Článek
Na nakloněném jevišti avantgardního divadla Na Tagance drží čtyři muže řetězy. Slouží jako síť, ale zároveň představují pouta. Pozornost všech přitahuje zvlášť jeden z nich. Do půl těla nahý, zmítá sebou a křičí.
Marina Vladyová, host filmového festivalu v Moskvě (r. 67), sleduje s ostatními diváky hru na motivy Jeseniovy básně Pugačov a je otřesená silou projevu protagonisty, jeho zoufalstvím, ohromená neslýchaným hlasem. Už nějaký čas si přála na vlastní oči spatřit ten „přírodní úkaz“, o němž se tolik mluvilo i za hranicemi Ruska.
Rodilý Moskvan, syn plukovníka zpravodajské služby a překladatelky, obdivovatel Puškina, bohém - Vladimír Vysocký. Na Taganku přichází čtyři roky po ukončení divadelní školy na přání šéfa divadla Jurije Ljubimova a tak jako avantgardní scéna, je herec režimu stále na očích.
Každé představení odehraje, jako by bylo poslední. Vysockého Hamlet diváky „vráží“ do židlí. Litry potu, úbytky váhy. Oficiálně nesmí v Sovětském svazu koncertovat, publikovat, vydávat desky. Tajně rozšiřované magnetofonové záznamy z vyprodaných představení, na nichž zpívá po vzoru Bulata Okudžavy vlastní zhudebňované texty, znají lidé na Sibiři i kosmonauté ve vesmíru.
Po představení v klubu herců, v zajetí svých obdivovatelů, zaskočená, kolik má v Rusku obdivovatelů, se Marina netrpělivě rozhlíží. Konečně se Vysocký objeví. Vypadá mnohem méně nápadně, jinak než na jevišti. Drobný, špatně oblečený, jen světle šedé oči poutají její pozornost. Dojde k ní a beze slova ji bere za ruku.
„Konečně vás potkávám,“ stiskne ji dlouze, políbí, pak si sedne proti ní a začne si ji prohlížet. V tu chvíli se rozhoduje. Nikdo a nic mu nemůže zabránit v tom, aby si ji vzal za ženu. Nejí, nepije, jen se na ni dívá.
Večer spolu zakončí v bytě u dopisovatele francouzských novin L´Humanité, nedaleko centra. Vysocký, s kytarou v ruce, hraje a zpívá jen pro ni. Dceru ruských emigrantů, operního pěvce a primabaleríny, uznávanou filmovou hvězdu evropského formátu. Slovanku s vroucím srdcem a šarmem Francouzky, se silným poutem k vlasti. Rozvedenou matku tří synů (z nich dva má z manželství s hercem R. Hosseinem, třetího s bývalým válečným letcem, Jean-Claudem Brouilettem).
Následující večer v hotelu Moskva, kde se koná festival, spolu tančí. Je o dost vyšší, jsou jeden druhým okouzleni, ale připomíná mu realitu. Je tu jen na pár dní. Má tři děti, náročné povolání a Moskva je od Paříže daleko. Vladimír kontruje sdělením, že i on má ženu a děti, svou práci a slávu, ale to všechno mu nezabrání, aby se stala jeho ženou.
Před odjezdem z Moskvy se ještě několikrát potkají, stihnou si o sobě všechno vypovědět. Marina se vrací do Francie s podepsanou smlouvou na novou filmovou roli - nabídnutou jí režisérem Sergejem Jutkevičem. Ve filmu by měla ztělesnit mladou ženu, do níž se zamiloval Čechov. Roční natáčení v Rusku je naplánováno na začátek r. 68.
Znovu se setkají po dlouhých měsících až v květnu. Marina s sebou přiváží do Moskvy matku, která se vrací do země po padesáti letech. A také syny. S Vladimírem se vídají téměř denně. Dopoledne natáčí a večery chodí za ním. Vedou spolu nekonečné hovory, jsou si tak blízcí…Oba cítí, že statut přátelství mezi nimi je dávno překonaný a už neúnosný.
Jednoho říjnového večera, po skončení večírku, požádá Marina pár blízkých, aby je nechali samotné u nich doma (bez možnosti v Moskvě jít spolu ubytovat se do hotelu). Ačkoliv to může působit nestoudně, bylo normální požádat o tento druh pohostinnosti. Dojatí a diskrétní přátelé z bytu odejdou. První společná noc - ukradené hodiny skutečného soukromí, kdy spolu mohou být sami - se protáhne na tři dny. Od té doby zůstávají spolu – na život a na smrt.
Aby se Marina s Vladimírem mohli vídat, neváhá vstoupit do Francouzské komunistické strany. Pokud je to jen trochu možné, bere s sebou syny do Ruska, kde žijí společně jako rodina. Vozí z Francie všechno, co jim může zpříjemnit život. Jídlo, koření, knihy desky, kazety, i první matraci na postel přiváží na střeše auta. Snáší ponižující dohady s ruskými úřady ohledně víz, využívá osobních kontaktů, aby ho dostala za hranice země a mohli spolu cestovat. Jedou do Evropy, v Paříži natočí první gramofonovou desku, zamíří do Jižní Ameriky, Mexika, na Havaj. V Hollywoodu zpívá Vysocký před publikem těch nejslavnějších herců. Marina si užívá ten okamžik, kdy jim, jejími slovy, „všem spadnou masky.“
Odevšad z cest to Vladimíra brzy táhne domů. Chybí mu ruština. Mohl by žít jinde, ale raději volí vnitřní exil. Když se ho jeho žena pokaždé ptá, jestli udělala vůbec dobře, že mu pomohla vycestovat, odpovídá jí:
„Díky tobě jsem už dvanáct let naživu.“
Vysockého každodenní pohyb, ať je kdekoliv, zná i KGB. Dvě hodiny spí, jinak píše, hraje, zpívá. A aby vydržel hektické pracovní tempo, pije. Víc, než když se s Marinou poznali.
Stále častěji pro něj musí přijíždět na neznámá místa, kam ji zavolají a odváží ho do nemocnice nebo domů. Zamyká se s ním. Tolikrát vydrží jeho řev a sténání, škemrání i výhrůžky. Odstraní všechen alkohol z dosahu, přistihne ho, jak vypíjí flakon její toaletní vody. S bezmocí musí přihlížet sebezničujícímu procesu svého muže. Po vystřízlivění se Vladimír obhajuje, že to začíná nanovo s každým jejím odjezdem za prací, za dětmi, když ji nemá blízko.
Období abstinence střídají propady. Vysocký vypije i sedm lahví vodky denně. Krvácí ze žaludku, kolabuje v divadle, oživují ho injekcí do srdce. Několikrát se zdá, že už to nezvládne.
Autonehody, zrušená představení, flámy, milenky… Všemi silami a způsoby se snaží přidržet života. Nechá si pod kůži zavést implantát, aby vydržel abstinenci, ale sám si ho opakovaně vyrve. Alkohol nahradí heroinem, morfinem.
Smrtící dávkou Vladimír Vysocký ve dvaačtyřiceti letech platí cenu svému géniu. Tolik je i Marině, kterou tu nechává. Co je jisté, že tihle dva se velmi milovali.
Prameny: Marina Vladyová, Vladimír aneb Zastavený let
