Článek
Geschke patřil do generace tzv. „neúprosných“ - mladých a ambiciózních důstojníků, kteří se narodili na přelomu 19. a 20. století. Většina z těchto mužů pocházela ze střídmých poměrů německé střední střídy a byla ještě na studiích nalákána verbíři SS a dalších bezpečnostních složek vznikající Třetí Říše. Tito muži byli většinou dobře vzdělaní, inteligentní, ale také velmi ambiciózní, arogantní a nelítostní.
Sám Geschke byl synem státního úředníka, díky čemuž si mohl dovolit studium práv na několika německých univerzitách (v Tübingenu, Berlíně a Göttingenu). Studium úspěšně dokončil v roce 1930 a hned o rok později si z práva udělal také doktorát. Uznáníchtivý právník si nejprve našel (údajně) neplacené místo u soudu na zkoušku, ale téměř okamžitě se začal pohlížet i jinde. Už v roce 1932, tedy ještě před jejím drtivým volebním vítězství, vstoupil do nacistické NSDAP a ozbrojené organizace SA, kde dělal právního poradce. O jeho dalším osudu tak bylo v podstatě rozhodnuto.
O další dva roky později byl Geschke již ověřeným a schopným straníkem, tedy přesně tím, koho nacisté ve svých ozbrojených složkách potřebovali. Byl proto převelen a jmenován důstojníkem dnes již nechvalně proslulé Geheime Staatspolizei - gestapa. I když byl u tajné policie nováčkem, ještě tentýž rok byl jmenován šéfem úřadovny gestapa v Kielu. To bylo na dobové poměry celkem nezvyklé. Geschke se zde zapsal nejen jako fanatický vykonavatel rozkazů, ale také jako aktivní vyšetřoval, který se snažil nepřátele nacistů aktivně potírat. To vše za použití jakýchkoliv metod, včetně dlouhého mučení (kterého se osobně účastnil) a následných poprav. Zřejmě i díky tomu si ho právě v Kielu vyhlédl Reinhard Heydrich, který s ním již měl své plány.
Geschke je tak téměř ihned po vzniku protektorátu jmenován do funkce šéfa řídící úřadovny gestapa v Praze. Jeho cíl je jasný: zcela zničit český odboj a zajistit naprostou poslušnost Čechů vůči nacistickému Německu. To je úkol, kterého se Geschke zhostí s naprostou zběsilostí. Na jeho rozkazy jsou zatýkány doslova tisíce lidí podezřelých z protinacistické činnosti. Stačí jen udání od souseda a gestapáci už vedou danou osobu na výslech. Zatýkání, vyšetřování a vraždění. To vše je za jeho působení v Praze na denním pořádku. V sídle gestapa v Petschkově paláci nechá dokonce zřídit několik cel a speciální mučírnu jen pro potřeby gestapa.
Byl to on, kdo odpovídal za zatýkání a následné zavraždění českých vysokoškolských studentů po jejich demonstraci 17. listopadu 1939. Devět z nich bylo popraveno ještě tentýž den a dalších 1 200 putovalo do koncentračního tábora Sachsenhausen. Osobně se také podílel na mučení chycených (byť někdy i domnělých) členů odboje. Geschkemu bylo jedno, zda se jednalo o komunisty, bývalé armádní důstojníky napojené na Londýn, nebo někoho jiného. Pro něj byli všichni nepřáteli říše. Červy, kteří se musí co nejdříve zašlápnout. Za své „zásluhy“ byl také Geschke v roce 1941, ve svých 34 letech, povýšen do hodnosti plukovníka. Jeho kariéra se úspěšně rozvíjela. Osobně také např. zatýkal předsedu protektorátní vlády, generála Aloise Eliáše, který byl ve spojení s exilovou vládou v Londýně.
Naprosté peklo pak vůči českému národu rozpoutal po úspěšném atentátu na svého „patrona“ Heydricha. Ještě tentýž den bylo na území protektorátu vyhlášeno stanné právo, které dalo policii a gestapu rozsáhlé pravomoce. Dalo by se říct, že zákony přestaly pro tyto složky prakticky platit a ony tak neměly ničím svázané ruce. Žádné soudy, žádná obvinění. Geschke, sám zkušený právník, musel sám vědět, že porušuje i nacistické zákony. Nikdo mu v tom ale nemohl zabránit.
Rozjela se vlna nevídaného zatýkání a vyšetřování. Po celém protektorátu byly také zřízený tzv. stanné soudy. Ty měly pravomoc kohokoliv, prakticky i bez důkazů, odsoudit k trestu smrti za pomoc parašutistům či jiný prohřešek. Předsedou jednoho z těchto soudů v Praze byl právě i Geschke. Soud jednal přímo v Petschkově paláci a členy jeho senátu mohli být pouze příslušníci gestapa nebo SS. Tento soud vynesl celkem 1 072 rozsudků smrti - převážně odhalených odbojářů a členů rodin, které parašutistům poskytli přístřeší, jídlo, nebo jakoukoliv jinou pomoc. Celé rodiny byly vyvražděny a další stovky, ne-li tisíce, osob putovaly do koncentračních táborů. Proti Čechům byl rozpoután naprostý teror. Mj. to byl právě Geschke, kdo se významně podílel na vyvraždění a vypálení Lidic. U celé akce byl osobně přítomen. Jeho řádění nepřežil také gen. Eliáš, který byl v tomto období popraven.
Když se pak, především kvůli zradě Karla Čurdy, podařilo odhalit úkryt československých parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje, vedl Geschke policejní jednotky, které měly kostel dobýt. Zde se ale dostal do prudkého sporu s velitelem jednotek Waffen-SS v Praze Karlem Fischerem von Treuenfeldem. Pravomoci mezi oběma muži totiž nebyly jasně vymezeny a oba chtěly akci velet. Von Treuenfeld chtěl akci provést vojenským způsobem a co nejrychleji ji ukončit. Na opačné straně stál Geschke, který považoval akci za policejní a chtěl alespoň některé z parašutistů zajmout živé. Akci nakonec provedly jednotky SS. Geschke si nicméně posléze písemně stěžoval u nadřízených v Berlíně a von Treuenfeldovi pořádně zatopil: z relativního pohodlí a bezpečí hlavního města protektorátu byl převelen na východní frontu.
Prahu následně opustil i sám Geschke, který už si mezi Čechy vysloužil přezdívku „likvidátor českého národa“. Byl převelen nejprve do Drážďan a poté do Budapešti. Tam působil jako velitel policie. I zde se pokračoval ve svém krvelačném honu na nacistické nepřátele. Pomáhal např. organizovat transporty maďarských židů a také se účastnil jejich poprav.
Po konci války byl Geschke zařazen na československé listině válečných zločinců a probíhalo po něm rozsáhlé pátrání. Češi ho chtěli za jeho zločiny náležitě a spravedlivě potrestat. Jenže měli smůlu. V Budapešti se po Geschkem slehla zem a jakákoliv jeho stopa zde končí. Podle některých svědků se ke konci války snažil uprchnout a byl spatřen ve vlaku v oblasti Drážďan. Podle jiné verze zase zahynul při osvobozování Budapešti Rudou armádou. I přes intenzivní pátraní se ho nepodařilo nikdy vypátrat, dokonce ani odhalit nějakou důvěryhodnou stopu.
Někteří historikové se tak domnívají, že se Geschkemu podařilo vytvořit si falešnou identitu a v poklidu dožít v některé ze zemí Jižní Ameriky. Spravedlnosti se tak zřejmě vyhnul a za své činy nebyl nikdy odsouzen. Koncem 50. let 20. století byl v Německu prohlášen za mrtvého.
Zpracováno na základě:
