Článek
Je 4. července 1989 a na letecké základně u polského města Kolobřeh (polsky Kołobrzeg) se sovětský plukovník Nikolai Skuridin právě chystá k rutinnímu tréninkovému letu nad Baltským mořem. Že tento let bude vše, jen ne rutinní, nemůže zkušený pilot zatím vůbec tušit.
Události nicméně naberou rychlý spád prakticky ihned po úspěšném vzletu. Skuridin vystoupal se stíhačkou do výšky cca 150 metrů a zatáhl podvozek, když v tom, pouhých 41 sekund po vzletu ze vzletové dráhy, pocítil prudké škubnutí a ztrátu výkonu. Podle pozdějšího vyšetřování zřejmě selhalo přídavné spalování motoru, ale to v ten moment Skuridin nemůže vědět. Vše co vidí je pouze lehký černý kouř vycházející ze zadní části letadla a to, že jeho stíhačka pomalu klesá k zemi. Protože má trochu času, stihne se dokonce spojit s dispečerem na zemi, kterého o poruše informuje a společně se snaží vymyslet nějaké řešení, jak stíhačku zachránit. Marně. Výkon motoru se nedaří zvednout a stíhačka stále pomalu klesá k zemi. Za této situace se Skuridin rozhodne z letadla katapultovat, k čemuž mu dá vysílačkou povolení i vojenský personál na zemi. Všichni si mysleli, že pro záchranu stroje udělali maximum a jeho zřícení je nevyhnutelné. Skuridin se proto skutečně katapultuje a bez úhony přistane na zemi. Jenže poté nastal zcela nepředvídatelný sled událostí.
Namísto toho, aby se stíhačka zřítila k zemi, začala samovolně stoupat. A co bylo pro sovětský personál ještě horší - Skuridin zřejmě nevypnul funkci autopilota, takže jeho MiG pokračoval dál vytyčenou trajektorií vzletu směrem na západ. Naprosto bizarní situaci nemohl nikdo uvěřit. Stíhačka sice neletěla na plný výkon, ale po jejím odlehčení způsobeným ztrátou kabiny byl výkon oslabeného motoru zřejmě natolik silný, že zkrátka mohla nabrat standardní výšku a pokračovat dále v letu. Sověti nad ní naprosto ztratili kontrolu.
Stíhačka tak letěla rychlostí přibližně 750 km/h přes Polsko a Východní Německo až přeletěla „železnou oponou“ na území Západního Německa. V ten moment už byla samozřejmě několik desítek minut viditelná na radarech NATO. Svět nevěděl, co vlastně probíhá. Jedná se o sovětský útok? To je přece vyloučené. Vztahy mezi oběma soupeřícími tábory totiž byly právě na svém vrcholu a taky sám Gorbačov byl zrovna na státní návštěvě v Paříži. Pikantností celého incidentu je také to, že ačkoliv sovětská strana o samovolně letící stíhačce věděla, nedala o ní západním státům žádnou informaci ani varování. Státy NATO tak mohly celou situaci vyhodnotit také jako nepřátelský útok, což se naštěstí nestalo. K narušiteli každopádně z nizozemské základy vzletěly dva letouny F-15 amerického letectva.
Při pohledu na pomalu letící MiG bylo americkým pilotům ihned jasné, že musí jít o nějakou velmi podivnou situaci. Spatřili stíhačku letící bez pilota a navíc také s ustřeleným kokpitem po katapultaci. Naprosto bizarní. Vzhledem k tomu, že MiG nebyl pro cvičný let vybaven žádnými zbraněmi, bylo rozhodnuto nechat stíhačku letět dál a sledovat ji. Na tomto místě je vhodné znovu uvést, že ani v tento moment neměli Američané od sovětské strany absolutně žádné informace o celém incidentu.
Americký plán byl jednoduchý: vzhledem k tomu, že se MiG brzy dostal až do hustě osídleného Nizozemska a Belgie, bylo rozhodnuto, že by bylo jeho sestřelení příliš riskantní, a proto bude lepší nechat stíhačku doletět až někde nad Severní moře nebo Lamanšský průliv. K tomu už ale nikdy nedošlo.
Po cestě dlouhé přibližně 900 km totiž MiGu začalo docházet palivo. Nad belgickým územím se motor vypnul úplně, tentokrát už nadobro, a stíhačka začala prudce klesat k zemi. Zde se dostáváme k tragickému aspektu celé události. Cesty osudu jsou totiž nevyzpytatelné - někdy až krutě. Tak jako si plukovník Skuridin myslel, že jeho let bude naprosto rutinní záležitostí a nečekal žádné komplikace, podobně i 18letý (dle jiných zdrojů 19letý) belgický student informačních technologií Wim Delaere očekával zcela běžný odpočinkový den. Bylo přesně 10:30 ráno a Delaere ještě spal v domě svých rodičů poté, co předchozí večer oslavoval úspěšné ukončení zkouškového období na univerzitě. Jeho otec byl v práci a matka s bratrem před chvílí odešli nakoupit potraviny. V domě tak byl sám.
Shodou nešťastných okolností narazil „splašený“ MiG v 10:30 místního času přímo do domu rodiny Delaereových. Mladý student Wim byl na místě mrtvý a dům byl prakticky srovnán se zemí. Wim neměl ani šanci pochopit, co se vlastně stalo.
Veřejnost byla naprosto rozhořčená a západní státy žádaly Sověty o vysvětlení. To přišlo až za dlouhých 12 hodin od nárazu stíhačky do domu - sovětský vůdce Gorbačov uznal chybu a rodině zesnulého Wima se omluvil. Při následných vyjednáváních nakonec sovětská vláda souhlasila s tím, že vyplatí Wimově rodině odškodné ve výši 685.000 $. Malá cena útěchy za ztrátu syna.
Kdyby se celá událost odehrála o několik let dříve, možná by vše dopadlo úplně jinak. Vzhledem k tomu, že v roce 1989 byly vztahy mezi západem a Sovětským svazem na svém vrcholu a Studená válka pomalu končila, se ale po zaplacení odškodného na celou událost rychle zapomnělo a vše bylo „odpuštěno“. Je sice pravdou, že stíhačka mohla dopadnout také na hustěji osídlené místo, nebo mohla dokonce nést zbraně, což by mělo za následek ztrátu mnoha dalších lidských životů. Celá situace tak vlastně dopadla ještě „dobře“, ačkoliv Wim Delaere a jeho rodina by s takovým hodnocením pravděpodobně nesouhlasili.
Zpracováno na základě:
