Článek
„V každém případě to opravdu byla lidská zrůda.“ Těmito slovy popsal osobu Josefa Urválka historik Oldřich Tůma. A je těžké s tím nesouhlasit. Hledat na Urválkovi cokoli pozitivního je téměř nemožné. Jeho ctižádost a touha po kariérním postupu se nezastavila před ničím. Stal se poslušným posluhovačem komunistického režimu a hlavní tváří tzv. monstrprocesů s údajnými zrádci československého lidu, kterým chladnokrevně a ve velkém navrhoval tresty smrti.
Justiční kariéra a válka
Urválek byl přitom dle svých vrstevníků „normální kluk“. Narodil se v roce 1910 v Českých Budějovicích, kde také vystudoval gymnázium. Poté se vydal do Prahy studovat práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, které dokončil 2. července 1934. Během studií dokonce vstoupil do Československé sociálně-demokratické strany. Po splnění povinné vojenské služby pak odstartovala jeho justiční kariéra - stal se čekatelem u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Zajímavé na tom je, že Urválek vystudoval a pracoval ještě za První republiky. Nešlo tedy o žádného absolventa rychlokurzů po roce 1948, ale o skutečně vzdělaného právníka, který měl několikaletou praxi v zcela normálním justičním prostředí v demokratickém zřízení.
Při všeobecné mobilizaci svou pozici na soudě opustil, ale záhy na to byl v rámci demobilizace vojenské služby zproštěn a opět se na soud vrátil. Podařilo se mu složit soudcovskou zkoušku a stal se soudcem druhé skupiny. Tuto pozici náš právní řád dnes nezná, ale jednalo se v podstatě o soudce, který akorát neměl konečnou rozhodovací pravomoc, ale byl spíše jakýmsi zástupcem vyšetřujícího soudce. Zlom nastal v období Druhé světové války, kdy byl přeložen k českému státnímu zastupitelství a v rámci strategie totálního nasazení musel od roku 1944 také pracovat jako dělník ve smaltovně.
Po válce se ovšem vrátil zpět na státní zastupitelství, a to rovnou do funkce státního zástupce. Tím se otevřela jeho kariérní cesta, která bude stát desítky nevinných životů. Jako levicově smýšlející navíc vstoupil do KSČ.
Komunistická bestie
Na území Československa bylo tzv. velkým retribučním dekretem vytvořeno 24 mimořádných lidových soudů, jejichž úkolem bylo potrestat všechny kolaboranty a zločince spojené s nacistickým režimem - trestem smrti se trestalo např. také udavačství, které mělo za následek smrt udaného. Problém těchto soudů byl očividný, vše bylo prováděno ve spěchu a bez dostatečných záruk. V pětičlenných senátech byl vždy pouze jeden profesionální soudce a zbytek tvořili soudci z lidu, kteří navíc byli vybíráni z řad těch, kterých se nacistické zločiny dotkly nejvíce. Právo na odvolání neexistovalo a pokud byl vynesen rozsudek smrti, musel být vykonán do dvou, v nejzazším případě do tří hodin od jeho vynesení.
Urválek se již od počátku projevil jako jeden z nejkrutějších a nejbezohlednějších prokurátorů Československé justice. Jen během svého působení u mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích (1945-1947) zajistil svými návrhy trest smrti pro dvanáct obžalovaných. Sedm dostalo doživotní trest odnětí svobody, a většina ostatních dlouholeté tresty v průměru na 12 let. Z celkového počtu 152 osob, které měl Urválek na starost, bylo 31 pro nedostatek důkazů propuštěno. Již během této fáze si uvědomoval, že veřejnost lační po krvi, a že mu tvrdý postup může urychlit jeho kariérní i stranický posun. Proto často navrhoval tresty smrti i tam, kde chyběly jakékoli důkazy, nebo kde byla vina obžalovaného daleko méně závažná. Během veřejného projednávání pak jeho obžaloba připomínala spíše dramatickou scénu, ve které nevybíravým způsobem vykresloval obžalované jako monstra a nepřátele lidu.
Právě tato morbidní „divadelní představení“ spojená s navrhováním velmi přísných trestů prakticky za jakýchkoli okolností zajistila Urválkovi rychlý vzestup. Když tak přišel rok 1948 a bylo se třeba velkolepě vypořádat s nepřáteli „socialismu“, byl zkušený Urválek (navíc člen KSČ) přímo ideálním kandidátem pro vedení těch nejdůležitějších politických procesů. V roce 1949 se tak stal šéfem krajské prokuratury v Českých Budějovicích a byl pravidelně povoláván ke Státnímu soudu v Praze, který řešil procesy celostátního významu.
Nejviditelnější žalobce
Zde pokračoval v tom, co uměl nejlépe. Nenávistnými projevy, ve kterých označoval obžalované těmi nejhoršími výrazy, a s absolutním opovržením vystupoval jako hlavní žalobce v těch nejvýznamnějších věcech. A samozřejmě se nemohl obejít bez navrhování hrdelních trestů. Figuroval např. v procesu s církevními představiteli, které komunisté zcela falešně obvinili ze špionáže, přechovávání zbraní a napomáhání nepříteli - Urválek požadoval čtyři tresty smrti; v známém procesu s Miladou Horákovou a dalšími politiky - další čtyři tresty smrti; a vrcholem se stal proces s Rudolfem Slánským, donedávna druhým nejmocnějším mužem v komunistické straně, kterého nechal Gottwald na radu Stalina odstranit - 11 vynesených trestů smrti.
Ve jménu našich národů, proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali, ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli, žádám pro všechny obviněné trest smrti. Nechť rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování.
Podle svých pozdějších slov věřil práci vyšetřovatelů a doznáním obviněných a na procesech mu nikdy nepřišlo nic podezřelé. Byl to přitom právě on, kdo byl zodpovědný za to, že na základě jeho návrhů chodili odsouzení na šibenici. Jako poslušný služebník lidu dosáhl za odměnu následující rok na nejvyšší právní post v zemi - rozhodnutím ÚV KSČ byl jmenován do funkce předsedy československého Nejvyššího soudu. I tady se pak podílel na desítkách dalších zcela vymyšlených případů, tentokrát z pozice odsuzujícího. Pozoruhodné je, že dle svých vlastních slov Urválek o tuto pozici nestál a chtěl raději zůstat prokurátorem v Českých Budějovicích, kde měl také svou rodinu. Po svém jmenování ale funkci neodmítl z obav, že by to mohlo být vnímáno jako neposlušnost vůči straně. Jako předseda Nejvyššího soudu pak setrval až do roku 1963, kdy se v rámci rehabilitace dostala jeho činnost prokurátora pod silnou veřejnou i stranickou kritiku. Oficiálně odešel na vlastní žádost, ale ve skutečnosti byl z funkce odvolán přímo usnesením předsednictva ÚV KSČ.
Žádné potrestání ale nepřišlo. Urválek byl „uklizen“ do Vědeckovýzkumného ústavu kriminalistiky Generální prokuratury. Vytrvale přitom popíral jakoukoli vinu ze smrti nevinných lidí, když ze všeho vinil převážně mrtvého prezidenta Gottwalda a vyšetřovatele státní bezpečnosti. Sám se oháněl tím, že podle něj u soudu do sebe vše zapadalo, což si vysvětloval dobře odvedenou prací státní bezpečnosti a sovětských poradců - i z pouhého pohledu na dobové reportáže, ve kterých se někteří obvinění „doznávají“, je přitom patrné, že jde o nazpaměť naučené výpovědi, bez sebemenšího náznaku nějaké obhajoby.
Urválek o falešných obviněních vědět musel a sám je ještě více stupňoval. I když byla výše navrhovaného trestu v jeho režii, cíleně navrhoval tresty co nejvyšší, aby se tak zavděčil vládnoucí komunistické garnituře a zajistil si pohodlný život. Ve Vědeckovýzkumném ústavu zůstal až do své smrti, která nebyla veřejně nikdy zcela objasněna. Údajně měl spáchat sebevraždu. Lítost nad tím, že se minimálně podílel na justičních vraždách, nikdy neprojevil. Dle svých příbuzných byl v soukromí zcela jiným člověkem, klidným a veselým - údajně byl skvělým otcem i dědečkem.
... jsem plně věřil v pravdivost důkazů, výpovědi obviněných, svědků, znalců. Vždyť nevěřit znamenalo připustit, že se v centrální složce bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, složce obsazené pečlivě prověřovanými komunisty, složce řízené stranickými orgány a požívající u nich plné důvěry, provádí velkovýroba lží a jsou mučeni komunisté, aby byli donuceni k doznání neexistujících zločinů. Takové podezření ve mně tehdy vzniknout nemohlo. Proto se v mém svědomí neodehrával konflikt mezi vědomím povinnosti sloužit spravedlnosti a povinností vyplývající z mého komunistického přesvědčení.
Anketa
Zpracováno na základě:
