Článek
Nacházíme se v 50. letech 20. století v období rostoucího napětí ve studené válce. Obě světové supervelmoci - USA a SSSR - disponují jaderným arzenálem. Ten americký však sovětský výrazně převyšuje, a to jak počtem hlavic, tak i jejich silou a technologií. Zatímco by Sověti měli problém své jaderné pumy na americký kontinent vůbec dopravit, Američané již začátkem této dekády nechali své zbraně rozmístit u svých spojenců v Evropě, což jim teoreticky umožnilo provést na Sovětský svaz zdrcující útok v řádech několika desítek minut, případně jednotek hodin. Politika jaderného odstrašení tak ze strany SSSR nefunguje a mnozí experti tvrdí, že by v případě jaderné války nebyli Sověti schopni na případný útok ani dostatečně silně a rychle odpovědět. Není se proto čemu divit, když v Kremlu zavládne panika.
Nikita Chruščov proto začátkem roku 1956 schválí vytvoření nové „super zbraně“, která má jediný cíl: ukázat sílu sovětského jaderného programu, vyděsit západ a odradit ho tak od případného útoku. Přísně utajovaný program dostane název „Projekt 202“. A jeho síla má být opravdu extrémní.
Původní plán počítal s vytvořením třífázové jaderné bomby o celkové síle 100 megatun TNT. Jenom pro představu, to je přibližně 2 800× větší výbušná síla než kombinace jaderných bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki a 20× větší výbušná síla než kombinace všech bomb a výbušnin použitých v 2. světové válce dohromady. Pro srovnání lze použít také americký jaderný arzenál. Nejsilnější jaderná bomba, kterou kdy otestovali Američané, měla sílu „pouhých“ 15 megatun TNT (Castle Bravo), a nejsilnější zbraň v jejich výzbroji vůbec dosahovala síly 25 megatun TNT (B41). Car-bomba tak měla být mezi jadernými zbraněmi opravdovým monstrem. Monstrem, které by možná nemusel ovládat ani jeho pán.
Síla Car-bomby byla tak masivní, že se jí nakonec začali obávat i sovětští vědci. Existovaly důvodné a zcela oprávněné obavy, že test takto silné pumy by mohl mít na naši planetu nezvratné následky a radioaktivní spad z výbuchu by mohl zasáhnout a zamořit rozsáhlé území i za hranicemi SSSR. Výbuch by navíc byl tak extrémně silný, že by posádka bombardéru neměla dostatek času dostat se do bezpečí a zcela jistě by zahynula. Nakonec proto bylo rozhodnuto, že se Car-bomba použije pouze dvojfázově. Třetí fáze (vnější obal z radioaktivního uranu-238) byla nahrazena olovem, které zmenšilo celkovou sílu výbuchu na 50 megatun TNT. I tak se stále jednalo o něco naprosto bezprecedentního, o něco na hranici zdravého rozumu.
Výsledná Car-bomba vážila těžko uvěřitelných 27 tun, na délku měřila 8 metrů a její průměr byl 2.1 metrů. Bomba byla tak obrovská, že kvůli ní museli Sověti vytvořit v podstatě nový typ bombardéru. Jako základ si vzali bombardér Tu-95, který ale dostal speciální motory, nátěr, a také byla zcela změněna konstrukce jeho pumovnice - musely se zcela odstranit její dveře a přidat nový držící mechanismus. Na Car-bombu byl také připevněn obrovský padák, které měl zpomalit její pád natolik, aby se posádka letadla stačila dostat do bezpečné vzdálenosti.
K samotnému testu došlo 30. října 1961 na odlehlém souostroví Nová země v Severním ledovém oceánu. Síla výbuchu byla jednoduše monstrózní. Ohnivá koule vzniklá výbuchem dosáhla průměru 8 kilometrů a byla viditelná až z 1 000 kilometrů vzdálené pozorovatelny. Atomový hřib dosáhl výšky neuvěřitelných 67 kilometrů a tlaková vlna z výbuchu byla tak silná, že oběhla 3× celou zeměkouli. Skleněné okenní tabule se rozbily dokonce až v domech vzdálených 780 kilometrů od místa výbuchu. Výzkumné stanice po celém světě hlásily, že se stalo něco neobvyklého.
Pro lepší představu lze výbuch Car-bomby simulovat na Praze. Pokud by bomba explodovala přímo nad centrem hlavního města, přestalo by toto v podstatě okamžitě existovat. Vše v okruhu přibližně 5-6 kilometrů od centra výbuchu by se instantně vypařilo. V zóně dalších cca 9 kilometrů by tlaková vlna z exploze byla tak silná, že by srovnala se zemí všechny budovy a s jistotou zabila každého člověka. V tento moment už je v podstatě celá Praha a její obyvatelstvo srovnáno se zemí a počet lidských obětí šplhá k číslu 1 200 000. V okruhu 60 kilometrů od místa výbuchu, tedy např. v Příbrami, Mladé Boleslavi nebo Roudnici nad Labem, dochází k popáleninám 3. stupně. Paradoxně naprosto bezbolestným, protože dochází k naprostému zničení kožních nervů. Radiace z výbuchu je navíc větrem zanášena dál a dál a konečný počet obětí proto ani nelze přesně vyčíslit. A to se stále bavíme o Car-bombě se silou 50 megatun TNT, nikoli její původně plánované verzi se 100 megatunami.
Simulace exploze Car-bomby nad Prahou
Reakce okolního světa na výbuch na sebe nenechaly dlouho čekat. Všechny západní země takto masivní test jako neodpovědný odsoudily. Sovětům ale přinesl kýžený výsledek: svět poznal, že jsou schopni vytvořit jadernou zbraň nevídané síly. Praktický důsledek ale zase tak jednostranný nebyl. Car-bomba byla sama o sobě obrovská a k cíli ji mohlo dopravit jediné letadlo. Její bojové nasazení by se proto nedalo příliš jednoduše provést a je velmi pravděpodobné, že by se jí nikdy nepodařilo dopravit až do cíle hluboko za nepřátelskými liniemi. V následujících letech se navíc prudce posunuly technologie mezikontinentálních balistických raket, které byly schopné v řádech hodin dopravit jadernou nálož v podstatě kamkoliv. Masivní jaderné bomby dopravované bombardéry se proto staly zastaralými.
Další Car-bomba tak nebyla (naštěstí) už nikdy vyrobena, natož bojově nasazena. Její rekord však už zřejmě nikdy nikdo nepřekoná. Dodnes jde o nejsilnější jadernou zbraň, která byla kdy na naší planetě vyrobena a odpálena. I když by její praktické nasazení v boji bylo provázeno řadou problémů, Sověti jejím odpálením světu jasně ukázali, že dokážou zkonstruovat zbraň absolutního zničení. Její monstrózní sílu využili jako demonstraci moci, která měla alespoň částečně kompenzovat technologický náskok USA a vyrovnat síly ve stále drsnějším jaderném soupeření.
Zpracováno na základě:
