Článek
Cestovat mě naučili mí rodiče. Za komunistů se dalo jet leda do NDR nebo do Bulharska. Jezdili jsme tedy do Bulharska, neb tam bylo teplé moře. A to jsem si zamilovala natolik, že je musím vidět alespoň jednou ročně. A už to není Bulharsko.
Před nějakým časem jsme se se synem rozhodli strávit letní dovolenou na Kubě. Zvolili jsme si termín na přelomu srpna a září. Mí známí se mě tehdy ptali, zda nemám strach, že to bude období, kdy v Karibiku začínají hurikány. Divila jsem se, proč se mě na to ptají, z hurikánu jsem neměla strach, představovala jsem si jej jako silný vítr, ten u nás přece také bývá.
Letěli jsme z Vídně. Když jsme čekali ve frontě na check-in, syn dostával od svých norských přátel sms, v nichž jej upozorňovali na blížící se hurikán na Kubu. Syn znejistěl a ptal se mě, zda tam opravdu poletíme. „Zkus zavolat do cestovky a uvidíš, co ti tam řeknou,“ zněla má rada. A tak syn zavolal do CK, kde mu řekli, že tam nemají žádné zprávy o tom, že by na Kubu měl udeřit hurikán. I odletěli jsme.
Už si přesně nepamatuji, jak dlouhý byl let, rozhodně nebyl krátký. Přiletěli jsme do Havany v noci a odtamtud nás odvážely autobusy do cíle naší destinace. Tou bylo v našem případě Varadero. Příjezd do hotelu nás mírně nahlodal, zda jsme zvolili vhodnou dovolenou, přece jen je Kuba komunistická země a to bylo bohužel patrné na každém kroku. Potřebovali jsme si rozměnit dolary na jejich Peso Convertible (CUC), psal se rok 2017. Recepční nám hodila na stůl nějaké peníze, vzhledem k tomu, že nebyl k dispozici žádný kurzovní lístek, uměla jsem si představit, že nás vzala na hůl.
Recepce nic moc, hotelový pokoj byl v podobném modu. Zařízení pokoje bylo velmi jednoduché, lety dosti opotřebované, v pokoji bylo lze vidět i šváby. Nemusím se rozepisovat o rozčarování, jehož jsme byli oba plní. Ale následující den nám měl vše vynahradit. Po snídani jsem poslala syna pro ručníky na pláž. On se vrátil s tím, že na recepci visí cedule, že Kanaďané odlétají předčasně kvůli blížícímu se hurikánu. Nějak jsme to nechápali, protože moře bylo klidné, až kýčovitě modré, pláž nemohla být bělejší. Slunce pálilo a my se jali užívat si krásný den. Mysleli jsme si, že si vše zopakujeme i následující den, jenže vše se změnilo. Hned ráno jsme se dozvěděli, že nemáme nikam chodit, že nás budou evakuovat krátce po obědě. Bylo to pro nás rozčarování, ale co se dalo dělat. V poledne jsme se všichni nashromáždili v lobby. Bylo nám strašné vedro, klimatizace nefungovala a navíc nic se nedělo. Po nějakém čase nás poslali zpět na pokoj, že máme přijít až v 16 hodin. Ani se nemusím rozepisovat, jak otrávení jsme byli. V 16 hodin jsme se opět dostavili do lobby, jedna z pracovnic hotelu začala vyvolávat naše jména a u každého uvedla, do kterého autobusu čekajícím před hotelem se má dostavit. Vzhledem k tomu, že jí nebylo vůbec rozumět, neb hovořila španělsky, nikdo neporozuměl, zda jeho jméno již zaznělo, o umístění v autobusu nemusím ani mluvit. Lidé reptali, našli se Češi, kteří nešetřili vulgárními komentáři na adresu kubánského chaosu, v němž jsme se ocitli. Ale nakonec jsme všichni seděli, kde jsme měli.
Venku už se začal zvedat vítr, ale zatím žádné obavy v nás nevyvolával. Spíše jsme byli zvědavi, kam nás Kubánci budou evakuovat. Přestěhovali nás do hotelu vzdáleného jen 7 km od našeho původního. Nový hotel připomínal betonovou tvrz. Měli jsme dovoleno odnést si věci na pokoj, kufry pro jistotu nechat v koupelně a pak se vrátit do lobby. I když je v době hurikánu přísně zakázáno podávat alkoholické nápoje, Kubánci tento zákaz naprosto přehlíželi a podávali zejména kubánský rum, koktejly, někomu dopřáli pivo. Vítr začínal nabírat na síle, do toho silně pršelo, měli jsme zákaz vycházet. Dívali jsme se na spoušť, jež na sebe nenechala dlouho čekat. Hurikán dosáhl nejvyššího stupně, rychlost byla 250km/hod. Betonová stavba nás sice chránila, ale i tak. Byli jsme svědky toho, jak se propadaly stropy, některá okna nevydržela náraz vichru a vysypala se, část střechy hotelu odlétla, do lobby se dostávalo stále více vody. Když jsem zahlédla Karibik, už nebyl tak kýčovitě modrý, rozbouřil se do obrovských vln a vyměnil modř za šeď. Říkala jsem si v duchu, že jestli přijde velká vlna, musí nás spláchnout. Někteří lidé se opravdu strašně báli. Já zůstávala klidná. Hlavou mi běžely myšlenky, jak je příroda oproti člověku silná, že nikdy nebude platit bolševické „poručíme větru, dešti.“ Když byla lobby téměř zatopená, přesunuli nás na diskotéku. Barmani v klidu přenášeli alkohol, ani pískající vichr ani rozbitá okna ani přibývající voda v přízemních prostorách je nevyváděli z konceptu. Plnili si svůj úkol. Rozlévat alkohol. A když si někdo chtěl zakoupit podpultové kubánské doutníky, barmani je jednoduše ukradli ze skladu a prodali načerno. Utržené peníze si samozřejmě nechali pro sebe (na Kubě stále platí "kdo nekrade, okrádá svou rodinu"). Seděli jsme na diskotéce, kde však nehrál žádný DJ, hlavní slovo měl hurikán Irma, jenž alternoval skutečného DJ. Vůbec jsme nevěděli, jestli se odtud kdy dostaneme.
Po půlnoci se hurikán o něco ztišil, dovolili nám proto vrátit se na pokoj. Hvízdot a pískot vichru byl natolik silný, že se v něm usínalo špatně. Pro jistotu jsem do sebe lupla prášek na spaní se slovy „ať se děje vůle boží.“ A usnula jsem.
Další den ráno nic nefungovalo. Netekla voda (umíte si představit, jak vypadaly toalety), nefungovala elektřina. Stále platil zákaz vycházení. Lobby byla zaplavená jen z části. Oknem jsme mohli vidět spoušť, již hurikán způsobil. Zdemolovaná zahradní restaurace, poničená lehátka u bazénu, polámané palmy či vylámané z kořenů, jinými slovy, kam jen oko dohlédlo, bylo vše zdevastované. Vítr pozvolna oslaboval. A Kubánci? Zůstávali v klidu, žádný z nich se nenamáhal něco dělat. Strávili jsme celý den v lobby plni očekávání, co se bude dít dál. Hráli jsme karty a popíjeli, nic víc se nedalo dělat. Následující den jsme mohli jít ven, mohli jsme jít na pláž, která rovněž nesla stopy silného hurikánu, moře bylo ještě rozbouřené. Hotel i restaurace začaly jakž takž fungovat, dostali jsme jídlo, které vypadalo jako jídlo, ale vůbec nechutnalo. Maso naprosto nepoživatelné…ale co se dalo dělat. Třetí den po hurikánu byla na recepci malá cedulka sdělující, že náš zájezd končí a my odlétáme předčasně. Volala jsme do CK do Čech (umíte si představit, kolik hovory stály, když jsem tam volala vícekrát), abych se zeptala, jestli opravdu musíme odletět. Dostalo se mi kladné odpovědi s tím, že pro nás přijede autobus. Nemohli jsme s tím nic dělat. Sbalili jsme si své saky a paky a šli vyhlížet autobus. Ten vskutku přijel. Řidič se nás ptal na jméno, projel si svůj seznam a zkonstatoval, že na seznamu nejsme, a odjel. I volala jsem opět do CK, tam mi pracovnice sdělila, že jsme měli tímto autobusem odjet, že je tedy na nás, jak se do Havany dostaneme.
Museli jsme si vzít taxi. Řidič musel jet jak šílený, abychom let stihli. Vysadil nás nakonec před terminálem a my letěli i s kufry do odletové haly. Tam jsme bohužel náš let nenašli. Syn se běžel rychle zeptat personálu, jak to s naším letem je. Bylo mu řečeno, že musíme jet na jiný terminál. Abychom to stihli, museli jsme si opět vzít taxi. K terminálu jsme dorazili s přesvědčením, že nám letadlo uletělo. Jenže. Nic se nedělo, letiště po hurikánu nefungovalo. Bylo plné frustrovaných cestujících, nikdo nevěděl, jestli se vůbec kdy z Kuby dostane. Nikde žádná restaurace, žádný bar, pouze před letištní halou jeden fast food, v němž obsluhovala snad nejlínější ženská, jakou jsem v životě potkala. Vytlachávala se s místními, aniž by ji zajímala fronta turistů, kteří si chtěli koupit alespoň vodu a jakýsi hamburger, víc tam neměli.
Na letišti jsme strávili celý den. Ze zoufalství si většina čekajících otvírala kufry a popíjela kubánský rum, který si chtěla dovézt domů. I my jsme pili. Nastal večer. A s ním přišla průtrž mračen. Viděli jsme, jak se silnicí valí voda. Jako by toho už nebylo dost. Stále jsme čekali, co přijde dál, přece nás nenechají spát na letišti na zemi, přece nemůžeme strávit další den čekáním na letišti, kde už přestávaly fungovat i toalety. Naprosto vyčerpaní a zemdlení jsme se dozvěděli, že nás autobusy zavezou do nejlepšího hotelu v Havaně (pobýval tam rád i Fidel Castro), kde nám dají večeři, my tam přespíme a ráno po snídani nás odvezou na letiště.
V nejlepším kubánském hotelu jsme dostali nejlepší jídlo, jaké jsme mohli dostat. Nutno podotknout, že kubánský personál se choval velmi nepřátelsky. Ale nám to bylo jedno. Byla před námi vidina, že se z tohoto „ostrova svobody“ dostaneme. Holanďané v nejvyšším patře pořádali pijatiku na oslavu očekávaného odletu. A ten přišel následující den. Ale i s odletem to zprvu vypadalo všelijak. Už jsme všichni nastoupili do letadla, tolik jsme si přáli, abychom konečně vzlétli a nabrali směr domů. Opět nic. Už jsme začínali mít strach, co dalšího nemilého nás potká. Ozval se kapitán letadla, který nám řekl, že se Kubáncům porouchalo auto „follow me“ a my si musíme počkat…
Kdo si počká, ten se dočká. Dočkali jsme se a navrátili se domů. Když jsem už byla doma, měla jsem takové zvláštní pocity. Jako že se nic neděje, žádný adrenalin, docela nuda. Že bych si dala hurikán ještě jednou? Uvidíme, mám pro strach uděláno…
