Článek
Filmařka Daria Kashcheeva mě svým názorem - v projevu na udílení Českých lvů, pořádně zmátla. Nepochopila jsem, oč jí vlastně jde. Co ji trápí. Zapojit do úvahy „těžkého“ ženského života dělohu jako div ne ženu diskriminující…, no toto. Zmotala nešťastně dohromady mateřství, kariéru, žádala snad o finanční podporu pracujících umělkyň či co ještě. Těžko se její úvaze, časově na hraně pádu do - naštěstí prozatím mlhavého propadliště - dalo rozumět. Možná neujasněnost v sobě samé. Neví ještě, co chce, co u ní převládá. Co je v jejím případě tou hlavní přirozeností. Každá ženská přece musí kloubit práci, „kariéru“, děti…, znovu a znovu se to učí a je tu i partnerský vztah, stárnoucí rodiče, i jim je třeba pomoci, prostě život, kterým my ženy „tančíme.“ Dávat vedle sebe jakoukoliv pochybnost mezi mateřstvím a kariérou, obavy z nezvládnutí…Obojí je velká práce, ale z toho - mateřství je dar, podstata ženské existence a ne všem ženám je dopřán. Moje zkušenost je taková, že nám byla dána, oproti mužům, daleko štědřeji tam odněkud z nebe obrovská síla, takže - padáme, zvedáme se a tančíme za všech okolností až do konce.
