Článek
Kariéru Heinricha Jöckela nastartoval až nástup Adolfa Hitlera a nacistů k moci. Do té doby Jöckel, jako vyučený písmomalíř, provozoval vlastní malířskou dílnu, která však s příchodem hospodářské krize zkrachovala. Aby se uživil, pracoval na různých dělnických pozicích a pociťoval pocity hořkosti. A z vlastního neúspěchu či neschopnosti je přeci vždy nejlepší někoho obvinit.
Jöckel proto neváhá a ještě před úplným převzetím moci v Německu nacisty vstupuje do NSDAP a dostane místo u policie. A i když mu chybělo potřebné vzdělání, jeho tvrdé způsoby a členství ve straně mu zajistily rychlý kariérní vzestup. Už v roce 1940 se totiž stává velitelem terezínské Malé pevnosti, kterým zůstane prakticky až do konce války.
Terezínské peklo - brutální bití, mučení a překračování pravomocí
Terezínská pevnost byla v té době rozdělena na dvě části. V Malé pevnosti bylo zřízeno vězení pražského gestapa a v Hlavní pevnosti vzniklo nechvalně známé židovské ghetto.
Jöckel bydlel se svou rodinou přímo v Malé pevnosti v tzv. panském domě a byl zde prakticky neomezeným pánem. To vytvořilo dokonalé podhoubí pro jeho bezohledný a zřejmě i sadistický charakter.
Vězni v Malé pevnosti museli přežívat v těžko představitelných podmínkách. Hygiena zde téměř neexistovala, k jídlu se každý den dělala pouze polévka z řepy a dennodenně docházelo ze strany dozorců k fyzickému násilí.
Sám Jöckel chodil pravidelně po věznici a vězně bezdůvodně bil. Jeho oblíbenou činností údajně bylo vězně zezadu praštit do zatýlku a poté, co se zhroutil na zem, skákat po jeho těle. Někdy zase náhodně vybraného vězně „z milosti“ zastřelil.
Jöckel nařídil, aby nám bachaři udělali takzvané cvičení. To znamená, že jsme na dvoře museli v prachu válet sudy a oni mezi námi skákali v okovaných bagančatech. Kam šlápli, tam šlápli. Někomu rozšlápli třeba ruku, někomu hlavu.
Když vězňům dorazily balíčky od rodin, Jöckel je před jejich očima ničil a jejich obsah zadupával do země. Jindy zase pořádal své vlastní „gladiátorské hry“. Podle výpovědí svědků např. nechal postavit do řady všechny židovské vězně a čeští vězni je pak museli bít. Kdo dal silnou ránu, dostal od Jöckela cigaretu, kdo chtěl spoluvězně ušetřit, byl sám zbit. Údajně Jöckel nechal vězňům rozdat i „zbraně“ v podobě lopat, krumpáčů a dalšího nářadí a ti spolu potom museli bojovat na život a na smrt.
On sám po táboře chodil většinou se svými psy. Jejich štěkot byl pro vězně vždy varováním blížícího se nebezpečí. Když měl zrovna velitel špatnou náladu, nebo se mu zkrátka nějaký vězeň nezdál, poštval na něj své psy a nechal jej roztrhat. Kvůli těmto hrůzám si u vězňů získal předívku „Krvavý pinďa“.
Sebranka násilníků
Bohužel velitel Malé pevnosti nebyl pro vězně jediným nebezpečím. Stejně bezohledně a krutě zacházeli s vězni i další dozorci. Nejznámějším z nich byl zřejmě Rakušan Anton Malloth, který osobně ubil k smrti kolem 100 vězňů. Přezdívalo se mu „schöne Toni“, tedy krásný Toni.
A v otcově chování se zhlédly i jeho dcery. Ty měl Jöckel dvě a jak je uvedeno výše, bydlely s ním přímo v pevnosti. Na vězně měly v lepším případě plivat a urážet je, v tom horším na ně dokonce jedna z dcer střílela z hradeb a bila je bičíkem.
„Vězni tam stavěli pro Jöckelovy dcery bazén. To byli vesměs ruští zajatci, trosky, ti sotva chodili, ani pořádně kolečka s cihlama neuvezli. Ty Jöckelovy dcery byly s odpuštěním takový mrchy, že se svlíkly do plavek a provokovaly je. Měly takové velké vlčáky a běda, jak některej z vězňů se zakoukal, tak je poslaly, a ti je pokousali jak… To byly hrozný zážitky. Nebo ten dozorce tam naložil na kolečka tolik těch cihel, že ten to ani neuzvedl, a pak je zmlátili do němoty.“ - Alois Kubiš, vězněn kvůli vzdálenému příbuzenství s atentátníkem Janem Kubišem
Útěk do Německa a snaha o ukrytí
Jöckel si byl dobře vědom toho, jaké zločiny několik let na bezbranných vězních páchal. S blížící se frontou proto tábor i s rodinou opustil (ještě 6 dní před osvobozením Terezína ale stihl přikázat zastřelení 52 osob, navzdory rozkazu šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu) a ukryl se na statku v Německu.
Možná doufal, že se mu podaří v úkrytu dožít, tak jako některým jiným nacistickým zločincům. Dle některých zdrojů zase plánoval přemístit se i s rodinou do Argentiny. Ať měl jakékoli plány, uskutečnit se mu je naštěstí nepodařilo. Příslušníci americké kontrarozvědky jej totiž v lednu 1946 vypátrali a spolehlivě identifikovali.
Ironií osudu se tak Jöckel opět vrátil do terezínské Malé pevnosti, ovšem v postavení vězně. Kdo ví, co se mu honilo hlavou, podle svědků ale jeho arogantní povaha zkrotla. Musel vědět, že spravedlnosti už neunikne. Mimořádný lidový soud v Litoměřicích ho pak po několikadenním procesu odsoudil k trestu smrti. Ještě tentýž den byl oběšen. A stejný osud potkal i většinu sadistických dozorců.
V terezínské Malé pevnosti zahynulo celkem kolem 2600 lidí. V sousedním ghettu se pak počet obětí pohybuje kolem 35 000.
