Článek
Patřím k těm, kteří už hodně pamatují. Proto si dovolím trochu odlišný pohled na život starší generace v dnešním světě, než jaký neustále čtu či poslouchám.
Dokola se mluví o tom, jestli se senioři příliš nerozcapují při výši svých důchodů, zda jsou dost apetitlich, nezdržují, nezaclánějí, kam tak nejlíp s nimi. Nerudova otázka Kam s ním? (se starým slamníkem) je snad věčná.
Proč je ve skutečnosti vysoký věk pro člověka tak nelehkou disciplínou? Jsou vůbec slušné úvahy posouvat hranici věku s nárokem na podporu státu ve stáří?
Předesílám, že jsem optimistka milující život a humor. Nikoliv člověk bez pochybností.
Nalijme si čisté víno
Stáří nikdy netáhlo a netáhne, ačkoliv tam míříme od narození všichni. Stud z něj je pro lidskou společnost hotové stigma.
Před časem, když jsem psala knihu o stárnutí (Dokud jsme dva), jeden můj kamarád - kolega, užasl: „Jsi šílená? Koho takový téma zajímá? Mysli trochu komerčně.“
Rukopis nakladatelství přijalo na první dobrou, přesto mi byla následně položena naprosto vážně otázka, jestli by se nedalo nějak chytře (mazaně) obejít v knize slovo senior. Nedalo.
Za každým rohem na vás vykukuje reklama vyretušovaných křenících se šedoušů v barevných svetrech - s bělostným, pevně přilepeným chrupem. S apelem, abyste neztráceli chuť k životu! Řeknete si… Při všech nánosech usazených na duši i na těle za ty desítky let, kolik bolestí světa i osobních?
Ve třiceti, čtyřiceti, jsem si také neuměla představit, s čím vším se později musí našinec popasovat.
Ztráta pocitu bezpečí
Svět zrychlil a odcizil se. Ve městě vás pohltí dav - lidi v metru sklopí oči k obrazovkám. V zatěžkaném vzduchu (a je směšná přetlačovaná, která že věková skupina voní líp a která hůř) se čím dál víc prosazuje „zbytkáč“ z včerejších zaháněných depresí. Občas jsme svědky One Man Show agresivního týpka pod vlivem. Nikdy nevíte, jestli nějaký šílenec nevytáhne pistoli nebo kudlu z kapsy, aby ji vyzkoušel právě na vás. Můžete si jen přát nebýt ve špatnou chvíli na špatném místě.
Taková je realita. Naučila jsem se hrát hru na - nekontaktuj okolí přímým pohledem! Namísto lidí si představuju medvědy a těm, jak známo, není radno se dívat do očí.
Psychiatři a psychologové mluví o důsledcích křehkosti nejmladší generace. O jejím úniku z reality. Dokládají, jak citelně na psychiku dospívajících dopadají různé společenské jevy. Nestabilní domov, hrubost prostředí, ve kterém žijí, tlak na výkon, informační chaos. Stálý přísun negativních zpráv z domova i ze světa o nelidskosti, v oparu přírodních katastrof a sílící hrozby války.
Jako děti jsme se toulaly rodným Rakovníkem i periferií daleko za jeho hranicemi, aniž by se o nás rodiče báli. Nevzpomínám si, že by naše maminky (na lavičkách s pletením), stejně tak obě babičky v malebném kraji pod hrady Žebrák a Točník, kdy mluvily o každodenním násilí v rodinách, o vraždách, sebevraždách. Že by se odkládali novorozenci do popelnic, nezvěstné lidi vykopávali v lese, v rybnících a v řekách plavaly mrtvoly. A tvrzení, že to tu bylo vždycky, jen se o tom nesmělo mluvit? Jistě, ale v takové míře?
Věděla bych o mordech, pedofilech (poslouchala jsem odmala se zájmem řeči dospělých a starších), nic se neutajilo. Jenže, svět je z mnoha důvodů dnes jinde.
Strom života
Stíhej nebo uhni! A nemaroď!
Už spolu ani normálně nemluvíme. Chrlíme na sebe to nejnutnější. Není čas si naslouchat, číst texty delší než posty na sociálních sítích. Vyměňujeme si esemesky plné překlepů. Udržet ve vyšším věku se společností tempo, být stále „ve věci“ - už jen nakoupit si v přelidněném obchodním domě - jednoduchý úkon, není pro každého seniora stejně snadný. S přibývajícími roky je čím dál těžší zvládat lehkost žití jako dřív.
Obavy ze závislosti na druhých si žádný stárnoucí člověk nepřeje. Bojí se ztráty vlastní důstojnosti v důsledku nedostatku či zhoršujícího se zdraví. Spousta z nás má osobní zkušenost z fungování zdravotnictví. Na první pohled nečitelná diagnóza vás promění v „balík“ přeposílaný od jednoho lékaře k druhému. Trpíte dlouhý čas „nespecifickými“ bolestmi a nikde žádný Dr. House, ani koncilium odborníků ochotných kolem vás stepovat jako v případě známého expolitika. Anonymní inventární pětašedesátník nikoho nezajímá.
Kapitola „k pobavení“, tedy jak pro koho
Mnozí senioři si neporadí s technologiemi. Nebyli zvyklí používat počítače ve své profesi, jsou bezradní nad darovaným „šmrdlacím“ mobilem od dětí. Poníženě se doprošují o pomoc na pobočkách operátorů, kde jim mobil oživí. Jeden špatný klik a jsou tam, kde byli.
Desítky hesel, pinů, aktualizací…V přemíře delegování samoobslužnosti komunikace na klienty od bank, institucí, obchodů - to vzdají.
Nejsme na tom všichni stejně. Rodíme se už s rozdílnou mentální, fyzickou ad. vybaveností. Někoho dřív, jiného později, začnou znejišťovat kognitivní funkce. I tohle, v součtu s ostatním, je pro lidi vyššího věku boj o přežití v nepřehledném světě. Zůstávají viset ve vzduchoprázdnu.
Strom života
Nenosím klapky na očích ani špunty v uších. Nechci být v bublinách, které si dnes vytváříme, abychom se cítili víc v bezpečí, mezi svými. Tam venku je reálný svět.
I mezilidské vztahy se totiž vyvinuly jinam. Sociálním sítím - namísto inspirace - dominuje frustrace jedinců ventilovaná zlobou. Úroveň kultury ducha zrovna neposilují ani politici. A vazba nejpevnější, ten strom, co plodí jablka? Vztahy v rodinách, mezi mužem a ženou, tak ty už jsou mnohdy daleko za hranou úcty, obdivu a lásky.
Štěstím, ne pro všechny rodiče, jsou děti, které vás nenechají ve štychu. I tak si projdete poznáním, že po nich nemůže chtít, aby s vámi bůhvíjak prožívaly váš věk. Nedokážou si přičíst ten pětadvacetiletý náskok, který před nimi máte. Nefunguje to. Žijí svůj život a běží svůj vlastní závod.
Ještě, že s námi zůstávají staré české filmy (už jistý druh sci-fi žánru, ať si chatrné kopie klidně praskají.) Napříč generacemi, bereme je jako terapii. Gentlemanství, z pohledu dneška až naivně skotačící mládež nadšená samotným životem, ženství prvorepublikových hereček…Na chvíli se dá uniknout.
Vychází mi to tak, že stárnutí a stáří nikdo neunikne. Ale je tu možnost vnitřní rebelie. Nedat svou kůži lacino. Prát se, co to dá, ačkoliv je to pro každého z nás jinak těžké. Zvládat samotu po ztrátě partnera, blízkých přátel, smiřovat se v důsledku zhoršeného zdraví se zmenšujícím se osobním hřištěm.
Na druhou stranu - prožitý život, váš vnitřní svět, vám nikdo nesebere. I o něj se dá opřít, tam byly přece i šťastné chvíle. A pak, je tu přirozená lidská zvědavost na věci příští. Pro mě osobně pořád lepší volba, než zůstat odevzdaně ležet.
Nedávno mě pobavil asi čtyřicetiletý švarný ortopéd (vlastně kluk), zahleděný v počítači do mé kostry s polyartrózou.
„Není to tak strašný - na to, že už dost pamatujete. Kolena máte úplně mladý.“
