Článek
Na Slovensku se před pár dny odehrála tragická událost. Teprve jedenáctiletého chlapce zřejmě napadl pouhým okem neviditelný parazit - améba rodu Naegleria fowleri - a spekuluje se, že k tomu mohlo dojít při plaveckém výcviku na koupališti. Tento jednobuněčný organismus se přirozeně vyskytuje v teplých vodách a termálních pramenech po celém světě. „Nákaza“ tímto parazitem je u člověka extrémně vzácná. Každý rok se jím globálně nakazí méně než 10 lidí. Pokud ale parazit člověka napadne, téměř vždy dojde k jeho smrti. Nelze přitom nechat bez povšimnutí, že u nás améby ve velkém zabíjely už v minulosti. O čem je tedy vlastně řeč? A je důvod k obavám?
Jak jsem popsal již výše, améba je volně se vyskytující mikroorganismus, který se živí převážně bakteriemi. Vyskytuje se sice po celém světě, ale mnohem častěji ji lze nalézt v teplých oblastech, a to zejména v teplých sladkovodních tocích - rybnících, jezerech, ale třeba i obyčejné louži, která je v létě ohřátá na vyšší teplotu (pro améby je ideální teplota kolem 35 stupňů, ale dokáží snést i teploty vyšší). Její výskyt ve volné přírodě je naprosto běžný a v zásadě pro člověka není nebezpečná, až na extrémně vzácné příhody, kdy ho tento parazit napadne.
Kde nás může tento parazit napadnout?
Riziko napadení amébou je opravdu minimální, v zásadě velmi nepravděpodobné. Pokud k němu ale přeci jen dojde, stane se tak vždy při koupání v kontaminované vodě. V moři ani v bazénu vám ale žádné nebezpečí nehrozí, nebo by alespoň nemělo. Ve slané vodě totiž améba nepřežije a to samé platí také pro dostatečně chlorovanou sladkou vodu v bazénu. Rizikové je tedy převážně koupání v přírodních vodních tocích a zanedbaných koupalištích, zvláště v teplých letních měsících, kdy je voda natolik nahřátá, že poskytla amébám dostatek času k rozmnožení.
Římské lázně v anglickém městě Bath, které byly z důvodu přítomnosti améb v roce 1978 trvale uzavřeny.
Samotné koupání v amébami zamořené vodě ale ještě nemusí nic způsobit. Přes pokožku ani jiné dutiny se totiž améba do lidského těla nedostane. K nákaze nedojde dokonce ani vypitím infikované vody. Jediným způsobem, jakým může améba člověka napadnout, je vniknutím (lépe řečeno nasátím) vody do nosu při potápění. Pokud se infikovaná voda s amébami dostane člověku do nosu, začíná být situace extrémně vážná. Améby se přes nosní dutinu téměř okamžitě dostanou do mozku, kde se začnou množit a doslova napadat mozkové buňky hostitele. Tato infekce způsobí onemocnění nazvané Primární amébiodní meningoencefalitida, které téměř ve 100% případů vede ke smrti hostitele. Většinou do dvou týdnů od samotné nákazy.
Identifikovat napadení amébami je přitom složité. První příznaky, jako je bolest hlavy, horečka, nebo nevolnost a zvracení nastávají až po 5 dnech od nakažení. Vzhledem k vzácnosti tohoto onemocnění pak nedochází k testování na přítomnost améb, ale zkouší se testování na různé jiné nemoci. V pokročilejší fázi se u nakaženého objevuje zmatení, následované upadnutím do kómatu a smrt. Kvůli tomuto rychlému průběhu se většinou podaří diagnostikovat přítomnost améb až po smrti nakaženého. I když se ale (např. díky správným indiciím, jako je nedávné koupání a potápění v teplém rybníce) podaří infekci diagnostikovat brzy po nakažení, nedá se většinou hostiteli nijak pomoci. Lék na améby totiž neexistuje. Teprve před dvěmi lety se podařilo českým vědcům úspěšně otestovat alespoň prototyp prvního léku na světě, který by mohl améby zahubit. Podařilo se jim zcela vyléčit napadenou myš. I tak je ale podíl vyléčených myší „jen“ 28%.
V České republice máme s amébami bohaté zkušenosti
Na celé věci je zajímavé také to, že v Československu proběhla v 60. letech minulého století dosud celosvětově největší epidemie améb, která si vyžádala 16 lidských životů, převážně dětí. K této tragické události došlo v plaveckém bazénu Vrbenského lázní v Ústí nad Labem, a to průběžně ve čtyřech vlnách mezi lety 1962 - 1965. Ptáte se, jak k něčemu takovému mohlo dojít opakovaně? Poměrně jednoduše. Že může být pravidelně chlorovaný plavecký bazén zdrojem améb, totiž nikoho nenapadlo.
Vše začalo v srpnu roku 1962, kdy na zánět mozku zemřely první tři oběti. Kromě toho, že se všechny tři koupaly ve zmíněném bazénu, se žádné souvislosti nepodařilo najít. Nikomu z dalších několika set plavců ale nic nebylo, a tak nikoho ani nenapadlo, že by právě s bazénem mělo být něco v nepořádku. Jen rok poté zemřelo během necelých dvou týdnů na stejné onemocnění dalších šest mladých obětí. Tentokrát se testoval i bazén Vrbenského lázní, ale žádné améby ani jiné bakterie nebyly objeveny. O další rok později se celá situace opakovala a v krátkém časovém intervalu zemřelo dalších pět lidí. U všech zemřelých byla společná jediná věc - všechny se ve stejném časovém období koupaly v bazénu Vrbenského lázní. Jenže žádná nákaza zdejší vody se opět nepodařila prokázat. Hygienici proto nařídili celý bazén na několik měsíců uzavřít, kompletně vyčistit a nadále měl být bazén plněn pouze vodovodní vodou. Do té doby byla používána lehce upravená říční voda z Labe. I přes tato opatření ale koncem září 1965 zemřely po koupání na zánět mozku další dvě děti. Bazén byl tedy opět uzavřen, kompletně zrekonstruován a vybaven nejmodernější technologií a poté opětovně otevřen. Od té doby v něm k žádné nákaze nedošlo.
Vyšetřování příčin onemocnění pak trvalo vědcům několik let. Všichni se shodli na tom, že má s onemocněním něco společného plavecký bazén. Nikdo však nevěděl co. Ani rozsáhlé testování vody totiž přítomnost améby nepotvrdilo. Až dva roky po poslední nákaze došlo v této otázce k zásadnímu průlomu.
Mladý parazitolog Lubor Červa z Vojenského ústavu hygieny, epidemiologie a mikrobiologie v Praze totiž pojal podezření, že za infekcí přeci jen stojí právě améby. Na jeho žádost se konalo histologické vyšetření z mozkových tkání obětí, který byly po jejich pitvách stále uchovány. Ve všech mozkových tkáních pak vyšetření odhalilo přítomnost améb.
Vzápětí se rozběhlo rozsáhlé vyšetřování plaveckého bazénu. Zejména šlo o to zjistit, jak se améby mohly ve chlorované vodě vyskytovat, a jak to, že se je nepodařilo odhalit ani testováním vzorku bazénové vody. Vyšetřovatelé se ale opět ocitli ve slepé uličce. Testování vody opět rizikové améby neodhalilo a nebylo tak jasné, jak k celé tragédii mohlo dojít. Bazén tak zůstal otevřený veřejnosti, ale bylo rozhodnuto o pravidelném testování vody na přítomnost améb. Dlouho poté se nic nedělo. Až přišel rok 1977.
Při běžné kontrole vody v prosinci 1977 byla zachycena silná přítomnost nebezpečné améby Naegleria, a to prakticky v celém bazénu. Bazén byl okamžitě uzavřen, vypuštěn a proběhla jeho rozsáhlá inspekce. Někde v něm musel existovat rezervoár, ve kterém se patogenní améby množily. Nakonec se ho skutečně podařilo odhalit v dutinách čelní stěny bazénu.
Jak se to mohlo stát? Původně byl plavecký bazén o pár centimetrů delší než 25 metrů, což znemožňovalo pořádání oficiálních plaveckých závodů. Během 50. let se proto bazén uměle zkrátil pomocí vestavěné Moniérovy stěny. Za touto uměle vytvořenou stěnou však zůstal přibližně 10 cm široký otvor, do kterého postupem času začala zatékat voda z bazénu. Celé roky tak vznikal pro améby téměř dokonalý inkubátor. Cirkulace vody byla ve skrytém rezervoáru téměř nulová a z vody se postupem času vytratil veškerý chlór. Jednou za čas se pak takto infikovaná voda přelila z rezervoáru do plaveckého bazénu, kde infikovala přítomné plavce.
Infikováni byli zrovna ti, kteří při přelití améb skákali u čelní stěny bazénu do vody. Skokem do vody se jim infikovaná voda dostala hluboko do nosní dutiny a odtud už améby putovaly přímo do mozku. Během chvilky sice zbytek améb v bazéně uhynul, protože nevydržel vysokou koncentraci chlóru, ale i tak stihly vždy infikovat několik plavců. Z tohoto důvodu ani měření kvality vody v bazénu nikdy améby nedetekovalo, protože v něm skutečně nebyly - chlór je stihl zlikvidovat.
Nakáza je velmi vzácná, ale ne nemožná
Napadení amébami je v našem prostředí opravdu výjimečné a velmi nepravděpodobné. Není proto žádný důvod k obavám. Bohužel ale nákaza není ani zcela nemožná. I když se na vynalezení účinného léku aktivně pracuje, zatím se jeho bezpečné a účinné použití u člověka nepodařilo. Obrana proti případnému nakažení proto zůstává jediná - vyhýbat se velmi teplým přírodním vodám a rozhodně se v nich nepotápět.
Zpracováno na základě:
