Článek
Na jedné straně síla, na druhé slabost. Skromnost a laskavost, ale i arogance a cynismus. Svět si hýčká obraz rozcuchaného dobrotivého Alberta Einsteina, zatímco historici vynášejí krok za krokem na světlo jinou, netušenou tvář geniálního vědce. Hebrejská universita vydavatelství Princeton University Press uvolnila v r. 1992 větší část dokumentů o Einsteinově práci i soukromí. Jeho osobní korespondence čítá stovky dopisů. Další, neodtajněné, leží v trezorech. Autoři knihy Soukromý život Alberta Einsteina, Roger Highfield a Paul Carter, šli důslednou investigativní cestou, aby nabídli světu obraz Einsteina jakožto soukromé osoby. Vedli rozhovory s historiky, universitními učiteli, archiváři, se členy rodiny, všemi, kdo ho dobře znali - byli mu nablízku. S vědomím, že strážcové Einsteinova dobrého jména, nazývaní „Einsteinovi kněží“, zabraňovali celá desetiletí zveřejňování informací, které by vědcův adorovaný předobraz narušovaly. Ani Einsteinovu synovi Hansu Albertovi a jeho ženě nebylo dovoleno zpřístupnit veřejnosti sbírku dopisů mezi otcem a matkou (Milevou Maričovou) a oběma syny po rozvodu. Důvěrnou korespondenci odhalující jeho temné lidské rysy.
Einstein proklamoval vlastní soběstačnost a citovou nezávislost. Přesvědčený, že jen ten, kdo dokonale ovládá svou mysl, se může naplno věnovat svému poslání. V zasvěcení vědě hledal únik před „čistě osobním“. Mistr hradeb proti těm, kteří ho milovali, s nimi zacházel až nelítostně. Touha po dokonalém sebeovládání, odstupu od něčeho „tak přízemního“, jako je citová závislost, se v něm prala s touhou po důvěrné blízkosti po celý život.
Ženami pro jejich slabý intelekt otevřeně pohrdal. Přesto jeho lepšímu alter egu podléhaly. Bez ohledu na jednu či druhou, dával volný průběh nebývalému sexuálnímu apetitu. Vědcova milostná dobrodružství patřila k rodinnému folklóru.
S nadanou studentkou matematiky, Srbkou Milevou Maričovou, se poznal při studiu fyziky ve Švýcarsku. Pro okolí málo půvabná dívka trpící od dětství mírnou kulhavostí, ho zasáhla nevšední inteligencí a energií. Chytrá, sebevědomá, nezávislá. V dopisech o sobě psali ve třetí osobě a oslovovali se důvěrnými přezdívkami. Přes svoji Panenku se konečně mohl vymanit i z vlivu matky, které se nejen chladnou povahou tak podobal. Stala se jeho intelektuální důvěrnicí, spojenkyní, pravou rukou. Časem bez ní nedokázal být. Ačkoliv měla velký podíl na Einsteinových úspěších, zůstávala ve stínu. Tehdy, na začátku, se kvůli ní jedinkrát své židovské rodině, která ji odmítala, vzepřel.
Ještě než se v roce 1903 vzali, porodila dceru. Pro Einsteina znamenalo dítě překážku v bádání a tak ji donutil narozenou Lieserl odložit. Zasadil jí tím nezhojitelnou ránu. Fyzicky křehká a citlivá Mileva se v rukou Einsteina začala měnit v loutku. Dál mu pomáhala s vědeckou prací a po narození dvou synů se definitivně vzdala snu o vlastní kariéře. Soustředila se na jejich výchovu, rodinu pojila láska k hudbě. Existence nemanželské dcery byla světu utajena až do r. 1987. V tu dobu se předpokládalo, že ještě někde žije.
Einstein se s Milevou rozvedl, když bylo staršímu synovi Hansovi patnáct let. Dlouho ji podváděl se svojí sestřenicí Elsou. Jeho chování během rozchodu, kdy se Mileva psychicky i fyzicky zhroutila, nejbližší přátele obou ohromilo. Ze vztahu vyšla zlomená.
Úpadek manželství dokumentují Einsteinovy milostné dopisy s Elsou. Nad citacemi, v nichž se vysmívá té, s kterou prožil šestnáct let, očerňuje ji, cítí i čtenář jisté zahanbení a smutek.
Hans se vydal ve stopách otce, ale do konce života se mu nepodařilo překonat vůči němu zatrpklost. Einstein se později všemožně snažil získat přízeň obou synů. Mladší Eduard si zvolil literaturu a umění, ale nesetkal se s jeho pochopením. V důsledku citového zmatku, v jakém vyrůstal, propukla u něj v dospívání duševní nemoc. Na psychiatrické klinice, kde strávil spoustu let, ho otec, z paniky před nemocemi, nikdy nenavštívil. Otočil se k němu zády.
Měsíc před svou smrtí Albert Einstein (1879-1955) pronesl na adresu svého nejbližšího přítele, vědce Michaela Bessa, pozoruhodná slova: „…co jsem na něm jako na člověku nejvíc obdivoval, je to, že dokázal tolik let žít nejen v míru, ale i v souladu se ženou, zatímco já jsem v takovém podniku ostudně selhal.“ Peníze získané s Nobelovou cenou za fyziku v r. 1921 poslal pro zabezpečení synů Milevě.
Zdroje
Roger Highfield, Paul Carter: Soukromý život Alberta Einsteina
