Článek
Držím se zásady nemilovat se s někým, k němuž nic necítím. Jsem tak ohleduplná ke své duši, která, kdykoli jsem něco takového v životě provedla, byla zkroucená a plakala bolestí, nedokázala se smířit s živočišností a s tím, že v takových situacích bylo mé tělo hladové po darech muže (abych se trochu ztotožnila s dobou, jež hovoří o darech moře, s nimiž nechci mít nic společného díky svému stravovacímu konzervatismu, abych byla „in“, vytvořila jsem si své pojetí darů). Proto, jestliže askeze trvá nepřiměřeně dlouho, pak volím někoho ze své blízkosti s ohledem na křehkost svého nitra.
Minulý týden se to stalo. Moje duše se od těla neoddělila a k pláči nedošlo. Naproti tomu došlo ke karambolu tělesnému, neboť ten, jenž mi dával dary muže, jaksi zapomněl respektovat dívčí fyziognomii mého těla a vstoupil do mě s takovou vervou, že se to neobešlo bez následků. „Proč pláčeš?“ ptala se duše mého těla, které se svíjelo v bolestech.
I když jsem ihned vyrazila do nejbližší lékárny, abych ulevila bolesti, křeče neustávaly a já s nimi následující den pracovala. „Heleno, meze ještě nejsou vyhřáté,“ s úsměvem děl kolega Milan. Po jeho slovech jsem měla pocit, že se hanbou propadnu. „Já vím, co vám je,“ pokračoval on dál a pásl se na mých rozpacích. Toho dne jsem musela skončit práci o něco dřív a místo toho, abych jela domů, namířila jsem k lékaři.
Na pohotovosti jsem musela dlouho čekat. Nevěděla jsem, zda mám sedět, či chodit, abych tolik nepociťovala fyzickou bolest. Každý tam šel s někým. Ale já tam byla naprosto sama. Emancipovaná a finančně nezávislá žena, která snad i na svůj vlastní pohřeb bude muset vstát z mrtvých, aby byla jednou jedinou truchlící ve chvíli, kdy bude rakev s jejími ostatky vystavena. (Jako útěchou budiž mi přáno, že se stanu věčnou na věčnosti).
Konečně mě přijal lékař, podle jehož tónu jsem poznala, že není Čech. (Mám lhát, nebo mu mám říct pravdu, jak vše bylo, to byly myšlenky, které mně šrotovaly v hlavě). „Už jste měla někdy něco podobného? Laboratorní výsledky vám vyšly v pořádku,“ konstatoval lékař v brýlích s jemnými šedinami ve vlasech. „Asi před pěti lety na Srí Lance.“ Ihned zareagoval po vyslovení jména této nádherné země. „Vy jste byla na Srí Lance? A víte, že pocházím nedaleko odtamtud?“ Bariéra byla prolomena. S přirozeností jsem přešla do angličtiny a tam se cítím jako doma, žádná situace mi v ní nepřijde trapná, pokud je komunikována v tomto jazyce. (V duchu jsem opět musela děkovat svému dávnému rozhodnutí, kdy jsem si zvolila angličtinu jako zdroj své obživy). A vše bylo vyřčeno. Lékař se začal smát a neubránil se jistým komentářům, bylo to tak bezprostřední, že jsem se smála s ním a úplně jsem zapomněla na to, s čím jsem přišla. I křeče ustoupily. „Tak jste si oba alespoň užili, víte, ženy jsou v tomto směru citlivější. Jste sympatická, je vidět, že není s vámi nuda. Což kdybychom si spolu zašli někam na kafe. Co vy na to?“ „Proč ne,“ na víc jsem se v té chvíli nezmohla.
Můj život není stereotyp. Jakmile se někde objevím poprvé, můžu čekat, že to nebude bez následků, protože můj život jsou příběhy. Jedním z nich je i ten, jenž jsem právě vyprávěla, když se za okny nesla slunečná záře jinak docela obyčejné neděle…
