Článek
Karl Hermann Frank patřil, alespoň mezi Čechy, bezesporu mezi ty nejnenáviděnější nacisty. A není se čemu divit. I když byl po celou dobu existence Protektorátu Čechy a Morava nacistickou „dvojkou“, časem nashromáždil takovou moc, že se z něj stala de facto šedá eminence mocnější než samotný protektor. A protože Čechy nenáviděl, rozpoutal vůči něm peklo, jehož cílem byla likvidace celého českého národa.
Frank se narodil v dnešních Karlových Varech do německé rodiny. Protičeské a antisemitistické názory měl už jeho otec a Frank tak již v mládí získal k Čechům odpor - navíc při rvačce s údajně českými kluky přišel o oko. Díky tomuto handicapu (po zbytek svého života nosil skleněnou náhražku) ani nemohl narukovat do Rakousko-Uherské armády a začal se živit jako knihkupec. Po První světové válce nastal v jeho životě první velký zlom. Karlovy Vary, jehož obyvatelstvo bylo z 87 % tvořeno Němci, připadlo k nově vzniklému Československu. A s tím se Frank, podobně jako většina ostatních Němců, smiřoval jen těžko.
Němci se cítili utlačovaní. Ještě donedávna bylo lázeňské město v podstatě jejich a všude se používala Němčina; najednou se ale musejí podřizovat českým zákonům. V prvních poválečných měsících tak nebyly výjimečné německé demonstrace, které požadovaly připojení oblasti k Německu, nebo alespoň značnou autonomii. Některé z nich pak byly tak vyhrocené, že je muselo české četnictvo potlačit i střelbou. To se samozřejmě neobešlo bez obětí a frustrované Němce tyto události vůči Čechům ještě více popudily. Mezi tuto skupinu Němců patřil i Frank, který ve svém obchodě tajně distribuoval nacistickou literaturu, a dokonce vstoupil do německé strany DNSAP. Ta byla zcela otevřeně nacistická, považovala se za odnož Hitlerovy NSDAP a požadovala připojení Sudet k Německu. Právě kvůli jejímu zcela otevřeně protirepublikovému programu byla tato strana nakonec československou vládou zakázána. Na to německé obyvatelstvo reagovalo založením Sudetoněmecké strany (původně Sudetoněmecká vlastenecká fronta), která navenek působila jako zcela demokratická. V jejím čele stanul Konrad Henlein, který nejprve nacismus zcela otevřeně odsoudil, přísahal věrnost Československé republice a tvrdil, že jeho strana pouze hájí zájmy sudetských Němců žijících v Československu. I když se možná budete divit, ze startu tomu tak skutečně bylo.
V Sudetoněmecké straně existovaly dva názorové tábory: první pod vedením Konrada Henleina, který usiloval o co nejvyšší míru autonomie Sudet v rámci Československé republiky, samozřejmě s ním v čele. Henlein totiž věděl, že v rámci Československa bude v podstatě nejvýše postaveným Němcem, zatímco kdyby došlo k připojení Sudet k Německu, stal by se jen jedním z mnoha výše postavených nacistů.
Druhý tábor byl tvořen radikály, zejména příslušníky zakázané DNSAP. Ti byli naprosto věrni nacistické NSDAP a požadovali připojení Sudet k Německu. Když pak v roce 1935 vyhrála Sudetoněmecká strana parlamentní volby (se ziskem 15 % hlasů porazila všechny české strany), stal se hlavním představitelem tohoto nacistické křída právě K. H. Frank - ve volbách byl také zvolen poslancem.
Rozbití republiky
V roce 1937 nacistické křídlo strany získalo nad umírněnými Němci převahu a nastal zlomový okamžik. Konrad Henlein se začal obávat o svou budoucnost předsedy strany, a tak se přidal na stranu Franka. Oba muži se několikrát setkali s Hitlerem a přislíbili mu absolutní věrnost. Frank z přesvědčení, Henlein výměnou za to, že mu zůstane jeho mocenské postavení. Na Hitlerův rozkaz pak začali uplatňovat taktiku „vždy žádat víc, než je možné splnit.“ Jejím cílem bylo, aby Sudetoněmecká strana kladla na československou vládu takové požadavky, jejichž vyhověním by v podstatě došlo ke vzniku státu ve státě. Němci by si území Sudet sami spravovali, nepodléhali by českým zákonům ani pravomoci policie a soudů. Vše vyústilo až v otevřené německé povstání. Němci v pohraničí útočili na četnické stanice, lynčovali české obyvatelstvo apod. Situaci dostala pod kontrolu až československá armáda. Sudetoněmecká strana byla rozpuštěna a Frank s Henleinem museli utéct za hranice do Německa. Odtud však dále podnikali partyzánské nájezdy na československé území a plánovali jeho obsazení.
Navzdory všem těmto událostem byla přijata Mnichovská dohoda, která donutila Československo odevzdat všechny příhraniční oblasti s německou většinou nacistickému Německu. Češi tak ztratili většinu svého pracně vybudovaného pohraničního opevnění a věděli, že jim v případě napadení nikdo na pomoc nepřijde. To se potvrdilo za necelého půl roku, když nacisté obsadili i zbytek okleštěné republiky a Adolf Hitler na pražském hradě potupně vítal prezidenta Emila Háchu.
Hon na nepřátele
Za úspěšné rozbití Československa Hitler své muže také patřičně odměnil. Z Henleina se stal říšský místodržící Sudet. K. H. Frank byl jmenován státním tajemníkem říšského protektora a jako člen SS také velitelem všech německých policejních složek na území protektorátu, včetně Gestapa. I když byl oficiálně podřízen říšskému protektorovi, de facto disponoval mnohem větší mocí než on sám.
Jeho další jednání výstižně popisuje jeho vlastní citát „Kdo není s námi, je proti nám, a kdo je proti nám, bude rozdrcen.“ Vůči Čechům neměl Frank žádné slitování. V podstatě se netajil tím, že by celý národ nejraději vyhladil. Nikoho tak nepřekvapí, že tvrdě potlačoval jakýkoli náznak odporu proti německé okupaci, nebo dokonce snahu o odboj. Na jeho rozkaz byli podezřelí z protinacistické činnosti těžce mučeni a popravováni. Jeho zásluhou byli také např. odvezeni demonstrující studenti českých vysokých škol do koncentračních táborů nebo zatčen a později popraven předseda protektorátní vlády a člen odboje Alois Eliáš. Pro Čechy byl Frank „katem národa“.
Naprostý zlom nicméně nastal až s příchodem Reinharda Heydricha jako zastupujícího říšského protektora - funkci, kterou by chtěl Frank nejraději pro sebe, ale jako sudetský Němec neměl šanci na ni nikdy dosáhnout. Heydrich rozpoutal na území protektorátu doslova peklo. Hon na protinacistický odboj plně odstartoval a svou brutalitou neznal mezí. Kdokoli se mohl na základě ničím nepodloženého udání stát terčem Gestapa, což znamenalo jediné - mučení, výslechy a často také popravu nebo poslání do koncentračního tábora. A nutno říct, že to byla metoda účinná. Kolem roku 1942 se podařilo celý český odboj prakticky rozprášit. Jak Heydrich, tak Frank navíc byli ambiciózní a bezohlední nacisté, kteří měli společnou nenávist k Čechům a Židům, takže se jim údajně dobře spolupracovalo.
Reinhard Heydrich společně s K. H. Frankem na pražském hradě v roce 1941
Atentát na Heydricha a vrchol moci
Vrcholu své moci dosáhl Frank po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha. Novým zastupujícím říšským protektorem byl sice jmenován Kurt Daluege, ale faktickou moc už naplno držel právě Frank. Ten rozpoutal jako odplatu za smrt Hydricha naprostý teror, tzv. Heydrichiádu. Osobně řídil některá zatýkání, účastnil se mučivých výslechů i poprav českých občanů. Byl to taky on, kdo nařídil vyhlazení obcí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé měli údajně pomáhat československým parašutistům. To přesto, že od německé police věděl, že zdejší obyvatelé nemají s atentátem absolutně nic společného. Na celý masakr se dokonce přijel osobně podívat. I přes svou naprostou oddanost se nicméně říšským protektorem nikdy nestal.
Po zbytek války pokračoval Frank v tom, co uměl nejlépe - pronásledování skutečných i domnělých nepřátel nacistického Německa, jejich mučení a vyhlazování. Aktivně se také podílel na vyhledávání a posílání Židů do koncentračních táborů. I když byl oficiálně pouze „druhým“ nejvýše postaveným mužem v protektorátu, za roky svého působení byla jeho pozice tak silná, že se stal jeho faktickým vládcem.
Poslední rozkazy k popravám podepsal ještě 1. 5. 1945, tedy v době, kdy mu muselo být jasné, že Německo válku prohrálo. V několika rozhlasových vystoupeních pak vyhrožoval Pražanům, že Prahu srovná v případě povstání se zemí. Marně. Jen za pár dní vypuklo pražské povstání a Frank ze strachu o svůj vlastní život z Prahy prchá. Převlékl se do uniformy obyčejného vojáka a snažil se dostat k americkým liniím.
Budu-li muset z Prahy odejít, prásknu za sebou pořádně dveřmi.
Naneštěstí pro něj ho lidé po cestě poznávali. Nakonec jeho auto zastavila americká hlídka u Rokycan. Byl okamžitě identifikován a uvězněn v německém Wiesbadenu. To už byl v hledáčku českého gen. Bohuslava Ečera, který začal vyjednávat o jeho vydání zpět do Československa. I když zdaleka nešlo o lehká vyjednávání, Američané nakonec Franka vydali. Kvůli obav z jeho možného lynčování o tom však byla československá veřejnost informována až se zpožděním několika dnů.
Proces u Mimořádného lidového soudu probíhal od března do května 1946. Za válečné zločiny, včetně vyhlazení Lidic a Ležáků, byl Frank odsouzen k trestu smrti oběšením. Tento rozsudek se pokusil zvrátit ještě žádostí o milost adresovanou prezidentovi Edvardu Benešovi: „Věřím, že jako vítěz budete milosrdný a darujete mi život.“ Ta mu ale nebyla nic platná. Prezident Beneš pouze napsal předsedovi soudu, aby jednal podle platných zákonů.
K. H. Frank při vynesení rozsudku smrti za jeho zločiny
Na dvoře pankrácké věznice tak byla postavena šibenice. Zájem veřejnosti o popravu byl dokonce tak vysoký, že na ni úřednici museli vydávat vstupenky. Nejbližší řady přitom byly určeny pro lidické ženy a další pozůstalé obětí, jejichž smrt měl Frank na svědomí. Celkově se na popravu přišlo podívat kolem pěti tisíc lidí.
Německo musí žít, i když my umíráme. Ať žije německý národ, ať žije německý duch, Německo bude žít dále.
Zpracováno na základě:
