Článek
Co vzniku tábora předcházelo?
Abychom se mohli zabývat samotným internačním táborem „Hanke“, je třeba se nejprve podívat na situaci, která vzniku tábora předcházela. Ještě před válkou patřila Moravská Ostrava mezi silné bašty německého obyvatelstva. Těch tu podle dobových zdrojů žilo více než 26 tisíc a tvořili přibližně pětinu z celkového počtu obyvatel. Během války bylo československé obyvatelstvo utlačováno a zažívalo těžké chvíle, takže bylo poměrně jasné, že po jejím konci nastane chuť po „odplatě“ vůči ještě nedávným okupantům. Společnost byla naplněna hněvem, který se musel někde ventilovat. Tento stav nebyl typický pouze pro Čechy nebo Ostravu - ke krvavým honům a odplatě na německém obyvatelstvu docházelo prakticky na všech územích osvobozených od německé nadvlády.
Ihned po osvobození Ostravy tak začalo docházet k veřejnému lynčování Němců, které následovalo vyhlášení různých speciálních opatření. Všechny osoby německé národnosti např. musely nosit označení v podobě bílého kruhu s našitým znakem „N“. Němci také nesměli vlastnit rádia, telefonovat, jezdit na kole nebo třeba mluvit německy na veřejnosti. Dokonce i obchody mohli navštěvovat pouze v určitých hodinách. Jakékoli napomáhání Němcům ze strany Čechoslováků pak byl bráno jako vlastizrada a bylo přísně trestáno.
Zajímavostí je, že tyto protiněmecké nálady podporoval i dobový tisk, obzvlášť ten komunistický, který se situace snažil využít ve svůj prospěch. Abychom byli féroví, je třeba zmínit také to, že někteří Němci zůstali tohoto lynčování ušetřeni - šlo převážně o původně rakouské občany, Němce žijící ve smíšeném manželství s Čechy nebo ty, kteří prokazatelně proti nacistům vystupovali již během války a utlačovanému obyvatelstvu nějakým způsobem pomáhali.
Tábor „Hanke“ - místo bezpráví
S tím, že by německé obyvatelstvo v Ostravě mohlo zůstat, se nepočítalo. Všichni Němci měli být postupně deportováni a jejich majetek měl připadnout státu. Právě z tohoto důvodu začaly na Ostravsku vznikat i první internační tábory, ve kterých se mělo německé obyvatelstvo soustředit. Celkem bylo těchto táborů vytvořeno až 43.
Tábor „Hanke“ vznikl v průběhu května 1945 v objektu bývalé firmy Hanke na Nádražní ulici jako tábor pro příslušníky nacistické strany a ty největší kolaboranty. I přesto se v něm ale nacházely i ženy a děti. Vysoce postavení nacisté, kteří měli oprávněně nést odpovědnost, totiž byli buď dávno po smrti, nebo se jim ještě před osvobozením města podařilo uprchnout. Podmínky v táboře pak byly naprosto otřesné.
Všichni internovaní byli „ubytováni“ v konírnách a polorozpadlých stěhovacích vozech. Místnosti byly tmavé, špinavé a Němci v nich museli spát na zemi jen na holé slámě bez přikrývek. Není tak divu, že se v celém táboře brzy začaly šířit všemožné nemoci jako například úplavice nebo tuberkulóza. Ze strany českých dozorců pak byli Němci pravidelně biti, vykořisťování a bohužel také vražděni.
Dění v táboře bylo strašlivé. Jednotlivé Němce nejčastěji popravoval jejich vlastní spoluvězeň Heinrich Gloss, který byl v oblibě velitele tábora Martínka a vykonával za něj veškerou špinavou práci. Bez nadsázky by se dalo říct, že byl Gloss obdobou táborového kata a provokatéra. Přítomné Němky nutil ke skupinovým souložím, po kterých je sám oběsil. Zcela běžně lámal ostatním Němcům prsty, žebra, surově je mlátil. Na příkaz velitele tábora Martínka pak třeba Němcům násilím vytrhával zlaté zuby - někdy zaživa, někdy až po tom, co je zavraždil.
Dozorci nešetřili ani Čechy
Zřejmě největším zvěrstvem, které se v táboře událo, byla hromadná poprava dne 5. 6. 1945. Podle dobových novin „věznění Němci přepadli stráž železnými tyčemi a cihlami, které odbourali ze zazděného okna. Stráže vyzvaly vzbouřence, aby se vzdali. Němci se však vrhli na hlídky a několik členů poranili, takže stráž použila střelné zbraně a 72 Němců bylo při tom usmrceno.“ Ve skutečnosti ale o žádnou vzpouru nešlo a vše bylo fingováno právě velitelem Martínkem a Glossem. Gloss dostal od Martínka rozkaz, aby v 9 hodin vešel do jedné z cel a začal vyzývat ostatní Němce ke vzpouře. Poté měl jen otevřít dveře a dát Martínkovi smluvený signál.
Gloss tak skutečně udělal a začal vyzývat ostatní Němce ke vzpouře a útěku z tábora. Poté údajně železnou tyčí vymlátil dvě cihly z vězeňské zdi a začal jimi bušit na dveře a volat o pomoc. Přesně v ten moment otevřel dveře připravený Martínek, který v ruce držel nabitý samopal a okamžitě spustil na vězněné Němce palbu. Střílel na muže, ženy i děti. Po masakru pak musel Gloss přeživší Němce „dodělat“ právě zmíněnými cihlami. Pozdější vyšetřování ukázalo, že Martínek ten den chladnokrevně postřílel „jen“ 21 vězňů, ale schválně toto číslo nadsadil, protože si potřeboval zdůvodnit i dřívější popravy.
V blízkosti tábora bydlel Čech František Šedina, který o tamních hrůzách věděl z první ruky. Šedina velmi riskoval a některým uvězněným Němcům pomáhal - tajně do tábora pronášel dopisy od příbuzných a někdy také nějaké jídlo. To se však dozvěděl velitel Martínek a při jedné takové akci Šedinu bez soudu na místě zastřelil. Oficiálním důvodem pak bylo, že měl Šedina Němcům pomáhat organizovat zmíněnou vzpouru. Po Šedinově smrti navíc Martínek pravidelně chodil znásilňovat jeho pozůstalou manželku. Vše se dělo bez jakéhokoli zásahu zvenčí, ba naopak. Dobový tisk stál na straně dozorců a zveřejňoval pouze jejich verze všech událostí. To Martínka ještě více utvrzovalo v pocitu nezranitelnosti a upevňovalo jeho moc.
Došla si pro dozorce někdy spravedlnost?
S uklidněním situace a odsunem Němců pryč se začalo více mluvit i o zločinech, které čeští dozorci na Němcích v táboře páchali. Martínek byl společně s většinou dozorců odvolán, a dokonce jej soud vzal do vazby. Nakonec ale vše skončilo fraškou - všichni obvinění byli soudem osvobozeni a důkazy zůstaly veřejnosti utajeny. Druhý pokus o pravdivé objasnění zločinů spáchaných v táboře Hanke začal v roce 1947, kdy byla jen k tomuto účelu vytvořena speciální parlamentní komise. Ta poté zcela otevřeně informovala veřejnost téměř o všem - o vraždě Čecha Šediny, znásilňování jeho ženy, pravidelném bití a mučení vězněných Němců, o znásilňování německých žen českými dozorci, popravách apod.
I přes tuto zprávu parlamentní komise bylo trestní stíhání zastaveno. Podle historiků přišel rozkaz přímo z Ministerstva vnitra. Dle zákona č. 115/1946 totiž bylo beztrestné jednání, které bylo spácháno k „spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“. I přes dostatek důkazů tak měla komise svázané ruce a všichni dozorci vyvázli bez jakéhokoli trestu. Pouze tři dozorci byli „za trest“ vyloučeni z komunistické strany.
Táborem za dobu jeho existence prošlo přes 700 lidí, přibližně 200 z nich bylo zastřeleno nebo umučeno bez jakéhokoli soudu a obvinění. Krátká, ale naprosto hrůzná historie tábora Hanke skončila na podzim roku 1945, kdy byl celý tábor zrušen.
Zpracováno na základě:
Radoslav Daněk - Táborová soustava na Ostravsku a poválečná perzekuce německého obyvatelstva (2015)
Mečislav Borák - Internační tábor „Hanke“ v Moravské Ostravě v roce 1945 (1997)
