Článek
Už její příchod na svět, jako by byl předzvěstí života plného dramat.
Narodila se v prosinci r. 1915, údajně na dlažbě pod kandelábrem u č. dvaasedmdesát v pařížské čtvrti Belleville. Zuřila válka a její otec Louise Gassion, normandský pouliční akrobat, se účastnil bojů na frontě. Matka Anetta Maillard, kavárenská umělkyně vystupující pod jménem Lino Marsa, o něj brzy ztratila zájem a Edith „hodila na krk“ své mámě.
Babi Emma, která s oblibou tvrdila, že „alkohol utápí červa a dává sílu,“ jí pití v kojenecké lahvi nastavovala vínem. Hospodské prostředí řvoucích kumpánů, kam ji brala s sebou, se ani zdaleka nepodobalo domovu.
Během dovolené z fronty se L.Gassion chtěl ujistit, že je o dceru slušně postaráno. Našel holčičku „rachitickou, s hlavou jako balon, pod ní špejle, kuřecí prsíčka ve tvaru lodní přídě, špinavou“. Linině matce ji sebral a poslal k té své, do Normandie.
Babi Louisa pro změnu provozovala v Bernay nevěstinec. Když Edith ve třech letech přestala vidět, vodila ji na bolestivé ošetření očí dusičnanem stříbrným. Staraly se o ni i slečny, jejichž vůni si zapamatovala po celý život. Prostitutky. Šily pro ni hadrové panenky.
Zda Edith od slepoty způsobené s největší pravděpodobností zanedbaným zánětem rohovky pomohly výplachy očí nebo zázrak, ani na to neexistuje shodná odpověď životopisců. Slečny z nevěstince se tehdy složily na procesí k uctění sv. Terezie z Lisieux za její uzdravení a krátce poté prý znovu prozřela.
Slepota Edith nadělila zbystřenou vnímavost ve světě zvuků, chutí, vůní a doteků. Získala větší cit v rukou, přitahovalo ji silně znějící elektrické piano, uložila si do paměti šumění moře, kam ji slečny z nevěstince vzaly na výlet, chuť slané vody i jemný písek.
První, co jako sedmiletá znovu spatřila, byly klávesy pianina.
Po návratu z války si L. Gassion začal vydělávat na ulici a dítě jako doprovod se mu hodilo. Rok školní docházky Edith musel stačit. Tahal ji s sebou od města k městu, umanutý, že i z ní udělá akrobatku. Dobře si vědom, že k tomu není fyzicky uzpůsobená. Vybírala peníze a občas ji ponoukl, aby aspoň zazpívala. Křičela do davu přisprostlé popěvky jako: „Jsem děvka proradná“, aniž by chápala, o čem zpívá. Lidi se ale smáli, tleskali jí a platili.
V patnácti ji seznámil s mladší, nevlastní sestrou Simone (Momonka). Nadšené, že mají jedna druhou, začaly spolu bydlet a vydělávat si samy na sebe. Simone vybírala od diváků odměnu, když Edith zpívala a předváděla akrobatické kousky, které ji naučil jejich společný otec.
Pigalle, Ménilmontant, pařížské předměstí…, potulovaly se od Passy až k montreuilské bráně, chodily i do kasáren. Žít s Edith pro ni bylo dobrodružství. Znala jen dřinu u linky ve fabrice. Pařížští pasáci je nechávali za úplatu naštěstí na pokoji. Coby nezletilé vydělávající si na ulici - kryli je i před policajty. „Jednou budeme bohaté, uvidíš,“ slibovala Edith Momonce. Pro jistotu se chodila modlit do kostela ke svaté Terezičce.
V r. 1932 si sestry vydělávaly i tři sta franků denně. Na tu dobu hodně, ale Edith stihla utratit jakékoliv peníze. I později, kdy její honoráře dosahovaly milionů, štědře rozhazovala. Za přátele, milence, za potřebné. Peníze pro ni neměly jinou cenu, než aby sloužily těm, které měla ráda.
„Kdykoliv milovala, vždycky to byla první a poslední láska,“ píše v pamětech Simone Berteautová. „Užírala se, žárlila, byla jak utržená z řetězu. Náročná, nesnesitelná. Chlapi ji zmlátili, ona je podvedla. To všechno pro ni byla láska. Uprostřed křiku a skandálů jen rozkvétala, byla šťastná.“
Sama ještě dítě, porodila sedmnáctiletá Edith holčičku a stejně jako se její matka nedokázala postarat kdysi o ni, ani ona roli matky nezvládla. Hájila se tím, že musí kvůli malé Marcell vydělávat. Ve skutečnosti ji táhla ulice a touha zpívat.
Postávala před plakáty Marie Dubasové, Ivonne Georgesové ad. vystupujících ve varieté Pacra, A.B.C., Bobino, Wagram. Starost na sebe vzal otec děvčátka, Louise Dupont, jen o málo starší, než byla Edith. Ve dvou letech zemřela Marcell na meningitidu.
Mezi bolestnými tóny šansonů Piaf se usadil i ten z chvíle, kdy si v nemocnici pilníčkem na nehty upilovávala na památku pramínek vlasů svého jediného dítěte. Zpitá neředěným pernodem do němoty, poprvé v životě se rozhodla jít s cizím mužem za peníze. Neměla na doplacení pohřbu. Dal jí víc než chybějících 10 franků, aniž by ji využil.
V r. 1935 ji uslyšel zpívat Louise Lepleé, majitel nočního klubu Le Gerny navštěvovaného lidmi z vyšších tříd. Nebroušený diamant uměl rozpoznat. Naučil ji základy vystupování na jevišti, oblékl do jednoduchých černých šatů, rozjel reklamní kampaň a divákům představil Mome Piaf (Vrabčí mládě). Postaral se jí o vhodný repertoár i první dvě nahrávky.
Po jeho smrti si najala Rymonda Assa, dalšího důležitého muže v jejím životě. Vyznal se v branži a nijak ji nešetřil. Výuka etikety a “ ten její nevkus.“ Pseudonym změnil na Édith Piaf. Žila s ním a popošla zas o kus dál. Brzy obklopená lidmi zvučných jmen, jako byli J. Cocteau, M. Chevalier, básník J. Borget, M. Dietrich, M. Dubasová.
Příštímu pánovi domu Yvesovi Montandovi byla už ona učitelkou. A milenkou. S kariérou pomohla i Ch. Aznavourovi, příteli z nejbližších. Vozil ji ochotně autem po všech turné doma i v zahraničí. Začala být žádanou umělkyní a její honoráře rostly.
Po válce čekala Edith Piaf Evropa, Amerika.
„Kamkoliv se hnula, musela mít kolem sebe co nejvíc blízkých lidí. Neuměla žít sama, bez pozornosti, lásky, oddanosti. Jakou ta měla moc nad muži,“ vzpomínala později Simone. Jen na krátko se od Edith vzdalovala, aby se na zavolání sestry znovu vracela.
Životní láskou Edith byl (r.46-48) francouzský boxer Marcel Cerdan.
„Jestli je jenom moje milenka, pak pouze proto, že jsem ženatý. Jinak by byla mojí ženou,“ zavřel Cerdan jednou provždy ústa pronásledujícím je novinářům. Zahynul při havárii letadla na trase Paříž - New York, když mu Edith zavolala, ať za ní přiletí do NY o něco dřív, nejlépe hned zítra. Za jeho smrt se nepřestala nikdy obviňovat.
Pokaždé, když Edith Piaf tiše nakráčela pod kužel světla pódia Olympie, minimalistickým pohybem si položila ruce pod boky a spustila, sál oněměl. Vystupovala - vážně nemocná- dokud mohla stát. Křehká žena s fialkovýma očima, prořídlými vlasy, vysoká sotva přes půldruhého metru, vážící třicet pět kilo, ve své naléhavosti a pravdivosti krásná. Zpívala o lásce, bolesti života i věčné touze po něm. Nic ji nedokázalo zastavit. Těžká zranění z autonehod, pokus o sebevraždu, detoxikační kúry, jaterní kómata, záchvaty šílenství a deliria tremens. Aby mohla žít, musela zpívat. Umírá v pouhých sedmačtyřiceti letech. Její poslední láskou byl o polovinu mladší zpěvák Théo Sarapo.
Zdroj: Kniha Edith Piaf, Simone Berteautová
