Článek
V dnešní době se lidé už snad ani neumí seznámit přirozenou cestou, jak tomu bylo za mého mládí. Většina lidí hledá svého potenciálního partnera či partnerku na internetu, kde je však nečeká nic jiného než frustrace. Asi by toto potvrdil každý bez rozdílu věku, je jedno, zda je vám teprve „cet“ či jste se věkově již dostali na „sát“. Ztracená očekávání se tu dějí denně.
Jaké jsou mé osobní zkušenosti? Mám-li vše zhodnotit, pak jediným slovem. Katastrofální. Kdykoli jsem si podala online inzerát na seznámení, dostala jsem dost odpovědí, zpravidla od mladších mužů, převažovaly erotické nabídky. Jelikož jsem k inzerátu přidávala své fotky, toto zřejmě způsobilo, že jsem přitahovala mladší ročníky. Proč ne. Ale pro trvalý vztah? Asi ne.
Nakonec jsem si přece pár mužů, kteří mně byli věkově blízcí, vybrala. Ale jak to vše dopadlo?
Začněme třeba Františkem. Setkali jsme se mezi Prahou a Kladnem. Počasí venku se nedalo nazvat počasím. Slota. Moje nové auto to zvládlo, stejně jako jsem zvládla fakt, že František ve skutečnosti vypadal hůř než na fotce. Vedle něj jsem si připadala, že bych jej převážila (líbí se mi přitom muži, kteří mají lehkou nadváhu). Budiž. To bych možná unesla. Horší byla informace, že žije s přítelkyní, s níž je propleten majetkem, a s níž se proto nemůže nikdy rozejít. Jedna schůzka a pak už nic víc. Vymazala jsem všechny jeho maily.
I když lehce zklamaná, nebránila jsem se schůzce s dalším mužem. Milanem. Sešli jsme se na „Pavláku“. Nelíbí se mi muži, kteří jsou malí. Tady jsem však učinila výjimku a s Milanem se sešla i přes jeho malý vzrůst. Oblečení v normě. Pozval mě na kafe. Hovořil a během hovoru jsem znala snad všechny ceny v České republice (i muži mají své koníčky, nejen své dny). Měl na sobě košili poněkud velkou, a když zvedl paže, dorazil ke mně jeho tělesný zápach neumytého podpaží (možná jako dokonalý znalec cen v České republice vyloučil ze svých nákupů deodorant, zřejmě sází na to, že lidé v jeho okolí toto unesou). Při hovoru neustále lozil jazykem v ústech, vypadalo to na nějaký zkažený zub (hodil by se mu můj bratr zubní lékař). Zubní problémy se projevily i tím, že i přes skutečnost, že jsem s ním neseděla v těsné blízkosti, jsem mohla ucítit, že situace v jeho ústní dutině je přímo zoufalá. Pak mě oddělal tím, že se rozešel se svou přítelkyní a ještě z toho není venku. Při tomto sdělení se tvářil nesmírně zkroušeně (měla jsem mu být v té chvíli utěšitelkou a vzít do náruče jeho zapáchající tělo a konejšit jej? Když už bych se měla stylizovat do role matky Terezy, byla by mi nabídnuta plynová maska?). Jedna schůzka, další konec, další zklamání.
Asi všem mužům dal poslední korunu Josef. Na fotkách vypadal obstojně, nebydlel daleko ode mě, přijel pro mě černým fárem. To mému oku lahodilo. Když vystoupil z auta, zarazilo mě, že měl roušku, vždyť už lockdown skončil. V tu chvíli jsem to ještě neřešila. Domluvili jsme se, že si zajedeme někam na kafe. Jak tak řídil, prohlížela jsem si jeho svršky. Nebyly čisté, byly uválené. Pro mě něco nepřijatelného, ale už jsem seděla v autě, nechtěla jsem prudit, abych si náhodou nevysloužila, že mě zaveze někam, kde si to se mnou vyřídí… Přijeli jsme ke kavárně, vystoupili. V kavárně moc lidí nebylo. Naštěstí. Josef měl stále roušku. A najednou mi to došlo. Nemá zuby, proto nosí roušku… Jsem zvyklá jednat přímo. Řekla jsem mu, že mám pocit, že asi nemá zuby. On souhlasně kývl. Ve mně se zvedla vlna nevole. On jde na rande a nemá zuby? To se mám dívat na někoho, kdo si nakonec sundá roušku a ukáže mi svá bezzubá ústa? Na kávu jsem ani nečekala a odešla po svých. Další frustrace…
Přemýšlím-li o smyslu své existence, zřejmě tu nejsem proto, abych byla muži ženou, mé poslání bude spočívat v něčem úplně jiném. Měla bych si místo muže pořídit deníček a do něj zaznamenávala a pojmenovávala všechny své blbosti, jež jsem učinila a stále činím při hledání svého potencionálního partnera, kterého, jak vidno, nikdy na této planetě nenajdu. Jediný partner, jenž mě nikdy neopustí, jenž mi bude vždy nablízku, jenž mi bude otevírat cesty k jiným lidem, jež se mohou cítit osaměle obdobně jako já, je angličtina, jazyk, jenž jsem vystudovala a nikdy nebudu ovládat jako „rodiláci“, ale přesto pro mě bude vždy znamenat jistotu v tomto nejistém světě.
