Článek
Bridge of No Return se nachází ve společné bezpečnostní oblasti (JSA), která je součástí demilitarizované zóny mezi Severní a Jižní Koreou - jediným místem, kde se vojáci obou zemí setkávají tváří v tvář. I když již není v provozu, mezi lety 1953 a 1976 se na něj čas od času ubírala světová pozornost. Právě přes něj totiž probíhaly výměny zajatců mezi oběma nesmiřitelnými stranami. A nejen to.
Po podepsání dohody o neútočení v roce 1953, která znamenala příměří mezi oběma zeměmi, bylo třeba vyřešit otázku, co se stane s tisíci zajatci na obou stranách. Tato otázka se ihned ukázala jako velice problematická. Zatímco zajatí spojenečtí vojáci, kterých bylo přibližně 10 000, už svůj návrat ze Severní Koreje netrpělivě vyhlíželi, severokorejským vojákům, kterých spojenci věznili až 150 000, se zpět na sever moc nechtělo.
Po dlouhých a vyčerpávajících jednáních, která mimochodem urychlilo zejména úmrtí Stalina, však bylo dosaženo dohody přijatelné pro obě strany. Vrátit se měli pouze ti zajatci, kteří o to sami stáli.
Do šedesáti (60) dnů po vstupu této dohody v platnost každá strana bez jakéhokoli zdržování přímo repatriuje a předá ve skupinách všechny válečné zajatce, které má ve své péči, a kteří trvají na repatriaci k straně, k níž patřili v době zajetí.
První výměna nazvaná „Operation Little Switch“ proběhla hned v roce 1953. Na severokorejskou stranu tehdy přes most přešlo 6 030 vojáků, výměnou za pouhých 605 zraněných či nemocných Američanů, Jihokorejců a Britů. I tak to ale byl úspěch. Úspěch, na který se dalo navázat.
V průběhu dalších měsíců tak následovaly další výměny, díky nimž se domů vrátilo přes 12 000 převážně jihokorejských a amerických vojáků a přes 70 000 Severokorejců.
Vzhledem k jasné formulaci článku 51 Dohody o neútočení bylo před samotnou výměnou vždy všem zajatců dáno prosté ultimátum - Můžete se rozhodnout vrátit domů, nebo zůstat. Jakmile však překročíte přes polovinu mostu, už pro vás nebude cesty zpět. Právě kvůli tomuto ultimátu tak most dostal svůj název. Poslední výměna se na něm uskutečnila v roce 1968, když Severokorejci po dlouhých 11 měsících plných mučení propustili posádku americké špionážní lodi USS Pueblo.
I když byly výměny zajatců náročné, obešly se vždy bez vážnějších komplikací. Ty přišly paradoxně až v době, kdy se most k výměnám zajatců již nepoužíval.
Satelitní snímek oblasti s vyznačením společné bezpečnostní oblasti (JSA) a mostu.
Každá strana měla na své straně mostu strážní budovu a jak můžeme vidět na mapce, most se v rámci společné bezpečnostní oblasti nachází již poměrně hluboko na severokorejské straně. Demarkační linie prochází přímo jeho středem. A to byl problém.
Ze tří světových stran byla totiž posádka strážní budovy prakticky obklopena severokorejským územím a zároveň byla dost vzdálená od nejbližší jihokorejské kasárny - v případě napadení by tak posily nikdy nestihly dojít včas. A přesně toho se Severokorejci snažili několikrát využít. Bylo zaznamenáno několik pokusů o únos jihokorejských vojáků, kteří v budově hlídali. A i když ani jeden naštěstí nevyšel, mezi vojáky se budově začalo říkat „Nejosamělejší strážnice na světě“.
Definitivní tečku za mostem ale zapříčinilo až zavraždění dvou amerických důstojníků sekerou. Celá věc přitom začala jako banální konflikt. Výhledu mezi americkým velením a zmíněnou osamělou strážnicí bránil topol, který se americká strana rozhodla skácet.
Skupina přibližně 20 mužů se tak 18. srpna 1976 vydala ke stromu, a protože to přísná pravidla demilitarizované zóny neumožňovala (každá strana má povoleno pouze určitý počet zbraní), měli u sebe pouze několik seker. Téměř ihned se na druhé straně mostu shromáždila stejně velká skupina Severokorejců, která prvně Američany a Jihokorejce jen sledovala. Brzy se však objevil problém.
Pak Chul, severokorejský důstojník, po chvíli přišel za svým americkým protějškem, kapitánem Arthurem Bonifasem, a přikázal mu kácení zastavit. Zmíněný topol měl podle něj totiž zasadit sám severokorejský vůdce Kim Ir-sen.
Americký kapitán si z jeho výzvy nic nedělal, přeci jen na provokace byly obě strany zvyklé. Tentokrát to ale bylo jiné. Pak nechal poslat pro další vojáky, kteří brzy vyskákali z náklaďáků vyzbrojeni páčidly a pálkami. Pak znovu vyzval kapitána Bonifase k ukončení kácení, ale Američané si z něj nic nedělali. Kapitán Bonifas měl dokonce stát k Severokorejcům zády. Poté však přišel osudný rozkaz „Zabijte ty bastardy“.
Během vteřin se všichni Severokorejci s brutalitou vrhli na překvapené Američany a Jihokorejce. Kapitán Bonifas byl na místě ubit k smrti, další americký důstojník, Mark Barrett, byl zahnán do kouta a doslova rozsekán sekerami zaživa. Zbytku mužů se podařilo utéct a celý incident tak trval pouze několik minut. Celý incident byl také nahrán a nafocen strážnými z nejbližší pozorovatelny.
Bitka mezi Severokorejci a Američany s Jihokorejci, jejímž výsledkem byli dva zavraždění američtí důstojníci.
Reakce následovala za tři dny poté. Američané s Jihokorejci shromáždili 800 mužů, 27 helikoptér a jeden tank s jediným cílem: pokácet zmíněný topol. Jednalo se o ukázku síly, která byla úspěšná. Kolem 150 severokorejských vojáků celou akci pouze sledovalo ze své strany hranice a do kácení již nijak nezasáhli. Ihned poté byla jihokorejská strana mostu uzavřena a odvoláni byli i strážní z opuštěné strážnice.
Při psaní článku byly využity následující zdroje:
Fighting While Talking: The Korean War Truce Talks - Donald W. Boose, Jr.
