Článek
Karel Čurda se narodil v roce 1911 do poměrně chudé rodiny nádeníků, která měla ještě dalších pět dětí. Jeho dospívání pak nebylo v podstatě ničím výjimečné. Vyučil se zedníkem a živil se výkonem převážně dělnických profesí. Zlomovým momentem se v jeho životě stala až povinná vojenská služba, na kterou nastoupil v roce 1933. Čurda se v armádě našel. A armáda našla schopného vojáka. Ještě během vojny byl Čurda pro své schopnosti vybrán k absolvování poddůstojnického kurzu a rozhodl se v armádě zůstat. I když se bude později komunistická propaganda snažit Čurdu vykreslovat jen v tom nejhorším světle a tvrdit, že pro výsadek a operaci v protektorátu neměl být vůbec vybrán, opak je pravdou. Velitelé si totiž Čurdu neuměli vynachválit.
Tak např. hned v roce 1934 mu do jeho spisu nadřízený pplk. Švec napíše toto hodnocení: „Temperamentní a upřímná povaha. Schopný a chápavý, snaživý a vytrvalý.“ Není se proto čemu divit, že Čurda v armádě stoupal stále výš a výš. Již v roce 1936 se stal zástupcem velitele čety a následně přešel k finanční stráži, kde ho zastihlo také obsazení okleštěné republiky v roce 1939. V té době mohl Čurda poměrně jednoduše zůstat u finanční stráže a relativně komfortně žít pod německou okupací. On se ale, jako vlastenecky smýšlející voják, rozhodl pro pravý opak: z protektorátu tajně uprchl do Polska, kde se přidal k dalším československým emigrantům (mj. zde potkal i Gabčíka s Kubišem) a rozhodl se vstoupit do francouzské cizinecké legie. Ještě před začátkem války tak měl Čurda jasný a nezpochybnitelný cíl - chtěl pomoci své vlasti a přispět k porážce nacistů. To, že pro něj má osud přesně opačný plán, zatím nemohl ani tušit.
Kvůli rychlé porážce Francie nicméně nestihl dokončit ani základní výcvik a musel opět urychleně uprchnout. Tentokrát do Anglie, kde se dobrovolně přihlásil k výcviku pro speciální úkoly. Během následného testování měl v podstatě bezvadné výsledky, a tak se mu dveře ke speciálním československým jednotkám skutečně otevřely. Následně Čurda na anglické půdě absolvoval rozsáhlý a náročný výcvik a byl zařazen do skupiny Out Distance. Ta měla za úkol provádět různé sabotážní akce na území protektorátu a jejími členy byli kromě Čurdy ještě Adolf Opálka a Ivan Kolařík.
Průběh této operace byl ale naprostým fiaskem. Kvůli navigační chybě byli parašutisté shozeni 130 km od svého původního cíle. Opálka si navíc při seskoku poranil nohu a Kolařík zase vytratil peněženku se všemi doklady, a dokonce i jménem, fotografií a adresou své české přítelkyně Milady. V zoufalé situaci rozhodl velitel Opálka o tom, že bude mít skupina větší šanci na přežití, když se rozdělí. To se ale později ukázalo jako další chyba.
K příslušníkům gestapa se hned druhého dne dostaly do rukou Kolaříkovy ztracené doklady a na parašutistu začal hon. Jen pár dní poté spáchal Kolařík sebevraždu. V novinách totiž spatřil svou podobiznu a informaci, že je na něj vydán zatykač. I když tím chtěl předejít svému mučení, během kterého by mohl prozradit další parašutisty a jejich cíle, a také ochránit svou rodinu před německou pomstou, byla celá jeho rodina během následující heydrichiády popravena.
Čurda se prvně ukrýval u svých příbuzných ve Valašském Meziříčí a následně se mu dokonce podařilo v Praze opět setkat s Opálkou. Oba parašutisté se spojili s českým odbojem a dalšími parašutisty, se kterými prováděli různé sabotážní akce (např. navádění spojeneckých letadel na plzeňskou zbrojovku). Opálka pak zůstal v Praze, kde se mj. podílel i na plánování atentátu na Heydricha, zatímco Čurda se opět vrátil do Valašského Meziříčí.
I když se výsadku prakticky lepila smůla na paty již od počátku, to nejhorší mělo teprve přijít. Po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se v Čechách rozpoutalo doslova peklo. Opálka a ostatní parašutisté našli útočiště v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje, zatímco Čurda byl odříznut v naprosté izolaci prvně u svých známých, a poté u své matky nedaleko Třeboně. Tam se také dozvěděl o osudu svého spolubojovníka Kolaříka a popravě jeho blízkých.
Němci zuřili. Heydrich byl dosud nejvýše postaveným nacistou, na kterého se podařilo úspěšně provést atentát. V protektorátních novinách byly denně zprávy o popravách českých odbojářů. Gestapo neustále provádělo razie, každý podezřelý byl krutě mučen a za informace vedoucí k dopadení atentátníků byla vypsána astronomická odměna 10 000 000 protektorátních korun. Mezi jmény popravených, kterých byly i desítky denně, viděl Čurda i známá jména. Ostatní parašutisty, jejich příbuzné. Věděl, že pokud bude někdy odhalen, celou jeho rodinu a všechny, kdo mu byť sebemíň pomohli, potká stejný osud - poprava, nebo pomalé a kruté umírání v koncentračním táboře. Den za dnem tak ukrytý Čurda musel snášet nepředstavitelný strach z odhalení a s tím související stres. Pomyslnou tečkou na jeho psychické kondici pak bylo, když se dozvěděl o vyhlazení Lidic.
Čurda se nicméně několik dní bezprostředně po atentátu choval v podstatě předepsaně. Tak jako ostatní parašutisté. I přes neuvěřitelný strach a pocit bezmoci se skrýval a vyčkával, co bude dál. Zřejmě největší chybou bylo jeho odloučení od ostatních parašutistů. Čurda byl v podstatě izolován, neměl o svých kamarádech žádné zprávy a nemohl je ani nijak kontaktovat. Každý den před sebou viděl jen jména popravených, a podle historiků na něj tlačila i jeho vlastní rodina. Říkali mu, aby se šel udat.
Jak už dnes víme, neuvěřitelný psychický nápor nakonec Čurda bohužel neunesl. Tím bezprostředně zlomovým bodem pro něj bylo zřejmě vyhlášení amnestie 12. června 1942 pro všechny, kteří k dopadení atentátníků nějakým způsobem přispějí. O čtyři dny později už zlomený Čurda stojí v budově pražského gestapa. Podle některých historiků se Čurda domníval, že bude okamžitě zastřelen, ale gestapáci měli s tak bohatým zdrojem informací, jako byl on, zcela jiné plány.
Po několikahodinových výsleších je český odboj v podstatě ztracen. Zlomený Čurda prozradil naprosto vše. Udal jména všech ostatních parašutistů, o kterých měl informace, i jména všech osob, které jim pomáhaly. Vlna zatýkání byla masivní. Všechny udané členy odboje gestapáci mučili a bili. Nikdo z nich samozřejmě neunikl ani popravě. I když Čurda sám nevěděl, kde se zbylí parašutisté, jeho kamarádi, aktuálně skrývají, série výslechů vedla nakonec i k prozrazení jejich úkrytu v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Jen o dva dny později, 18. června 1942 brzy ráno, vtrhly německé jednotky do kostela a začala bitva s jasným a tragickým koncem. Za několik hodin se po vyčerpávajícím a hrdinném boji všichni zbylí parašutisté zastřelili poslední kulkou.
Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo.
Po přestřelce Čurda ještě identifikuje mrtvá těla parašutistů a, možná i ke svému vlastnímu překvapení, je mu oznámeno, že dostane odměnu 5 000 000 korun. Nacisté s Čurdou ještě ani zdaleka neskončili. Jednak jej propagandisticky zneužili jako vzor. Jako by chtěli všem Čechům říci: „Vidíte, toto se stane, pokud bude s Říší spolupracovat. I když byl Čurda sám parašutistou, udal naše nepřátele, a tak mu Říše z vděčnosti udělila pohádkou odměnu.“ Jednak si ho zavázali k další spolupráci. To už těžké nebylo. Čurdova vůle byla naprosto zlomená, už nemohl odčinit to, co provedl, a tak dělal, co se mu řeklo.
Čurda si změnil jméno, přijal německé státní občanství a v podstatě celé dny vysedával v barech. Pracovat totiž díky své „odměně“ nemusel. Své výčitky tak dennodenně utápěl v alkoholu. Na popud gestapa pak prováděl různé provokatérské akce a vyhledával přeživší členy odboje. Na ty zkoušel hrát roli osamoceného výsadkáře, který se nemá na koho obrátit. Pokud mu někdo pomohl, obratem ho Čurda udal gestapu. Takhle ať už přímo či nepřímo zavinil mučení a smrt dalších několika desítek lidí. Neštítil se už ničeho.
Od gestapa Čurdu zachránil paradoxně až alkohol. Kvůli svému neustálému pití a stále se zhoršující psychické kondici už ho totiž nebylo možné využívat ani jako provokatéra.
Ke konci války je z něj už naprostá troska. Vyhaslý alkoholik, který v apatii přežívá ze dne na den. Před pražským povstáním si vybral z banky celou svou odměnu a se svou německou manželkou zmizel do obce Manětín u Plzně. Právě zde se dozvídá o smrti Adolfa Hitlera a neustálém ústupu německých vojsk. Ví, že je to pro něj konec.
V květnu 1945 se šel sám přihlásit na místní četnickou stanici, kde se ještě pokusí o poslední záchranu neřešitelné situace. Místnímu četníkovi řekne své jméno a vymyšlený příběh o tom, že je parašutistou z Anglie, který se celou válku schovával. O všem je informováno i armádní velitelství v již osvobozené Praze, nicméně i tak Čurdovi jeho lest ze začátku prochází. Jeho nadřízený s ním sepíše zprávu o jeho činnosti za celou dobu války a Čurda má možná na chvíli dojem, že to snad může vyjít. Vše je ale jen divadlo. Jeho nadřízení o jeho zradě již dávno ví a pouze se snažili z Čurdy vytáhnou potenciálně zajímavé informace. Jen o pár dní později je Čurda oficiálně zatčen. Během výslechu nic nezapíral a ke všemu se doznal. Věděl, že je to už opravdu marné.
Během soudního procesu byl Karel Čurda odsouzen k trestu smrti oběšením. Byl zcela apatický, zničený. Po vynesení rozsudku ani nepožádal o milost a před popravou pouze požádal o svou poslední cigaretu. Byl popraven 29. dubna 1947 na nádvoří pankrácké věznice. Údajně ani nepronesl žádná poslední slova.
Anketa
Zpracováno na základě:
