byly to desítky let sabotáží. Ale nejsem vazal: naopak jsem řeka, zdroj proudů a moře samo. A vy—s tím zrezivělým kompasem—co vy víte o lásce?“
Zdroj: Kate Bravermanová, Zaříkávání Fridy K.
Frida Kahlo, Intimní autoportrét
