Článek
Konrad Henlein se narodil v roce 1898 v dnešním Liberci do rodiny, která byla národnostně promíchaná - jeho otec byl Němec a matka pocházela ze smíšeného manželství Čecha a sudetské Němky. Přesto se doma mluvilo výhradně německy a k české identitě nikdo neinklinoval. Celá rodina se vždy hlásila k německé národnosti. Jeho mládí a dospívání nevybočovalo z průměru. Po dokončení střední školy dobrovolně narukoval do armády, na italské frontě byl zajat a internován na ostrově Asinara. Domů se vrátil až v roce 1919, a to do zcela nově vzniklé Československé republiky. S novými poměry se však, tak jako mnoho dalších Němců, smiřoval jen těžko. Československo jako svou vlast odmítal.
I když si našel práci, po pár letech jako úředník v bance se stal členem Svazu německých cvičenců. I když to možná zní nevinně, kromě utužování fyzické kondice svaz podporoval také soudržnost němců a jejich vlastenectví. Právě zde se začalo naplno uplatňovat jeho řečnické nadání a politické názory. Henlein tvrdil, že jsou Němci v Československu utlačováni, nejsou jim přiznávána stejná práva (např. že státní zakázky dostávají převážně Češi), a že by měli mít svou vlastní autonomii. Mezi sudetskými Němci se pro své názory stal Henlein brzy velmi populárním. Za několik let se vypracoval až do vedení celého svazu a mezi sudetskými Němci patřil mezi ty nejznámější osobnosti. Vstup do politiky tak pro něj byl zcela logickým dalším krokem.
Sudetoněmecká strana
Zlomovým rokem jeho života se stal rok 1933. V té době v Československu existovaly dvě výrazné německé strany - DNSAP a DNP, které byly obě zcela otevřeně nacistické. Hlásily se k Hitlerově NSDAP a odmítaly samotnou existenci Československa. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v témže roce se situace začala vyostřovat. Přibývaly útoky na československé četníky, Němci pořádali četné manifestaci a stupňovali své požadavky na samostatnost. Lídři těchto nacistických stran se proto (právem) obávaly, že je československá vláda jednoduše zakáže, což se také v říjnu 1933 skutečně stalo. Proto byla založena zcela nová německá strana, která měla prosazovat zájmy všech sudetských Němců a alespoň navenek vypadat zcela neutrálně. Jejím předsedou tak musel být někdo, kdo dosud nebyl ve stranách DNSAP a DNP angažován, ale kdo zároveň požíval mezi Němci značnou autoritu. Po tom, co nabídku na předsednictví odmítl rektor Německé univerzity v Praze, byl ihned osloven právě Henlein. Ten tuto nabídku přijal a založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu.
Konrad Henlein v roce 1939 jako říšský místodržící
Tato strana se navenek zcela distancovala od DNSAP, DNP i Hitlerovy NSDAP. Henlein tvrdil, že jeho strana neusiluje o žádnou formu odtržení Sudet od republiky, ale že pouze zastupuje početnou menšinu sudetských Němců a jejich zájmy. Veřejně se také vyjádřil proti nacistické ideologii a označoval svou politiku jako loajální republice a nestranickou.
Vše tak působilo dojmem, že Henlein prosazuje raději spolupráci a určitou autonomii Sudet v rámci Československa, namísto jejich úplného odtržení a připojení k nacistickému Německu. I to mělo svou logiku, v rámci Sudet byl Henlein v podstatě nejvyšším německým představitelem, zatímco kdyby došlo k připojení k Německu, stal byl se „pouze“ jedním z mnoha výše postavených nacistů. Přesto s nacistickým Německem úzce spolupracoval (nacisté posílaly do Sudet zbraně i peníze). O tom všem samozřejmě věděli i české bezpečnostní složky té doby, které o všem informovaly československou vládu. Ta pak před parlamentními volbami v roce 1935 stála před složitou otázkou. Henleinovu stranu mohla zakázat po vzoru DNSAP a DNP, nebo ji mohla ponechat a riskovat to, že ve volbách získá značný počet mandátů. Do celé věci se tehdy údajně vložil i prezident Masaryk, který se za Henleina postavil, protože se obával nepokojů, které by rozpuštění nejsilnější německé strany znamenalo. Podle vládního nařízení se tak Sudetoněmecká vlastenecká fronta musela pouze přejmenovat, díky čemuž vznikl prostý název Sudetoněmecká strana. Jen o dva týdny později tato strana vyhrála celé parlamentní volby se ziskem 15 % hlasů. Žádná česká strana nedokázala sjednocené Němce porazit, což tehdy způsobilo mezi politiky i veřejností značný šok, zatímco si nacisté mnuli ruce spokojeností.
Ve stejném roce si k sobě Henleina pozval i Adolf Hitler, který v sudetských Němcích viděl cenného trójského koně. Henlein se sice zpočátku snažil od nacistů distancovat, zejména proto, že si chtěl zachovat své vlastní mocenské postavení v Sudetech. Situace se nicméně razantně změnila, když uvnitř Sudetoněmecké strany získalo v roce 1937 převahu její nacistické křídlo. Henlein se začal obávat o svou budoucnost předsedy strany a Hitlerovi přislíbil svou absolutní věrnou. Vše v podstatě výměnou za to, že bude mít garantované své postavení a funkci.
Spornost vnějšího obrazu SdP je prohlubována tou okolností, že SdP vnitřně po ničem jiném tak netouží jako po vtělení sudetoněmeckého území, ba celého česko-moravsko-slezského prostoru do říše, avšak navenek musí vystupovat za zachování Československa a integritu jeho hranic, a musí se pokoušet nastolovat reálně vyhlížející vnitropolitický cíl pro svůj politický boj.
Navenek však Sudetoněmecká strana stále působila víceméně demokraticky. Až na Hitlerův pokyn začala uplatňovat taktiku „vždy žádat víc, než je možné splnit.“ V pohraničí začalo přibývat ozbrojených střetů a Henlein na československou vládu vznášel takové požadavky, které by prakticky znamenaly vznik státu ve státě - česká vláda by nad územím Sudet ani Němci neměla absolutně žádnou kontrolu. Jenže zde přichází nečekaná zápletka, československá vláda v roce 1938 všechny německé požadavky přijala.
Útěk do Německa a rozbití republiky
Hitler zuřil a zakázal, aby Henlein v dalším vyjednávání pokračoval. Namísto toho se měli sudetští Němci pokusit o vojenský převrat. V příhraničních okresech tak propuklo zcela otevřené povstání - Němci útočili na četnické stanice, lynčovali české obyvatelstvo apod. Československá vláda okamžitě zareagovala vyhlášením stanného práva a vysláním armády. Sudetoněmecká strana byla rozpuštěna a na Henleina byl vydán zatykač. I když se naší armádě podařilo povstání do pár dní potlačit a v okresech obnovit kontrolu, vyžádala si celá událost několik desítek mrtvých. Henlein navíc uprchl přes hranice do Německa, odkud dál řídil záškodnickou činnost.
Co bylo dál, už dnes víme. Navzdory všemu byla přijata Mnichovská dohoda, o které západní politici věřili, že Evropě přinese trvalý mír. Veškeré příhraniční oblasti s německou většinou tak byly postoupeny nacistickému Německu bez boje, čímž ještě relativně nová republika přišla také o většinu svého hraničního opevnění. Stali jsme se naprosto bezbrannými.
Za odměnu se z Henleina stal říšský místodržící Sudet a po Hitlerově boku se také účastnil vítězného průjezdu pohraničím. Sídlem jeho úřadu se stalo město Liberec. V rámci nacistického Německa nicméně nešlo o nijak významnou funkci, dalo by se jí přirovnat např. k hejtmanovi kraje. Po obsazení zbytku republiky Henlein na spravovaném území rozpoutal vůči Čechům, Židům i liberálním Němcům naprostý teror. Nechal je veřejně lynčovat, zabavit veškerý majetek a následně transportovat do koncentračních táborů.
Konrad Henlein (druhý zprava) doprovází nacistického ministra vnitra Fricka na území Sudet v roce 1938.
I když tak jeho moc byla omezena na relativně malé území, stihl na něm napáchat značné škody a byl přímo odpovědný za smrt tisíců lidí. Tuto funkci navíc zastával po celou dobu války až do své smrti.
Když se blížila Rudá armáda, bylo Henleinovi jasné, že s ním po válce nebude mít nikdo absolutně žádné slitování. V naprosté deziluzi, že o něho jako říšského místodržícího budou mít spojenci zájem, se společně se svou ochrankou vydal v květnu 1945 na cestu k demarkační linii, kde se nechal zajmout Američany. Podle pozdějších výslechů jeho spolupracovníků zcela naivně doufal v to, že s ním budou Američané vyjednávat, a že se s nimi dokonce dohodne na uznání Mnichovské dohody a samostatnosti Sudet - v jejichž čele by stál on sám. Jenže Američané s ním měli zcela jiné plány. Ihned poté, co zjistili, o koho jde, Henleina uvěznili a sdělili mu, že je považován za válečného zločince a bude zcela určitě vydán československým orgánům, aby čelil spravedlnosti v soudním procesu.
Henlein se psychicky naprosto zhroutil. Bylo mu jasné, že ho čeká trest smrti. Aby se tak celému procesu a lynčování vyhnul, podřezal si sklíčkem ze svých brýlí žíly na obou zápěstích. Údajně stihli Američané ještě žijícího Henleina převést do vojenské nemocnice, kde ale do pár minut zemřel. Dodnes je veden jako čestný občan města Liberce.
Zpracováno na základě:
