Článek
Živá larva žijící pod lidskou kůží. Může se zdát, že jde o scénář hororu nebo konspirační teorii z internetu. Realita přírody je však opačná. Řeč je o střečkovi lidském (Dermatobia hominis), parazitické mouše z tropických koutů Latinské Ameriky, která má natolik zvrácený a zároveň geniální způsob rozmnožování, že svou nechutností předčí i legendární tasemnici. Zatímco se tasemnice skromně schová hluboko ve střevech, Střeček vám pod kůží dýchá, roste, a občas se i hýbe.
Životní koloběh střečka je skutečně kuriózní a některé čtenáře by mohl přivést až k myšlenkám o smyslu života. Vše začíná pářením, typicky v teplých letních měsících. Oplodněná samička pak neklade svá vajíčka přímo na hostitele, ale namísto toho odchytává komáry a jiné menší mušky, na které vajíčka přilepí (typicky jde o desítky kusů). Díky svému speciálnímu povrchu vajíčka na přenašeči drží i za letu a vyčkávají na svou chvíli. Když později nic netušící komár přistane na lidské kůži, teplo těla spustí mechanizmus, který vajíčka aktivuje - vylíhne se z něj miniaturní larva, která bleskově využije pokousaný povrch kůže od komára jako vstupní bránu (díky enzymům se však larvy dokáží do kůže zavrtat i bez „pomoci“ komára).
A tam začíná její tajný život.
Pod kůží si vytvoří dýchací otvor, který často připomíná zanícené štípnutí nebo akné. Postižený člověk si může několik dní myslet, že má jen nějaký vřed. Podezření většinou vzbudí až intenzivní bolest a to, že se podkožní bulka neustále zvětšuje. Larva totiž v člověkovi dorůstá - krmí se jeho kůží v okolí. Celý proces trvá přibližně 8 týdnů, po kterých je larva dostatečně silná na to, aby se pomocí enzymů „prokousala“ z kůže hostitele ven a vypadla na zem, kde se zakuklí. Po týdnu se z ní pak stane dospělý jedinec, který se okamžitě začne shlukovat a pářit s ostatními. Životní cyklus střečka totiž netrvá ani rok. Dospělý jedinec např. ani nemá ústní otvor, a tak žije pouze ze zásob, které získal během svého larválního stádia.
Larva střečka vytažená z lidského těla - červená šipka ukazuje na ústní otvor
I když je představa rostoucí larvy pod kůží spolehlivě odpudivá, střeček pro člověka reálné nebezpečí vesměs nepředstavuje. On sám nemá žádný zájem svého hostitele poškodit, nebo dokonce zabít. Naopak, čím déle hostitel žije, tím lépe se daří i larvě, která se po dostatečném vývoji sama z těla „prokouše“ na svobodu. Jediným problémem tak zůstavá případná infekce, která se někdy u postižených lidí objeví. Většinou jde o případy, kdy se hostitel pokusí larvu sám zabít a ránu pak dostatečně nedezinfikuje. I tak je ale nakažení Střečkem natolik bolestivé a nepříjemné, že si ho většina lidí pamatuje do konce života.
Nemusíte se ale obávat, riziko toho, že si vás střeček vyhlédne, je poměrně malé. Prakticky se s ním můžete setkat pouze v Jižní Americe (nejčastěji v Brazílii). Většinu případů pak tvoří dobrodružní turisté, kteří se např. vydají na túru do džungle, ve které i přespí. I kdyby došlo na nejhorší, lze se Střečka poměrně jednoduše zbavit - na celou zasaženou oblast, resp. larvu, se namaže vazelína, díky čemuž se larva do pár hodin udusí. Hlavním nepříjemným faktorem tak zůstává psychologický pocit, kdy si je hostitel vědom toho, že pod jeho kůži žije a roste živá larva. Pokud je larva v těžce dostupném nebo choulostivém místě - bohužel jsou dokumentovány případy, kdy larva rostla v těsné blízkosti oka - funguje dobře také antiparazitikum Ivermektin, který larvu donutí k okamžitému opuštění hostitele.
Jedinou účinnou obranou proti nakažení pak zůstává co největší zakrytí celého těla a používání repelentů, které mohou odradit komáry - nositele vajíček.
Zpracováno na základě:
