Článek
Irský básník, dramatik a prozaik měl přitom tolik společného s dnešními mladými lidmi. Jazykově vzdělanými, ambiciózními, schopnými následovat své sny, tolerantními k rozdílům. Existuje tu blízkost s umělcem, jehož po celém světě dodnes hrané konverzační komedie svědčí o nadčasovosti výjimečné osobnosti.
Zatímco svobodu projevu si dnes div „nemažeme na chleba“, Wilde za ni svou tvorbou i tím, jak žil, zaplatil cenu nejvyšší.
Narodil se příliš brzy. Do viktoriánského období Britského impéria (vláda královny Viktorie 1837-1900), času prosperity na jedné straně, na druhé – v důsledku nízké životní úrovně – plného negativních jevů. Dublin se ukázal v 50. a 60. letech městem rozkladu. Mnoho chudších lidí, levných pracovních sil, přebývalo ve slumech, děti byly využívány na práci v obtížných podmínkách, zbujelý nárůst pouliční prostituce posvěcovaly legální zákony. O tom všem nedokázal mlčet.
Pocházel z rodiny známého irského očního a ušního lékaře, povýšeného za své služby do šlechtického stavu. Matku Jane, úspěšnou básnířku, irskou nacionalistku, znala veřejnost pod jménem Speranza. Měl staršího bratra a mladší sestru, která zemřela v dětském věku. K siru Williamovi byl odtažitý, zato s matkou ho pojila velká spřízněnost. Až krátce před tím, než byl v r. 1895 uvězněn, mu svěřila své roky před ním skrývané bolestné tajemství. Jeho biologickým otcem byl ve skutečnosti už nežijící irský básník a vlastenec, Smith O' Brien. Vinila se za to, že to ona je zodpovědná za Oscarův osud, že ponese trest za její hřích.
Jako dítě býval nejspokojenější, když mu předčítala z knih. A projevoval se už tehdy odlišně od ostatních dětí. Smál se ze spaní, hned nešťastný, vzápětí nevysvětlitelně veselý. Doktoři mluvili o neurastenii, nervové slabosti typické pro silně vnímavé jedince. Fascinovala ho samota a liboval si v zaujatosti sebou samým. Rád používal všechna svá jména: Oscar Fingal O'Flahertie Wills Wilde. Posiloval tím pocity vlastní velikosti, věděl, že bude převyšovat ostatní. A co teprve, když objevil sílu imaginace, to vzrušující balancování na hranici pravdy a lži. Vzdorovitě se předváděl v přítomnosti dublinských spisovatelů a umělců navštěvujících jejich dům.
Do deseti let se učil doma. Roky 1864–1871 strávil v královské škole Portoro v Enniskleen. V Dublinu na Trinity College ovládl starořeckou filozofii. Absolvoval klasickou filologii.
Na Magdalen College v Oxfordu, kam přešel v r. 1874, na sebe začal upozorňovat víc i řecnickými schopnostmi, extravagantním vystupováním a oblékáním.
Zásadní vliv na jeho tvorbu i životní postoje měl profesor Walter Pater, propagátor tzv. čisté krásy v umění, stoupenec hnutí estetismu.Wildeův citát: „Krása je jednou z podob ducha – je dokonce vznešenější, neboť nepotřebuje vysvětlení“– svědčí o tom, že krásu stavěl nade vše. Měl velkolepé sny. Pro jeho duchaplnost, vypravěčské umění a nevídanou vzdělanost se brzy stává vyhledávaným společníkem.
Oscar Wilde se narodil, vzhledem ke své jinakosti, příliš brzy
Usadí se v Londýně. Žije svobodně a provokuje prudérní společnost. Sentimentálně laděné homosexuální verše jen zhoršují pověst vyhlášeného protiviktoriánského rebela. Odplatou je mu přehlížení některými umělci. Ignoranci od „sobě rovných“ ještě snese, i když kupř. od malíře Jamese Whistlera, ho bolí. Na ostatní shlíží z výše svého individualismu. Nemůže si pomoci, v soběstačném svobodném jednotlivci vidí smysl lidského posunu.
V r. 1881 podnikne turné severní Amerikou. Po návratu do Londýna přednáší o dojmech z návštěvy USA a propaguje moderní životní styl.
Sňatek s Constance Mary Lloydovou, britskou novinářkou a spisovatelkou, mu o tři roky později matka schvaluje. Ví, jak se věci mají, že si ji bere ze strachu, aby nezůstal sám.
Na pozadí zdánlivě klidného rodinného života s dvěma syny, Cyrilem a Vyvyanem – pokud jde o jeho vlastní touhy – bojuje Wilde s pocity hanby, dávno si jistý svou pravou sexuální orientací.
Přijímá práci v časopisu Svět ženy (Lady's World), publikuje o rodičovství, kultuře, politice, módě. Vycházejí mu sbírky povídek a pohádek psaných původně pro syny. Snaží se být, je dobrým otcem. Inspirován matkou, rád jim předčítá z knih.
V osudný rok 1891 potkává o šestnáct let mladšího Alfreda „Bosie“ Douglase, potomka aristokratického skotského rodu. Constance ho představí jako dalšího z přátel navštěvujících je doma. Pravda je taková, že spolu žijí intimně a prožívají bouřlivý vztah. Pro Bosieho otce, markýze Queensberryho, je něco takového nepřijatelné. A do toho vychází román Obraz Doriana Graye. Čtenáře zavádí do brlohů chudáků i obydlí mravních zpustlíků, odkrývá falešné pokrytectví za zdmi domovů.Wilde se jím chce, m.j., vzepřít průměrnosti anglické beletrie. V postavě Doriana Graye se jeví konzervativní britské společnosti jako skandální osobnost. Kritika dílo odsoudí za jeho marnost, pesimismus, narcisismus, zesměšňování společenských konvencí a nemorálost pro homosexuální obsah. Stejně dopadne i jednoaktová tragédie Salome, kterou napsal v Paříži, původně ve francouzštině. Rád pobýval ve městě umělců už od doby, kdy si díky turné Amerikou mohl dovolit za vydělané peníze v něm delší čas pobýt. Salome – výstředně pojatý biblický příběh přeložený Alfredem do angličtiny – je v Anglii ihned zakázán. Na protest si Wilde připevní do klopy zelený karafiát, poznávací znamení francouzských homosexuálů a promenuje se tak na veřejnosti.
Navzdory tomu, že Anglie v něm vidí personu non grata, sklízí v letech 1892-95 úspěchy jako dramatik za konverzační komedie Vějíř lady Windermerové (Lady Windermeres' Fan), Bezvýznamná žena ( A Woman of No Importance), Ideální manžel ( An Ideal Husband,), Jak je důležité míti Filipa ( The Importance of Being Earnest), s originálními zápletkami a vtipnými dialogy.
Oscar Wilde se uchýlil ke konci života do vlídné náruče Paříže
Za zničením Oscara Wildea stojí „aristokrat“ – příslušník elity – urozený občan – markýz Queensberry. Na konci vleklých soudních sporů plných nenávisti k němu i k vlastnímu synovi, kterému ještě na smrtelném loži plivl do obličeje, je 5. dubna 1895 Wilde zatčen a odsouzen za přečin mravopočestnosti na dva roky vězení a nucených prací. Trest si odbyde ve Wandsworthu a v Readingu. Formou dlouhého dopisu píše ve vězení osobní zpověď milovanému Alfredovi, vydanou posmrtně pod názvem De profundis.
Po propuštění se uchýlí před nenávistí Angličanů do Francie, změní si jméno na Sebastian Molmoth. S Bosiem spolu stráví už jen několik měsíců. Na nátlak skotské rodiny se rozejdou a udržují vztah na dálku. Wilde, s podlomeným zdravím a bez prostředků, je odkázaný na pomoc pár blízkých přátel. S přestávkami píše poslední báseň, Baladu o žaláři v Reagingu (The Ballad od Reading Gaop). 30. listopadu 1900 umírá ve věku šestačtyřiceti let v pařížském hotelu d'Alsace v rue des Beaux-Art. Je pochován v Paříži. Výdaje za pohřeb zaplatí, přítomen rozloučení, lord Alfred.
Zdroje:
Ackroyd, Peter. Fiktivní deník Oscara Wildea. Orsini, 2006
Wilde, Oscar. Obraz Doriana Graye. Mladá fronta, Omega, 1999.
https://commons.wikimedia.org/wiki/Oscar_Wilde
https://en.wikipedia.org/wiki/Oscar_Wilde
