Článek
Švédská herečka Ingrid Bergmanová (1915–1982) zažila největší drama, ve kterém hrála titulní roli, mimo filmové plátno. Hvězdě kultovních snímků Casablanca, Plynové lampy, Rozdvojená duše, Anastasia či Podzimní sonáta hrozil v jednu chvíli konec kariéry.
Koncem 40. let měla už za sebou dvanáct filmů natočených v Evropě, stejně tolik v Americe. Mohla si dovolit oslovit kteréhokoliv režiséra zvučného jména. A právě v tu dobu si zašla v Los Angeles do kina na film Roberta Rosselliniho (1906–1977) - Řím, otevřené město, a vzápětí viděla další jeho snímek, Paisà. Po jejich shlédnutí odcházela jako uhranutá. Filmy Rosselliniho byly tak odlišné od těch, v jakých sama hrála. Vlastní hraní jí připadalo najednou zbytečně vyumělkované, oproti přirozenému projevu herců i neherců, které italský režisér obsazoval do svých filmů. Nemohla si pomoci, chtěla, musela toho muže poznat. V dopise mu s ženskou rafinovaností nabídla, kdyby snad potřeboval švédskou herečku mluvící plynně anglicky, slušně německy a francouzsky, se znalostí dvou italských slov „Ti amo“ – je mu k dispozici.
Rossellini si ji jen matně vybavoval z Intermezza, vedle Leslieho Howarda. Snímky natočené během války v Hollywoodu Evropa téměř neznala. Přesto jí poslal scénář, spíše jen nahozený, který neměl nic společného s precizností, na jakou byla zvyklá u hollywoodské produkce. Rosselliniho režijní práce byla založena na jisté ležérnosti, improvizaci. Nesnášel „tajtrlíkování“, jak stylizované herectví nazýval, šlo mu o zachycení skutečnosti.
Režisérova tehdejší družka Anna Magnaniová v Bergmanové cítila ohrožení. Při jedné večeři, když mu ke stolu doručili od Ingrid telegram, promíchala údajně na talíři špagety se všemi přísadami a vysypala mu je teatrálně do klína.
Ingrid s Robertem se setkali v Paříži. Uchvátil ji. Otevřeností, představivostí, výmluvností, kouzlem silné mužské osobnosti. „Od první chvíle mě fascinoval nevídanou energií a především tím, co říkal. Víc nežli tím, jak vypadal.“ Nic z toho, co na něm objevovala, neměl její manžel, lékař Petter Lingström. Přehnané ochranitelství svého muže vnímala po letech soužití jako nepříjemný dohled.
Mnozí z blízkosti Bergmanové a Rosselliniho nemohli pochopit, proč si tak krásná žena vybrala právě jeho. Federico Fellini o ní prohlásil: „Nikoho tak krásného jsem ještě neviděl.“
Když Rossellini přebíral v lednu r. 1949 v New Yorku ocenění právě za snímek Paisà – nejlepší zahraniční film roku – Ingrid se spolu s ním pokoušela v Hollywoodu získat na jejich společný projekt peníze. Podařilo se to díky oddanému obdivovateli herečky, producentu Howardu Hughesovi. Jenže to už se mezi ní a Robertem rozhořela vášeň. Chtěl ji okamžitě – po italsku – unést na ostrov Stromboli ve Středozemním moři, kde s ní plánoval film natočit. Vyžádala si krátký čas na rozmyšlenou. V Itálii se objevila koncem března, plná obav, co bude s Petterem a desetiletou dcerou Piou, ve skutečnosti už rozhodnutá přiznat manželovi, že se beznadějně zamilovala a domů se nevrátí. Jakkoliv by se volba, před níž stála, mohla snad každému zdát jednoznačná, dala před dítětem přednost lásce k muži. Za útěk tvrdě platila odsouzením, mnohaletým steskem po dceři a přirozeně pocity viny. V Itálii zůstala žít s Rossellinim sedm let.
Ingrid Bergmanová v čase její stoupající kariéry
Zatímco se natáčel film Stromboli na stejnojmenném ostrově, v tisku se proti ní zvedla vlna odporu. Obvinili ji z cizoložství, nemravnosti, uváděli nepravdivě, že se snadno vzdá dcery ve prospěch otce. Nesměla do Států. Psala zoufalý dopis přítelkyni, aby Pie vše vysvětlila. Vědoma si, že je profesionálně i soukromě zničená.
Po dokončení filmu byla už tři měsíce těhotná. Rossellinimu porodila syna Robertina a o dva roky později (v r. 1952) dvojčata Isabellu a Isottu.
Útoky na „nepodařený“ film Stromboli, jedovaté kritiky i myšlenky na Piu, která odmítala za ní přijet, herečku ničily. Ani další jejich společné snímky neměly zrovna úspěch. Pracovně k sobě neladili a začalo se to promítat do jejich osobního života. Zakazoval jí točit s jinými režiséry, žárlil na ni, nesouhlasil ani s jejím vystupováním na pařížském jevišti v divadelní hře Roberta Andersona – Tea and Sympathy – s homosexuální tematikou. Ignorovala to. Diváci z ní byli nadšeni. Přes manželovy protesty přijala i hlavní roli ve filmu Anastasia. Vynesla jí třetího Oscara a cenu za nejlepší herečku r. 1956.
Rossellini řešil ochladnutí vztahu odjezdem do Indie za prací. Během devíti měsíců tam navázal poměr s mladou ženou producenta, scénáristkou jménem Sonali Senroy Das Gupta. Zanechala v Indii manžela a staršího syna, a ačkoliv do Evropy přijela v náručí s šestiměsíčním druhým chlapcem z manželství s ním, už čekala dítě s Rosselinim.
Režisér Alfred Hitchcock, blízký přítel Ingrid, se k jejímu útěku vyjádřil hned v začátku: „Truchlím pro filmy, které jsem mohl s Ingrid Bergmanovou natočit, které nikdy nevznikly. Když odjela do Itálie a zůstala tam, byla to ztráta pro mě, pro svět i pro ni samotnou.“
Roky nedokázal vyslovit Rosselliniho jméno.„ Je to hanba. On ti zničil kariéru,“ řekl jí na rovinu po letech, když za ním zavítala do Los Angeles. Zasmála se a odpověděla mu: „Ne, drahý Hitchi. To já zničila kariéru jemu. Do jeho filmů jsem se nehodila.“ Nicméně, až tehdy Hitchcock nerad přiznal: “ Ti italští hoši, Rossellini, Fellini, Antonioni – jsou sto let před námi."
Po rozvodu zůstali Ingrid s Robertem přáteli. Také v jejím životě se objevil nový muž, divadelní manažer, Lars Schmidt.
V létě v r. 1957 se setkala po šesti letech odloučení s Piou. Jejich pouto se postupně obnovovalo. Po roce přijela Pia za matkou znovu do Itálie a zůstala tři roky. Nakonec i náruč Ameriky herečku znovu přijala.
Ingrid Bergmanová si pod vlivem milostné korespondence svých rodičů z mládí vytvořila o lásce příliš romantickou představu.
„Má vysoká očekávání mi zabránila, abych takovou lásku našla. Přesněji, abych si lásku dokázala udržet.“ Ani v jednom ze tří jejích manželství to nebyla ona, kdo požádal o rozvod.
„Můj doktor Peter Lingström byl dokonale spořádaný člověk v době, kdy jsem toužila po troše nespořádanosti. Můj Roberto Rossellini mi vnesl do života nespořádanost v okamžiku, kdy jsem nejvíc docenila spořádanost. Můj Lars Schmidt vždy působil dojmem spořádanosti, jen já jsem možná tu jeho spořádanost brala až příliš za samozřejmost. Každý z nich byl můj jen na chvíli.“
Zdroje:
https://cs.wikiital.com/wiki/Ingrid_Bergman
https://www.databazeknih.cz/knihy/ingrid-15865
